Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (12)
Co se v mládí naučíš…
Chodil se mnou do první měšťanky Jarka Čáp, seděl v lavici přede mnou. Jeho tatínek byl architektem – lidem plánoval a rýsoval rodinné domky a také organizoval a kontroloval správnost výstavby. Nesl za své stavby trvalou odpovědnost. Jinak ale měl ještě hospodářství s poli a koňmi…Ale hlavně měl na okraji obce pilu s velkou ohradou, plnou tlustých klád a kolem velké štosy různého řeziva, některé bylo již na tzv. protahovačce či opracované (hoblované). Pracovalo tam asi 20 zaměstnanců. Od mala jsem miloval vůni čerstvého dřeva a proto jsem na pilu často chodíval – jen tak, abych se poučil, jak se co dělá. Předně se v hlavním průjezdném objektu nacházel katr (rámová pila), k němuž kolmo vedly úzké koleje na obě strany. Po nich se do katru valily zvláštní těžké vozíky s upevněnými kládami, určenými k rozřezání a na druhé straně rovněž upevněné již rozřezané. Vlastní katr byl mohutný svisle stojící stroj s vnitřním, svisle se pohybujícím rámem, který nesl přesně vycentrované listy masivních pil. Vnější pevný rám měl shora i zdola posuvné výškově nastavitelné drážkované válce, jimiž se klády skrz katr automaticky posouvaly. Po stranách katru byla velká setrvačníková kola s vačkou a celý mechanismus byl poháněn velkým elektromotorem. Piliny od katru a hoblovačky se musely odstraňovat a odvážet; v zimě se jimi v domech přitápělo ve zvláštních plechových kamnech.
Jarka nás často něčím překvapil. Někdy v r. 1940 si přinesl kapesní šoupací tenkou počítačku s ovládací tyčkou, svislými průzory s posuvnými jezdci a číslovanými zoubky. Dalo se na ní i násobit a dělit, ale bylo to pracné.
Tenkrát se na školách učilo také měřictví a rýsování. K tomu se užívala souprava rýsovacích per, včetně kružítka. Dnešní žáci třeba ani neví, čemu se říkalo nárys, bokorys a půdorys. Pracovali jsme s třírozměrnými různě vytvarovanými předměty, i podle vlastního návrhu a výpočtů. Nebylo jednoduché ten vypočítaný předmět ze všech tří pohledů narýsovat. K tomu se užívala kladívková (tvrdá) čtvrtka. Na ní se pečlivě odpichovátkem kružidla nanesly příslušné míry a ostrou tužkou se pravítkem, kružítkem, či různě tvarovanými pomůckami (křivítky a šablonami) vytvořil lehký náčrt a pak pomocí rýsovacích pomůcek tuší se výkres/rys dokončil – včetně okótování a popisů. K popisům se používaly rovněž různé pomůcky (šablony) z papírové, dřevěné i kovové, aj., dokonce pro různé druhy a velikosti písma. Rýsovalo se tak, že hlavní čáry byly silnější, jiné a kótovací tenčí – vše černou tuší. Barevné tuše se téměř neužívaly. Někteří kluci si koupenou tuš ještě upravovali, např. několika kapkami sladkého čaje, čím se docílilo lesklé černé čáry.
Popisy se prováděly tzv. redisovými pery, nasazenými do násadky (stejné jako pro drobná pera k psaní inkoustem). Redispera měla místo špičky plochý kroužek, který byl jako normální pero uprostřed podélně s perem rozříznut a zakončen kulatým otvůrkem. Redispera se vyráběla s plochými kroužky, širokými od 0.1 mm až asi do 5 mm. Na redisperu byl ještě nasazen vrchní kryt k zadržení dostatku tuše. Před použitím se pomocí do tuše namočeného proužku z tvrdé čtvrtky (seříznutého do špičky) zaplnila kapkou tuše mezera mezi vrchním krytem a redisperem pod správným úhlem skloněným, se pomocí vybrané šablony posouvané po pravítku, psala jednotlivá písmenka či číslice. Stále bylo třeba mít po ruce hadřík k otření per či pomůcek, také nožík na ořez a úpravu špiček tužek, eventuelně i proužek jemného brusného papíru či pilníček.
Při práci s tuší a pravítky či křivítky docházelo neopatrností a spěchem (nedočkavostí zaschnutí) k rozmazání výkresu a k nutnému jeho přepracování. Často se doma rysy předělávaly do noci. Na vysvědčení bývala také známka z úhlednosti. Pamatuji, že ostrou tužkou jsem dovedl napsat do řádky o výšce jednoho milimetru až 10 řádek čitelného textu.
