Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (7)
Jaké to bylo po válce v pohraničí? Jako vyučený klavírník jsem po válce (září 1945) odešel z domova na zkušenou a pracoval jsem u bývalého spoluzaměstnance z továrny, p. Helwiga, který se stal národním správcem dílny na oprav pian v Teplicích-Šanově – to mi bylo 17 let…P. Helwig byl svobodný a bydlel v penzionu Kamenný dům naproti Císařským lázním. Vzal mne k sobě i na pokoj a po večerech jsme chodili hrát k p. správci penzionu žolíky. Pak přijal za zaměstnance Pepíka Juppu – hudebního nástrojaře (uměl hrát na všechno, nejlépe na chromatickou harmoniku a protože hrál v mládežnickém divadelním souboru, vzal mne tam a já se stal členem). Pak ještě přijal Frantu Švarcbacha, který jako Čech v dílně pracoval za Říše (pocházel ze smíš. manželství a rodiče se při záboru pohraničí r.1938 nevystěhovali).
Protože u naší dílny v Mlýnské ulici pod Císařskými lázněmi byla i prodejna, přijal jako prodavačku dívku – Hedu Čechovou, která se také ubytovala v našem penzionu. Někdy jsem musel zaskočit za ni do krámu. Dobře jsme se jako kolektiv snášeli. Za panem Helwigem se jednou přijela podívat jeho maminka, ale rozstonala se a převezli ji do Císařských lázní, které tehdy ještě fungovaly jako běžná nemocnice k doléčování vojáků z 1.čs. armádního sboru, ale tam bohužel zemřela. Je třeba si uvědomit, že město bylo donedávna v Německu, že tu tedy žili ještě Němci a museli na rukávě nosit bílou pásku. Během dalších let byli odsunuti do Německa. Odbylo se to bez větších problémů.
Nové úřady a instituce se teprve utvářely, místo Národních výborů všude fungovaly Správní komise. Jejich hlavním úkolem bylo znovu roztočit kola závodů a oživit celé mikrorajony. Umísťovaly přistěhovalce z vnitrozemí, sepisovaly majetky, hospodařily s fondem opuštěného majetku. Každý si mohl levně nakoupit od fondu cokoli měl v evidenci, většinou se vybíralo z haldy někde na dvoře. Byty byly v nepořádku – jako když tudy prošla fronta, často všechno vysypané na podlaze i kolem, mnoho věcí rozbitých – třeba i vybombardované piano a další, dveře vypáčené od pobertů, rozsypané peří a v tom třeba rudoarmějská čepice.
Sovětská jednotka byla ve městě ještě další měsíce posádkou. Často pochodovala se zpěvem po městě. Měla zabrané i kino Oko a promítala i pro veřejnost – např. film Zoja, nebo Ona brání vlast a podobné o hrdinství svého lidu za války. Všichni občané si našich osvoboditelů vážili. V pohraničních hvozdech se ještě občas objevily zbytky fašistů a republice škodily. Teprve za několik měsíců mohla od Rudé armády převzít ochranu hraničního pásma a města nová čs. armáda. Totiž ty válečné ročníky mužů neprošly vojenským výcvikem, takže po osvobození byly postupně povolávány na vojnu a než se jich dost vycvičilo, trvalo to dlouho. Stejně tomu bylo u dalších bezpečnostních sborů, pošťáků, nádražáků – všude se museli noví lidé teprve vyškolit.
Z vnitrozemí sem byli vysíláni dobrovolníci, aby pomohli rozjet všechny instituce a nezbytné služby, bohužel ne všichni sem přijížděli jen pomáhat, někteří se spíš přišli napakovat. Ale poctivé jádro pracujících to bralo vážně a jim patří dík,že se podařilo pohraničí znovu osídlit a všechno potřebné zprovoznit. Převážně sem přicházeli poctiví lidé, kteří ve vnitrozemí žili velice chudě; ti si vážili všeho, co jim stát poskytnul a umožnil, byli za to vedení státu vděčni a hrdi, že mohou stát budovat. Místy se našly z části bojem zničené objekty a dokonce i zbraně a nevybuchlá munice. Němci některé své továrny stavěli i v členitém terénu a barevně je maskovali – např. ve Velvětech měli muniční továrnu, jiná byla ve Vrchoslavi, apod. Ve městě byly textilky, keramické a sklářské závody, zinková huť, pivovar a provozovny snad všeho druhu, také podnik Somet (optika a jemná mechanika).
Stále se žilo na lístky, ty byly skoro na všechno, jenom koňský salám s cibulí byl bez lístků. To nevadilo rozvoji města, lidé se dokázali vždycky po práci zabavit. Divadla i kina byla stále vyprodána, tančilo se např. v Národní kavárně (v budově Concordie), kde hrával k tanci třeba slavný Habartův orchestr. Každoročně pod patronací Textilany se konala ve všech místnostech městského divadelního komplexu TTR (Teplická Textilní Reduta). Alkohol byl nedostatkovým zbožím, přesto zde fungovalo několik tabarinů.
