Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Protektorátní dětský tábor
V létě 1943 za Protektorátu jsem jako učedník v továrně na piana Brož ve Velimi dostal poukaz Kuratoria na letní tábor v Kamenici na Lipou (bylo mi 15 let). Prý z odkazu Reinhardta Heydricha (!?). O Kuratorium jsem se nikdy nezajímal, ale poukaz přišel asi proto, že pan Brož dohodl s Němci kompromis – místo uzavření podniku a nasazení zaměstnanců na práci do Říše, se Němcům zavázal omezit výrobu pian a vyrábět bedýnky na granáty. Dělníci to rádi přijali, zůstali doma a ještě se nabírali studenti/-tky ze zavřených škol. Stali jsme se dodavateli pro Wehrmacht a byli jsme tedy v ochranném režimu…Maminka mi s sebou dala do kufru půlku vánočky kdybych měl hlad, a vyjel jsem osobním vlakem přes Prahu a Tábor do Obrataně, kde začínala úzkokolejka do Kamenice. Celou cestu jsem si zapisoval stanice a cestovní zajímavosti viděné z okna a komentované spolucestujícími. V Obratani jsem viděl běžné nákladní vagóny naložené dřívím, upevněné na úzkokolejných podvozcích. Odtud s námi jel vláček samými serpentýnami, většinou lesem. Potkali jsme u přejezdu povoz a po chvíli tentýž povoz jen malý kousek dál. Říkalo se, že mašinfíra jedné babičce s válem dříví na zádech nabídnul, aby si přisedla, ale ta ho odbyla, že pospíchá a zkratkou bude doma dřív.
Letní tábor představovaly tři dlouhé prkenné baráky na svahu u rybníka Kalich, s mezerami mezi prkny, kudy foukalo. Svítilo se petrolejovými lampami s punčoškou, elektřina tam nebyla. Dva baráky coby ložnice měly uprostřed dlouhatánskou uličku a po obou stranách na laťových roštech neustlané slamníky s hromádkou lůžkovin (dvou prostěradel a jedné chlupaté deky), jinak nic. Na hřebík jsem si pověsil ramínko se svršky a kufr ke stěně za hlavu (občas tam i zmokl). V jednom baráku byla kuchyně se třemi výdejními okénky a jídelna se třemi dlouhatánskými stoly na zkřížených nohách s lavicemi. Jako koupelna sloužily prkenné prámy při okraji rybníka (sloužily i k čistění zubů); když si nás na prám stouplo více, začal se potápět, takže jsme sem chodili bosi a jenom v trenýrkách.
Měli jsme absolvovat jakousi polovojenskou výchovu a k tomu tam byli za instruktory 3 mladíci, kteří ale měli problémy chování sami a ještě nás nezkušené všelijak provokovali a strašili. Jednou za námi přijel jakýsi jejich potentát odněkud z Čeperky u Kladna na kontrolu a začal na nás s všelijakými vojenskými povely, ale ty nikdo nebral vážně. Naopak se ho zmocnily paže našich kamarádů. Kluci ho vyzvedli do výšky a roztočili jako kolotoč; chudák, odtud znovu začal velet, ale setkal se jen s huronským křikem všech přítomných. Kdyby to někam oznámil, tak by ho nejspíš potrestali, takže se to odbylo v tichosti. Zpívali jsme u táboráku třeba Johna Brauna, Niagaru a Tipperery; asi nevěděli, kde to je. Konali jsme vycházky do okolí, např. do Včelnice a také do města, kde jsem obdivoval letitou památnou lípu s jejími kruhovými platy, spojenými schůdky.
Nakonec jsem na všecko rád vzpomínal, bylo tam bezpečněji, než u nás ve středních Čechách, kde lítali spojenečtí hloubkaři, ničili kulomety vojenské transporty či lokomotivy a bombardovací svazy zase strategické objekty. Sám jsem to zažil. Z kopce vedle naší továrny jsem viděl bombardovat nedalekou kolínskou rafinérii olejů. Byly přitom rozrušeny i železniční tratě a vznikala dlouhá zpoždění vlaků, ztěžovalo to už tak špatné zásobování. Kdo období nesvobody, německé totality a zcela vyčerpaného národního hospodářství s přídělovým systémem a popravami třeba jen za schvalování atentátu či poslech zahraničního rozhlasu nezažil, nemůže srovnávat. Nikdy později u nás nebylo hůř. Bylo třeba napravit všechny škody, ale byli jsme západními zeměmi postihováni hospodářskou blokádou, takže v lidech zůstala hořkost, kterou ani dnes nedokážou vymazat. Bohužel se fašistické manýry objevují znovu. Co přináší krize a války by si měli občané stále připomínat a podle toho jednat, aby všechny děti žily v přátelství a míru.
Velmi zajímavé, výborně napsané