Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (11)
Dovolená 1965.
V roce 1965 po pětiletém čekání jsem měl dostat poukaz na auto, ale právě poukazy zrušili. Měl jsem již předem postavenou plechovou montovanou garáž vlastní konstrukce a provedení – vyšla mne na 1.600 Kčs a v ní tedy zagarážoval červené Š1000 MB – stálo cca 44.000 Kčs; k tomu jsem přikoupil kempingové vybavení (stan, matrace, skládací nábytek, plynový vařič, nádobí a slunečník na pláž) asi za 4.000 Kčs, též nějaké náhradní díly a nářadí (nebylo tolik servisů jako dnes) a na léto si naplánoval měsíční dovolenou u Černého moře (tehdy se do zahraničí individuálně moc nejezdilo, spíše vlakovými zájezdy). Abych se s autem sžil, podnikl jsem několik výletů po našich památkách. Museli jsme si také zajistit pasy, peníze podle měny a pozvánku do Rumunska (bez té to také ještě nešlo), ještě foťák s filmy a multislovník. Pro pohodlí jsem na autě doplnil některá vylepšení – schránku pro rádio, couvací světlomet s automatickým zapínáním při couvání (podle vlastního zlepšovacího návrhu, který mi byl otištěn ve Svazarmovském časopisu), apod. Ve svépomocné svazarmovské dílně mi jako členovi Svazarmu provedli v objektu Ploché dráhy zdarma kompletní technickou kontrolu před cestou. Tehdy u nás stál litr speciálu 2.10 Kčs (nafty 0.80 Kčs).
Začátkem července jsme si napakovali zásoby, posádkový lékař mi vnutil na cestu balíček zdravotnických potřeb, a ráno jsme vyjeli. Dálnice ještě nebyla, první úsek z Prahy do Mirošovic byl uveden do provozu až r. 1971. O to byla cesta krajinou a městy bez objezdů zajímavější, provoz byl slabý. Večer jsme přespali v kempu Zlaté písky v Bratislavě. Ráno jsme bez problému přejeli Maďarskou hranici a pokračovali do Budapešti, kterou jsme si trochu prohlédli. Náš kluk byl ze všech novot otroubenej a jak nevnímal cestu ale okolí, čelem narazil do sloupu až upadl. Ale dobře to dopadlo, měl jenom bouli, a pokračovali jsme na hraniční přechod s Rumunskem, kde nastal první zádrhel. Celníci pouštěli auta v dávkách a snad schválně průjezd zpomalovali; spíše se bavili mezi sebou a jednotlivé doklady nosili k okénku pasové kontroly. Přitom na doklad o vstupu vozidla do země vyloženě napsali hausnumera. Před hranicí se tím tvořila kolona snad kilometry dlouhá, že při popojíždění každý raději auto ten kousek jenom tlačil, než by pořád startoval. Horší to bylo s odmocněním cestujících (na poli byly jen sem tam nějaké panáky obilí a proto bylo u nich stále živo). Než jsme dojeli k hraniční závoře, trvalo to 7 hodin. Ještě že jsme s sebou měli ovoce, pomohlo proti únavě.
Jeli jsme na Oradeu a Kluž do Brašova. Před Brašovem jsme odpočívali v lesíku a ptali se na cestu jednoho Brašovčana, který si sem také vyjel. Byl to nějaký lékař, pozval nás domů, pohostil jahodovým želé a doprovodil k bytu p. inženýra, jenž nás s Rudou armádou r. 1945 osvobozoval a oženil se s Češkou. Od něho bylo to pozvání. Druhý den jsme jeli přes Bukurešť do Vadul-oil, kde nás trajler přepravil přes Dunaj a dál cestou do Constanze a kempu Mamaia-Nord přímo u pláže. Západně od kempu je sladkovodní jezero Techirgiol a tehdy zde končila železnice, kterou sem jezdili i naši turisté. Stávalo se, že tu vlak připravený k odjezdu stál déle a vracející se turisté se ještě skočili vykoupat v jezeru; mnohým pak vlak ujel a museli ho dohánět až v Konstanzi. V Kempu jsem dostal vyrážku a housera; táborová lékařka mi předepsala nějaký antihistamin a Alindor.
