Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (9)
Jak se žilo rodinám vojáků.
Když jsem byl přeložen r. 1958 jako voják z povolání do Liberce, těhotná manželka zatím zůstala u svých rodičů. Já bydlel zpočátku sám v libereckém hotýlku U jezírka vedle Lidových sadů. Rodinný život vojáků v těch poválečných letech nebyl jednoduchý. Tehdy voják z povolání musel žádat o povolení sňatku s vybranou nevěstou (některý k tomu to povolení nedostal a musel z vojny, nebo si vybrat jinou). Bylo to ještě za ministra Čepičky.Také se propouštěli nespolehliví vojáci z povolání, co sloužili za Protektorátu u Vládního vojska nebo za první republiky, a ti noví, kterým chybělo předepsané vzdělání, si ho museli při zaměstnání doplnit, podobně jako tomu bylo v civilu, kde bylo třeba vyškolit tisíce specialistů pro činnost ve znovu osídlovaném pohraničí po odsunu Němců. Tak jsem absolvoval Školu na důstojníky v záloze, Střední školu s maturitou, Ženijně-technické učiliště a postupně mnohé specíální krátké i dlouhodobé kurzy – prakticky po celou dobu voj. služby, často mimo vlastní posádku – tedy s dojížděním za rodinou. Dokonce jsem byl mladším učitelem v jedné vojenské škole, před kterou jsem absolvoval pedagogickou průpravu. Nejhutnější byl dlouhodobý kurs Vojenské akademie, kde nás učili třeba entropii a další speciální matematické obory a různé praktické technické věci. Vždy jsem patřil k nejúspěšnějším absolventům a všechno jsem bral vážně. Proto jsem byl vybrán mezi málo specialistů, kterým byla svěřena činnost v oboru státního tajemství.
Vojáci se často s jednotkou stěhovali, třeba i několikrát v roce. Prakticky si rodiny přitom vzájemně předávaly také služební byty, pokaždé jinak velké a jinak uspořádané, ale na státní útraty a s příplatkem na nové záclony aj. Malovat se mohlo až po nastěhování a vždy se muselo mnoho věcí na starém místě oželet a na novém dokoupit. Asi po půl roce mi byl přidělen byt v severozápadní části Liberce, nedaleko botanické a zoologické zahrady, naproti Vojenské hudební škole. Byt se nám oběma zamlouval. Byl to byt 2. kategorie 1+1 v přízemí tříetážového zánovního domu, kde v každé etáži byly dva byty. Ale jaké. Pokoj měl 7×6 m, kuchyň 5×4 m a vstupní hala opět 5×4 m. V kuchyni byla špíž 2×1 a koupelna 3×2 m, z haly byly dvojité dveře na čtvercový balkon 2×2 m a na toaletu. K tomu patřila ještě sklepní kóje na uhlí (nebylo ústřední topení) a na půdě laťová kóje na odkládání věcí. V suterénu pod naší kuchyní byla ještě společná prádelna se sušárnou. Dům stál uvnitř travnaté zahrady s ovocnými stromy a keři, kde jsme měli k dispozici i záhonky na zeleninu o výměře asi 10×5 m a dětské pískoviště s lavičkami. V létě tam bylo nádherně, ale hůře v zimě. Topili jsme jen v obytné kuchyni, kde byla i postýlka s gaučem a běžné kuchyňské vybavení se stolkovým robotem, a také televize zn. Mánes (vyráběná ve Strašnicích, signál jsme tam chytali z Petřína). V sousedním pokoji, který se nedal vytopit Club-kamny, jsme měli rozloženou celou ložnici zároveň s obývacím pokojem a část nábytku OP jsme měli ještě ve vstupní hale. Bylo nám tam útulno.
Náš capart se měl k světu a prospíval, ale i v té kuchyni mu bylo při lezení a batolení na podlaze zima, tak nám domovní správa podlahu zateplila a instalovali jsme ke stolokrbu nástavné komínové roury, které teplem žhnuly. Brzo jsme poznali rozdíl v bydlení v Liberci a ve vnitrozemí. Když začal padat sníh, bylo ho všude víc než moc, takže z proházených chodníků nebyla vedlejší silnice ani vidět, museli jsme si tam dělat tunely. Druhý rok v létě už náš syn běhal po zahradě a pracoval s lopatičkou na pískovišti, všude vlezl, těžko se dal uhlídat, dvířka na ulici musela být stále zašperovaná, aby se nevydal někam na průzkum, nemusel by najít cestu zpátky. Protože bylo okénko sklepní prádelny otevřené, tak spolu se sousedovic stejně starým kloučkem tím oknem zkoumali, co tam je, až se jim povedlo do prádelny sjet po šikmé zdi pod okénkem. Tam jsme je našli v dobrém rozmaru – nic se jim nestalo. V kuchyni si hrál v sedě na nízké stoličce a najednou ho něco popadlo a jak bylo otevřené okno, tu židličku zvednul nad hlavu a vystrčil ji po parapetu ven. Samozřejmě se jí ulomily dvě nohy a hned bylo co spravovat.
Vzali jsme ho jednou do ZOO a líbilo se mu u ledních medvědů. Měl s sebou gumovou lopatičku s kyblíčkem, tak lopatičku prostrčil drátěným plotem a už nebyla – ležela hluboko v příkopu. Užili jsme si dost, jednou dokonce strkal do el. zásuvky pletací drát, ale asi jen do nuláku – nic se nestalo. Jindy vedle nás dělníci na silnici nalili asfaltovou živici a než se matka za ním ohlédla, už v živici šlapal v nových botičkách – museli jsme je vyhodit. Byl moc živý a takové tedy máme na jeho mládí vzpomínky. Za pár let se rušily okresy a kraje (1960) a tak nás čekalo další stěhování, protože naši Krajskou vojenskou správu také zrušili. Končil jsem tam jako poslední. Nebylo to ale naše poslední stěhování, ani poslední příhody s naším synem. Není co závidět ani dnešním vojákům.
To je zvláštní, na co všechno člověk nikdy nezapomene((-:. Stará vojno, tvé články se moc dobře čtou a doufám, že brzy budou další. Život vojáka z povolání asi nikdy nebyl žádný med, zvláště, když měl rodinu. Můj manžel dostal nabídku „podepsat to“ také, ale vzhledem k tomu, že pro mne v lokalitě pořádná práce nebyla (a za rok na to daná kasárna stejně zrušili a mnoho vojáků dostalo výpověď) je nejspíš dobře, že jsme to tenkrát „nevzali“((-:. Mnoho zdaru do další literární činnosti((-: