Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rukodělné práce (3)
Když jsem se za války učil klavírníkem, používali jsme při sesazování pianové mechaniky kostní klih a aby zůstal teplý, měli jsme každý svůj měděný kotlíček s lampičkou, kterou se pod klihem ohřívala voda a tím se udržovala teplota klihu…Já chtěl mít doma taky takový kotlík, jenže se nikde nedal sehnat. V našem městečku přímo proti radnici měli chalupu Kropáčkovi a jejich dcera se vdala za pana Čecha, který si u nich ve dvoře zřídil klempířskou dílnu a otevřel si živnost.
Co dělají klempíři? Přece okapy, konve, vany, škopíky, plechy na pečení a spoustu dalších druhů výrobků z plechu, třeba i pilinová kamna. Maminka mne k němu kdysi poslala,aby jí vyrobil dva plechy na pečení v troubě a on je měl druhý den hotové. Rád jsem k němu chodíval a díval se, jak pracuje. Měl tam ohýbačku na roury a okapy, vrtačku, takovou velkou kráječku na plech a spoustu všelijakého materiálu a nářadí. Zrovna vyráběl nějaké zahradní konve a vzduchové vedení pro výčep hospody. Mne fascinovalo, že mu stačilo jen naznačit jak to má sloužit a on už si to sám domyslel a vyrobil.
Zašel jsem tedy za ním, zda by mi ten kotlík mohl udělat. Slovo dalo slovo, stručně jsem mu vysvětlil jak by kotlík měl vypadat a fungovat a prý si mám přijít za týden. Když jsem přišel, už byl kotlík hotový a měl i ohřívací lampičku; ale jak byl čistě provedený, opravdu jako na výstavu. Řekl si za to jenom 15 korun, tak jsem mu dal rovnou 20 K.
Protože u nás v městečku bylo na 70 živnostníků a já byl hrozně zvídavý jak se co dělá,pořád jsem měl ke komu chodit. Tak třeba Růžičkovi. Otec se synem měli strojní a stavební zámečnictví dole v zámku, dílnu měli v oblouku kamenného zámeckého mostu. Kromě toho měli venku ještě dva přístřešky – na materiál a na montážní práce. Za války ještě nebyli na venkově potřeba automechanici – vždyť skoro žádná auta kolem nebyla, materiály vozily povozy, řezníci mívali vozík tažený psy. Pokud vím, tak osobní auto měl pan doktor Šnajdr, pan ředitel školy, evangelický pan farář a pan Studený, který příležitostně taxikařil a měl koncesovanou autobusovou dopravu – vozil lidi k nádraží a zpět. Malé nákladní auto měl zahradník pan Lalák a řezník pan Zálabský, nákladním autodopravcem byl pan Kalabis – vozil hlavně uhlí.
Takže na případnou údržbu aut stačilo Růžičkovo strojní zámečnictví. Opravovali tam hospodářské stroje a petrolejové pohonné motory, ale troufli si přestavět osobní auto na dodávkové, nebo na výrobu nové karoserie k těm starým hranatým autům. Běžně instalovali kovové pumpy, různá potrubí a nádrže statkářům i chalupníkům. Vyráběli kovové ploty, vrata a prováděli všechny stavebně-montážní práce, včetně kování oken, dveří, apod. Uměli opravit třeba i kinematograf k promítání filmů, nebo psací stroj. Častým zákazníkem u nich byl traktorista z panského dvora s traktorem McCormick. U vjezdu k tomu zámečnictví byl malininký rybníček a on tam jednou ten traktor vjel moc prudce a převrátil se do něj. Traktoristu se podařilo včas vytáhnout. Díval jsem se tam na kování několikakřídlových dřevěných oken. Zajímavé bylo dlabání ploché díry pro okenní pant zvláštním plochým želízkem s třemi špičatými břity – šlo jim to velmi rychle. Zajímavé také bylo řezání závitů do trubek masivní hlavicí s dlouhými vratidly.
Po válce si u nich můj otec upravoval motorku ČZ 175 na invalidní vozítko s volantem (obnovil se mu úraz z doby výstavby národní banky u Prašné brány). Na dopravním inspektorátu mu jej otypovali a dlouho s ním jezdil. Před válkou si u nich vyrobil pan Lalák štípačku dříví podle vlastního nápadu (poháněnou petrolejovým motorem) a jezdil s ní po majetných zákaznících v širokém okolí. Kdo chtěl, všude kolem sebe se mohl něčemu přiučit.
Krásný článek,jen tak dál.Hezký den.