Podobným předmětem jako měřictví a rýsování bylo kreslení, kde se užíval ke skicování např. uhel a malířské potřeby, převážně vodovky. Běžným úkolem bylo nalepit uschlý list např. jasanu na půlku čtvrtky a na druhou půlku tužkou a vodovkami tento list vymalovat barevně, včetně žeber. Bavilo mne malovat barevně terénní i obytné scenérie z perspektivy. Museli jsme si nosit s sebou na kreslení a rýsování kreslicí prkno v obalu s příložníkem a kazetu s kreslicími potřebami.
Škoda, že se tyto práce a také práce na pozemcích už na školách neučí. Mělo to velký vliv na tvůrčí myšlení, pracovní návyky a preciznost.
Dodatkem – když si zobrazíte následující stránku, poznáte, že zmenšeninami se zabývá více lidí. Ty třírozměrné drobnosti určitě mohou mít některý rozměr menší než desetina mm:
http://www.volny.cz/cayksmid/
Tehdy jsem měl oči jako ostříž a skutečně jsem lupu nepotřeboval. Dočetl jsem kdysi, že nějaký člověk takto napsal celou miniaturní knížku, kde na jedné stránce bylo více než 10 řádků a celá knížka neměla víc než 2 mm. Vše bylo napsáno ostrou tužkou a byla u toho fotografie zvětšené otevřené knížky. Také se tam psalo, jak jiný miniaturista do ucha jehly umístil minihousle i se strunami a opět k tomu byl připojen snímek a ještě portrét toho miniaturisty. Pro něho bylo jediným problémem získat vhodný materiál.
Sedím a přemýšlím nad větou „Pamatuji, že ostrou tužkou jsem dovedl napsat do řádky o výšce jednoho milimetru až 10 řádek čitelného textu.“ Tomu opravdu nemůžu uvěřit! I kdyby se to někomu napsat podařilo (jeden řádek textu by musel mít výšku 0,1 mm), číst by se to muselo lupou.
Stará vojno, musím říct, že se mi třeba tento tvůj článek velmi líbí. Je pravda, že jsme ve škole také měli geometrii (to mě docela bavilo – tedy pokud učitelka nebazírovala na nějakém tom milimetříku a zbytečně nepřeměřovala 🙂 ) a dokonce i pracovní vyučování a pěstitelstké práce (sázeli jsme, zalévali, pleli, ale nesklízeli nikdy – je to spravedlivé? :-))
Nerýsovali jsme už tuší, ale obyčejnými (dvěma druhy) tužek, měkčími a tvrdšími. A bokorys, půdorys nejsou výrazy, které by mi byly cizí. Jak jsou na tom skutečně dnešní žáčci nemohu posoudit. Ale jediné, co mi dalo, bylo poznání, že nemám smysl pro přesnost, dané rozměry, apod. Patrně na to jako ženská nemám buňky. Dokonce i při vaření, neumím vařit podle receptu. „Nebaví“ mě přesně měřit a vážit. Raději to dělám od oka, něco přidám, něco uběru, něco mi přijde hloupé, změním a přidám jinou ingredienci nebo koření. Já zkrátka experimentuju! Recepr je pro mě jen inspirací, nikoli přesným návodem. A to geometrie nemá ráda… 🙁 Každopádně jako ukázka „oboru“ mi to v rámci výuky stačilo a nenašla jsem se v ní. Jiní ale ano. A tak to má být. Člověk si má asi „přičichnout“ k více květinám a zjistit, která je pro něj ta nej…
Něco k tomu katru. V době učení jsem se seznámil ještě s tzv. horizontálkou, což je pila podobná katru, ale s vodorovně se pohybujícím listem pily a slouží hlavně k řezání fošen z klád. Katr jsme tam měli v ohradě také. Ale ty štosy a klády, to bylo samé ušlechtilé naše i exotické dříví – rezonanční smrkové, magagon a gabon (ta mají po vyleštění jakási zrcátka), také palisandr, aj. Za války nám tam někdo odcizil široké hnací řemeny (hodily se na podrážky bot).
Písmeno „s“ ale do „měřictví“ nepatří !
Děkuji za upozornění na chybu, koukám, že už ji některá z redaktorek opravila.
Nedá mi to – i mladší ročníky zmiňované měřictví poznaly, je součástí matematiky tuším od druhého ročníku základní školy, jen se vyučuje jako geometrie, původní český název se v tomto případě už nepoužívá (stejně jako se na školách vyučuje např. chemie, přičemž málokdo tuší, že se vlastně učí „lučbu“).
Prosím redakci, aby opravila chybný název „měřičství“ na původně napsaný „měřictví“. To dokumentuje, že opravdu mladší ročníky tento předmět nepoznaly. Ale víme, že je např. KATASTRÁLNÍ A MĚŘICKÝ ÚSTAV. Nedivím se, že ministerstvo připravuje doškolení učitelů na spojení výuky s praxí. Mám dojem, že se výuka učiteli národů vzdaluje a už v ní zaostáváme. Vraťme se k osvědčeným metodám, k preferenci češtiny a naší historie. Nemáme se zač stydět.
Za opravu děkuji.