Pláž tam byla 60-100 m široká s jemným pískem s táhlým přechodem do čistého moře, odkud se často zvedaly nádherné bijící vlny, kterými jsme proskakovali. Všechny děti si na pláži z mokrého písku stavěly hrady. O bezpečnost plavců v moři pečovali na věžích podél pláže bdělí plavčíci s připravenou loďkou. Byly tu i jídelny, zábavní podniky a stánky. Na pláži jsme bývali do 10-11 hodin, a pak až odpoledne po 15 hodině, když už tolik slunce nepálilo. Po celou dobu tam bylo nádherné počasí s mírným vánkem od moře. Jednou se nám kluk ztratil a našli jsme ho u Evapláže, kde se kšeftovalo se slunečními brýlemi, šminkami, plnicími pery, náhrdelníky, korálky, deštníky, náušnicemi, apod. Tenkrát i potištěný igelitový sáček od ponožek byl pro Rumuny cennou věcí.
Líbilo se nám i v Constanzi, zvláště zdejší mořské akvárium vedle Cassina. Na pláži jsme si kupovali „Kyselé mléko“ (psáno česky) a smažené pečivo zvané „gogoše“. Bohužel nikde neměli náš obyčejný chléb, znali jen bílé pečivo; museli jsme kupovat v okolních vesnicích aspoň kukuřičný. Oběd jsme si vařili z konzerv a večeři měli studenou. Ani jsme nemívali hlad, zato žízeň velkou. Už tenkrát tam prodávali Coca-colu, ale drahou. Pili jsme minerálku. Měl jsem s sebou tranzistorový magnetofon Start z Tesly Liberec, připojovaný na autobaterii a často jsme i něco na památku nahrávali. Podobných přístrojů býval nedostatek, nestačili je vyrábět, a také jsme měli naše tranzistorové rádio Akcent (chytali jsme Prahu).
Po dvou týdnech jsme odjeli na jih do přímořských lázní Eforia-Sud, kde pacienti chodili namazaní černým bahnem. Po pár dnech jsme odtud odjeli do bulharské Dobrudži. Prohlédli jsme si mys Kaliakra, kde podle pověsti se dívky se svázanými copy raději společně utopily, než by padly do osmanského otroctví. Odtud jsme v moři pozorovali hejno skotačících delfínů a opodál si prohlédli pohádkovou zahradu s letohrádkem a minaretem královny Anny v Balčiku. Jižně od Balčiku byla tehdy při moři rajská příroda (přímořské středisko Albena bylo teprve ve výstavbě) a tak jsme přespali v kempu Obzor; tam byl jen hrubý červený písek a prudký spád do moře. Odtud jsme ještě nocovali na kraji lesa před Varnou a pak se ubytovali až na planině nad Nesebarem, kde měl vzniknout kemp. Tam jsme potkávali i muslimy s fezy na hlavě. Poloostrov Nesebar byl zajímavý historickými stavbami, kláštery a úzkými uličkami. Měli tam výborné sušené rybičky (v Praze jim říkali grundle). Břeh a cestu na pevninu lemovaly rybářské bárky.
Severně od Nesebaru jsme si prohlédli letovisko Slunečné pobřeží s pěknou pláží a chatkami, ukrytými ve stínu stromů na stráni. Denně jsme podnikali výlety po okolí a koupání v moři. Protože se dovolená krátila, museli jsme se vrátit domů, téměř stejnou cestou, ale zastavili jsme se v Transylvánských Alpách. Bylo tam kouzelně, strmé hory byly protkány průrvami, snadno by se tam člověk ztratil. Také jsme navštívili dvě památky u Brašova – hrad Bran a zámek Peleš. Plni dojmů, opáleni, s nasbíranými mušličkami, živou želvičkou a s lahvinkami koňaku Pliska jsme tentokrát plynule projeli hraničními kontrolami a v pořádku dojeli až domů. Část kempingového vybavení jsme darovali známým v Brašově. Když jsem spočítal vydání, utratili jsme za ten měsíc včetně benzínu a vyměněných peněz necelých 1.600 Kčs. V září syn začal chodit do školy a nastal nám obohacený všední život. Pěkné vzpomínky a obrázky z dovolené nás inspirovaly podobnou cestu si napřesrok opět naplánovat, tentokrát podél Baltu v Polsku.
Promiňte prosím. Uvedl jsem špatné pojmenování jezera u Mamáje – není to Techirghiol (to je u Eforie), ale Siutghiol. Také si nejsem jistý místem přepravy přes Dunaj, možná to byla Negru Voda; už je to víc než 40 let a vlastně na pojmenování ani nezáleží. Tehdy Rumuni teprve hloubili nový plavební kanál Dunaje do Cerného moře (jižně Constanze).
Stará vojno, tvé příběhy jsou perla vedle perly, opravdu je o čem číst a přemýšlet