Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nechce chodit
Holky,zdravím vás všechny a potřebovala bych poradit.Možná se vám můj problém bude zdát banální,ale nevím si rady.Mám dvouletou holčičku,je vcelku hodné dítko,ale problém se týká chození.Když jde beze mne ven,tak dojde všude bez problémů,ale když jde se mnou,tak je to někdy na mrtvici.Dneska jsme se vracely z mateř.centra,máme to domu cca 800m,malá se zasekla,že nepůjde začala doslova hystericky palkat,pištěla,s takovýmhle cirkusem jsme šli tak 200m a pak jsem to vzdala,já byla klidná pořád jí něco říkala,snažila se upoutat,ale bezvýsledně.Nevím,jestli má význam ji plácnout přes zadek,nebo nechat stát,ať si řve a já mám jít dál….celkem mě to trápí,můžete mi poradit????Díky Majda
Ahojky podobný problém měla i moje švagrová, její dcerka od dvou roků dělala to stejný. Když šla ven na procházku a začala se nudit tak začala dělat problémy ( všem ), že dál nejde že ji bolí nožičky i když ušla jen 10 m. Jakmile
měla zábavu tak to bylo v pohodě, ale pořád to nic neřešilo po čase jsme si povšimli že občas jakoby chodila po špičkách. Švagrová to konzultovala s doktorkou a ta ji poslala na ortopedii a ouha problém byl na světě měla u obou nožiček zhroucenou klembu, dostala vložky do botiček a speciální botičky a bylo pro problému. Takže pozor někdy to nemusí být jen vzdor našich dětiček i moje to někdy zkoučí.
ahojky,já jsem dítko,co toto dělalo mamce taky,pomohla až vařecha ze byla doplnkem maminky tašky.Vždy kousek koukal a já dostala strach,že vyleze celá,nutno podotknout,že byla pomalovaná z jedné strany se usmívala,to byla radost ovšem druhá strana se mračila a tu jsem neměla ráda.takto maminka naučila vzdorovité dítko tohoto neduhu.Pravda trvalo to dost dlouho,ale byl to nejlepší způsob co mamka vymyslela,později jsem ho použila i na svoje děti,bylo po vzdoru.Přeji ti abys vydržela papapa
Náš Viki (3roky a kousek) si zase zvyknul, že ho tatínek nosil „na koníčkovi“ a vyžadoval to už při odchodu z domu, těsně před domem. Teď už je to lepší, nechá si to vysvětlit, ale svého času se toho domáhal tak vehementně, že tatínek párkrát nevydržel a řvoucího synka mi přivedl zpět domů…. Bylo to o nervy. Je zajímavý, že mně to nikdy nedělal. Jdeme třeba na 3 hodinovou procházku a je schopný celou cestu pobíhat. Prostě si ho tatínek naučil :-))) Ale je to už mnohem lepší… Taky doufám, že ho to do puberty přejde – to by se nám
tatínek strhnul :-))) Tak vydrž, bude líp. Zatím zkoušej všemožné finty a pak napiš, co zabralo :-)))
Ahoj Majdo, je to opravdu svízel, tvoje dítko se asi právě nachází v „období přirozeného vzdoru“ – my jsme měli podobný problém s mým mladším „nevlastním“ synem. když mu byly asi 2,5-3 roky (ale nedělal to jenom nám, ale všem) – navíc na něj vůbec naplatilo nějaké „tak ahoj – my jdeme“ – normálně se otočil a šel na opačnou stranu do davu cizích lidí (a obávám se, že náš prcek už ve věku 16 měsíců vykazuje známky podobného chování) – někdy zabralo „tak my se teda jdeme podívat domů na ten velký vlak…autíčko…na pohádku…“ apod. anebo „kdo tam bude první…“ nebo hoprostě poponesli… ale myslím, že tímhle projde většina dětí a na každého platí něco jiného…takže přeji nejen tobě, ale nám všem pevné nervy – fakt v tom nejsi sama:-)
Ahoj. Já si myslím, že prostě dítka když jsou většinou většinu dne s mamkama, tak na ně daleko víc zkoušejí, co jim projde, protože asi vědí, že jim toho projde víc – máme na ně slabší vůli než ti, co je mají na chvilku. Ale to je normální.
Zkusila bych metodu „tak my jdeme“, nebo jí třeba nějak motivovat – třeba kdo tam bude první? Nebo kamarádka měla 3 kluky a ti když se jim nechtělo, tak třeba hráli „na semafor“ – Kámoška si stoupla před ně a řekla „červená—–orenžová—-zelená!!!!“ a oni na tu zelenou kus popoběhly a pak zase čekali na ní – to jim vždycky vydrželo docela na kus cesty a tím, že popobíhali, to šlo i rychle 🙂
Ahoj Majdo, to dobře znám :)). Taky máme dvouletou holčičku a dělá to samé. Když jde na procházku s bráchou a tátou, normálně zírám, kolik toho ujde a vcelku bez řečí. Jak ale jdeme venku se mnou, to je na zabití :)). Zasekne se každých 10 metrů a stávkuje. Někdy si ze mě evidentně dělá srandu, někdy nevím co chce. A to ji na kočáře vozím daleko víc než táta, ten si klidně na dlouhou procházku jde bez povozu. Takže únavou to nebude, myslím že to na mě spíš zkouší.
Když ji nechám na místě a jdu napřed, někdy se za mnou rozeběhne, někdy ne a zpustí řev – to pak stojí a nic s ní nehne, takže nějaký že jí utečeme neplatí. Párkrát jsem ji popadla za ruku a nekompromisně vedla, kupodivu to šlo. Asi záleží na náladě.
Taky nevím co s tím, ale předpokládám, že časem to přejde. V pubertě už snad bude chodit normálně :)). Klidně ji přes ten zadek plácni, sama uvidíš, jestli to pomůže nebo ne. Prostě zkoušej, co zabere, nic víc se asi nedá dělat, jen čekat až ji to přejde.
Přeju pevné nervy :)).
Milá Kufko, tento problém se občas stal i nám, že náš Mar´ta občas odmítal „chodit“…postavil si hlavu a my to řešily tak, že jsme mu řekl “ tak ahoj“ a šli jsme dál sami a to jsi měla vidět, jak najednou ho to přešlo a uháněl za námi. Tak to zkus také…Jinak jsme mu ještě říkali „Tak si tu zůstaň, za chvíli bude tma a někdo si Tě vezme cizí domů nebo tě vypijou vlci“ I to zabralo!
Tak dej vědět, jak to dopadlo!