Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rukodělné práce (2)
Ze všech řemeslníků jsem měl neraději kováře. Protože před válkou se nejvíce používala tažná zvířata (na vojně spíš jízdní), byli kováři téměř v každé vsi…Někde ke kování užívali vodní pohon kladiva (hamr) a ty už vidíme jen jako historické památky. Kovář býval zároveň podkovářem. V kovárně byla někde u stěny s průduchem komína výheň, v níž býval rozžhavený koks, ve kterém se ohřívaly budoucí výkovky. Aby se docílilo většího žáru, musel se do výhně vhánět vzduch – většinou pomocí měchu u stropu, kterým se dmýchalo za visící provaz či táhlo. Později, když zavedli elektřinu, místo měchu vháněli vzduch elektrickým větrákem.
U stěny s výhní bylo několik řad všelijakých kleští a dalších kovářských nástrojů a uprostřed kovárny na velkém špalku byla mohutná kovadlina. Ta měla jednu stranu zaoblenou do špičky a druhou hranatou; v kovadlině byl čtvercový otvor pro vložení různých pomocných trnů. Kovář míval několik kladiv, např. těžká kladiva s dlouhou násadou pro kování obouruč ve dvou, pak větší jednoruční kladivo zvané perlík a několik menších kladiv různého provedení pro kování menších tvarů. Při kování obouruč museli kovat dva kováři vstoje proti sobě a třetí jim v kleštích držel a obracel rozpálený kovaný předmět, nebo přikládal tvarový přípravek s násadou, do něhož se mělo uhodit; prostě kování řídil. Když koval perlíkem kovář sám, musel všechny operace také sám dělat a to byl koncert. Chvíli tahal měchy a ve výhni v kleštích obracel a posouval budoucí výkovek, aby se na příslušných místech ke kování prohřál. Potom výkovek položil na kovadlinu a přesně do odhadnutého místa musel s určitou mírou síly kout kladivem, dokud byl kov žhavý – studený kov se nemůže kováním spojit.
Kovář musí znát vlastnosti kovů; ocel a železo – to není totéž, ale často je musí k sobě zkovat – např. u sekery je ocelový břit, ale zbytek je z měkčího železa. Dále musí umět ocel zakalit nebo zase popustit, aby se nelámala. Musí správně odhadnout teplotu, kdy kovat ještě lze a kdy ne, musí stihnout ukovat správný tvar třeba při jediném ohřátí, atp. Záleží i na uspořádání místa kolem výhně a kovadliny, na dosahu potřebných kovacích přípravků, zejména však na správném odhadu, fortelu a grifu kováře. Musel mít sílu v pažích, neboť kovaný předmět něco váží a v kleštích jej musel celou dobu kování udržet.
Já chodíval k mistru kováři Václavkovi do obecní kovárny v našem městečku. Byla to velká klenutá místnost, od ohně úplně začouzená, ale byl tam pořádek; každá věc měla své místo. Měl tam také soustruh a automatizované kladivo se setrvačníkem (s nožním ovládáním). Před kovárnou měl přístřešek s acetylenovým svářecím přístrojem, kruhovým článkovým strojem k vycentrování dřevěných kol k povozům (kvůli novým obručím) a opodál stál trámkový podkovářský stojan na kování koní.
Když tatínek na začátku války pracoval v lese na odstraňování polomu, poslal mne do kovárny se sekyrou, aby mu ji kovář „vytáhnul“, že je moc krátká a tlustá. Pan Václavek vyjmul topůrko, sekyru vložil do výhně, pak určitým grifem kladiva oddělil ocelovou část, takže zůstal rozšklebený díl prázdný. Kovář ocelový díl rozpálil ve výhni a perlíkem jej zkoval do tenka až ho prodloužil. Pak rozpálil oba díly, kleštěmi si je upravil ke zkování do potřebné polohy a pak do budoucí sekery bušil perlíkem a kleštěmi si ji na kovadlině různě obracel až díly pevně k sobě zkoval a dosáhl požadovaný tvar; chvíli počkal a pak provedl kalení namáčením do nádoby s vodou a opětným vyjímáním až posléze ji nechal zcela ve vodě vychladnout. Pak už jenom narazil topůrko a nabrousil břit. Platil jsem mu za to 6,50 Kčs.
Viděl jsem tam také kovat koně. Bylo to takhle: kůň byl uvázán ve stojanu s nohou ohnutou v koleni, aby bylo kopyto přístupné. Nejprve vytáhnul staré hřeby a sejmul opotřebenou podkovu. Odměřil velikost a vykoval si nové 4 podkovy (nebo si vybral jejich předvýkovky ze zásobníku). Každé kopyto speciálním přípravkem okrájel do potřebného tvaru (udělal jakousi manikúru); novou podkovu ve výhni ohřál, přiložil na kopyto a nechal kopyto opálit (hodně to čoudilo a smrdělo), až podkova celou plochou přilehla. Potom ji speciálními hřeby (podkováky) přitloukl ke kopytu. Musel stejně jako lékař dbát, aby hřeby nepronikly ven nebo do nohy, aby se koni dobře chodilo. Stejně připevnil i ostatní podkovy. Na zimu se do podkov vešroubovaly ještě špičaté hranolky proti smyku po ledu. Také koval nové povozy a vyráběl či opravoval hospodářské a polní stroje. Se vším si uměl poradit a byl daleko široko pro svou kvalitní práci ctěn.
Hezký článek jentak dále.Slunečný den.