Archiv diskuzí

Dávám vědět: dnes jsem jí dala plyšáka a je klid. Tak jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží. Díky za rady Pavla

Tak jsme takový problém měli. Ale jen do té doby, než mi poradila jedna kamarádka…. 8 měsíční „závisláčka“ chtěla usínat jen když ležela se mnou v posteli a já ji držela za ruku.Fígl byl v tom, že než jsem jí uložila (po koupání a kojení) tak jsem se s ní ještě pomazlila a pak s plyšákem strčila do postýlky. Jednou stručnou větou (která musela být řečena přísným tónem) jsem jí řekla, že už musí jít spát, nebo tak něco (to si vymyslí každý sáma)a pak z místnosti odejít. Následoval samozřejmě křik. Po 1 min. se musíš vrátit (dát dudlík, podat hračku, zakrýt apod. a říct opět stejnou větu) a odejít po 3min. to opakovat a pak co 5 min.Ze začátku je to kruté,ale fakt to funguje.Jen to musí člověk vydržet.Asi po týdnu už malá necelých 5 minut zkouší (fňuká) a pak je „tvrdá“ (spínká).Držím palečka a dejte vědět, jestli to zabralo. Petra P.

Ahoj, pokud leží v postýlce a „jen“ u ní stojíš nebo sedíš, je to ještě docela v pohodě:-) My jsme kojili a chovali ještě v roce, takže fáze pouhá přítomnost u postýlky byla pro mě dlouhou dobu jen utopie. Když jsem začala u postýlky vysedávat, byla to pro mě už tak velká úleva. Snaž se malou u usínání příliš nepozorovat a soustřeď se na něco jiného. Nám se samostatného usínání podařilo docílit náhodně až díky plyšákům – začali jsme za ně mluvit, lákali jejich hlasem malýho do postýlky, říkali mu, že tam budou s ním a teď už usíná sám celkem v pohodě. Záleží taky na stupni únavy, někdy si stoupne a pozoruje nás (vidí z postýlky do obyváku), ale většinou sám od sebe zalehne některého z plyšových kamarádů a spí. Ale u nás tohle zabralo až asi ve 14m., dřív o „kamarády“ nejevil takový zájem. Kolem osmi měsíců byl závislák maximální, to jsem ho nemohla z náruče taky ani položit.

Ahoj PAvlo, my se se stejným problémem potýklai u syna a trvalo to asi až do 1,5roku. Do té doby neusnul jinak, než v mé náruči, pak jsem ho opatrně položila a to třeba se zase 3x za sebou probral, zjistil, že je sám a začal brečet…tak jsme chovali a chovali, až jsem měla ruce jak opice. Pak jsem zkusila si s ním lehnout do naší postele, držet za ruku a čekat, až pořádně „vytuhne“ Občas jsem vytuhla i já a možná i dřív než malej. Pak jsme to zkoušeli i tak, že jsme ho nechali brečet, ale to jsem vydržela asi tak 2h a zase jsem si lehala k němu nebo aspoň jsem s ním zůstala v místnosti, než usnul. Seděla jsem u jeho postýlky a koukala na něj. Když usnul, potichu jsem odešla…Pak jednou přišel s tím, ež tam chce být sám..jaké to pro mě potěšení! Pak se ale zase v něm cosi zvrtlo, kolem 2roku a nechtěl tam usínat sám..kromě chování, se to celé opakovalo.TeĎ máme skoro už 4měsíční dcerku a tak spí v pokojčku sami a on si nestěžuje, že tam s ním neusínám. Držím pěsti, ať se to povede dřív než nám. Dcera je zatím s usínáním v pohodě a sama, to jsem u syna neznala.
Pevné nervy, trpělivosti moře a uvidíte, že to je třeba jen nějaké přechodné období! Andrea