Chodili jsme do přírody na horu Doubravku, do zámecké (tehdy ještě oplocené) zahrady a po schodech nahoru Na střelnici. Ve městě jezdila úzkokolejná tramvaj z Řetenic přes Trnovany až do Dubí s odbočkou do Šanova. Kolem lázní v Dubí byly denně zameteny promenádové lesní chodníky. Hlavní silnice vedla z Prahy přes Terezín (jezdilo se tu ještě skrz bránu býv. opevnění), přes hospodu Paška a Pola, serpentýnami přes Bořislav a Velvěty, kolem Císařských lázní a přes Dubí na přechod v Cínovci. Tehdy byl hlavním prostředkem přepravy nákladů vlak a silnicemi jezdily hlavně autobusy. Kamiony byly tehdy neznámé. Rychlík z Prahy do Teplic jel přes Kralupy, Klobuky a Duchcov, cesta trvala asi 4 hodiny; cesta přes Ústí byla kratší, ale s přesedáním. Střed Ústí byl úplně vybombardovaný, zbylý kostel byl nakloněn a podepřen mohutnými kládami. Autobusem se jelo z Prahy až na Školní náměstí něco přes hodinu, ale tam se většinou muselo stát – přednost měli staří a nemocní a to se dodržovalo všude.
Ale to jsem odbočil. Po čase dostal p. Helwig k dočasnému bydlení nějakou prodejnu s velkými výlohami pod poštou s nouzovým nábytkem – dvě nenatřené postele s lůžkovinami a hřebíky sbité noční stolky. Měl podanou žádost o byt po bývalém majiteli dílny a za nějakou dobu ten byt 2+1 v Moravské ulici dostal. Přesně jak jsem prve popsal – kuchyň úplně rozházená, jeden pokoj s vysokými kachlovými stáložárnými kamny – prázdný a druhý pokoj s malovanou skříní, příborníkem a šatní skříní, ve dveřích díra po vyříznutém zámku. Tam jsme se tedy nastěhovali, byl tam zaveden i plyn. Sem si nechal p. Helwig přivézt nábytek po mamince od Kolína.
Protože býval za mlada u skautů kuchařem, tak podle potřeby vařil, já uměl z domova od maminky jen polévky a houskové knedlíky. Jednou na plotně dělal maso a před doděláním si na chvilku lehnul. Co čert nechtěl, já byl unaven a usnul jsem také. Maso se zatím spálilo, takže p. Helwig praštil s kastrolem o zem.
Dílna prosperovala a tak přijal ještě dva truhláře, ale pak byla dílna pro všechny malá. Proto si pronajal v Šanově bývalou hospodu naproti Novým lázním a vybavil ji pro větší opravy i truhlářskými poky (dřevěnými lisy) na
dýhování dílů. V té době ale nebyl o větší opravy pian zájem; proto někde domluvil, že bude vyrábět nástěnné desky pro elektrické hodiny. Potom začal vyrábět velké gramoskříně pod rádia – byl podnikavý, ale stejně sotva vydělal na výplatu, tak jsem u něho skončil. Našel jsem si práci u konkurence v Českobratrské ulici a nocleh v bývalé vile uhlobarona Grohmana, ze které se stal Kulturní dům poštovních zaměstnanců – bylo to proti nádraží a hotelu de Sax. Tam v sále měl zkušebnu i náš mládežnický soubor a v přízemí byla závodní kuchyně, kde jsem se stravoval. Přímo vedle nás bylo ještě sídlo Okresní správní komise.
Z nového místa jsem jezdil opravovat a ladit piana po širokém okolí. Jednou jsem přijel do vesnice u Duchcova do rodiny nějakého horníka. Odněkud z hospody získali pneumatické pianino s výměnnými válci písní. Že bylo moc těžké, rozhodli se jej před stěhováním trochu rozebrat. Co šlo sejmout sejmuli, ale oni chtěli sejmout i litinový rám s napjatými ocelovými strunami a začali jej odšroubovávat. Pochopitelně že napjaté struny rám prohnuly až k prasknutí; tak to naložili v tom stavu a na mně chtěli, abych to uvedl u nich do provozu bez pneumatiky, kterou potřebovat nebudou. Dělal jsem na tom celý den, ale víckrát bych to dělat nechtěl. Bylo to pro všechny kolem nebezpečné. Jindy jsem v Dubí měl naladit klavír, jenže ho měli předtím ve vlhku a úplně se mu odklížily postranice skříně a bez přiklížení se s tím nedalo nic dělat. Musel jsem si do dílny dojet pro dlouhé ocelové stahováky, od místního truhláře si půjčit kotlík s klihem, přiklížit stěny a další díly a teprve potom seřídit mechaniku a ladit. Opět práce na více dní, protože klih musí před nějakým zatížením nejprve zatvrdnout. Nový pan šéf pak přijal učedníka, ale toho musel poslat do učňovské školy až v Rudolfově u Liberce, takže jsem stejně pracoval v dílně sám. Pan šéf jen chodil ladit a já opravoval, až jsem dospěl do let, kdy jsem měl být odveden na vojnu. Proto jsem dal výpověď a vrátil se do továrny a domů. Po roce jsem nastoupil vojenskou základní službu. Po absolvování několika vojenských škol a kurzů jsem už na vojně zůstal.
Pěkné čtení jen tak dál:))