Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (9)
Ten náš druhý domek stál pod kopcem na jižním konci vsi u malinkého rybníčka se dvěma vrbami u domu. Na kopci byl chráněný starý kostelík s hřbitůvkem a se zvonicí, zasvěcený sv. Jiří, s nádherným rozhledem do dalekého okolí až k Řípu…Odtud k tomu rybníčku vedla vedlejší úzká cesta, kde se sbíhala s hlavní silnicí, takže náš domek byl v té špici.
U kostela se konaly slavné poutě, vždy se tam sešlo mnoho lidí i z daleka. Jezdil tam pravidelně kolotočář pan Paroubek, měl i střelnici a houpačky, ale hlavně ten velký řetízkový leták. Už jako tříletý (přivázaný řetízky)jsem se na něm točíval. Pouťě tam trvaly několik dní a dlouho do noci. Nedaleký hostinec se smíšeným obchodem U Polívků i druhý hostinec U Asníků byly stále plné hostů. V sále u Polívků jsem tehdy viděl i ukázky biografu.
Kousek za kostelem byla Šerákova cihelna, kde pracoval i můj tatínek. Někdy mne maminka poslala za tatínkem s bančičkou kávy. Tam jsem viděl ručně dělat cihly – nejdřív nakopali hlínu a v takové jámě ji bosýma nohama uhnětli na tvárnou masu. Tou plnili dřevěné korýtko na dvě cihly a vyklápěli do řad na rovný terén. Po zaschnutí je s průduchy vyrovnali pod stříšky uschnout a odtud je na kolečku vozili do pece vypálit. Vyráběli tam také rozměrnější děrované cihly – strojně; ty před vypálením sušili na jakési lanovce nad pecemi.
Kousek nad naší zahradou byla při vedlejší cestě stará studna, kam jezdila celá ves v době sucha pro vodu. To se stávalo i v zimě. Pro vodu tam jezdily koňské povozy s dřevěnými káděmi, sudy a voznicemi. Z toho kopce k rybníčku u našeho domku v zimě chodily děti z celé vsi sáňkovat. Jednou takhle jsme s bráškou jeli dolů na saních a zrovna se nám připletl do cesty koňský povoz, který jel pro vodu. Bráška duchapřítomně ze saní seskočil, ale já vjel až koňům pod nohy. Snad mne tehdy ochránil duch svatý – nic se mi nestalo.
Jindy – někdy na jaře, mne maminku posílala s kozou na sousední louku, aby se tam napásla. V tom čase si bráška při odchodu do školy zapomněl doma penál a tak mě maminka poslala s penálem za ním do místní Obecné školy. Bylo to asi tak daleko, jako do cihelny. Škola byla jednotřídní a vedl ji pan řídící Kučera. Bráška sedal v první lavici s prvňáky, v dalších lavicích seděli větší děti (2. – 5. postupného ročníku). Zaklepal jsem a vešel do třídy, pan řídící mě uvítal a nabídnul mi, abych ve třídě zůstal. Odvětil jsem: Já nemůžu, já musím pást kozy. (to si pamatuju dodnes)
Když byl v Č. Brodě jarmark (trh), babička mi odtud přinesla hračku – housličky. Jindy, aby mi udělala radost, vystříhala z novin „Vlasta“ jakékoli obrázky a do nějakého popsaného sešitu je prostě nalepila. Neuměl jsem ještě číst, tak jsem si mohl aspoň prohlížet obrázky. Když jsme chodili nakoupit k Polívkům, dostávali jsme při každém nákupu reklamní tisk o 2 – 4 listech A7 s pohádkou a obrázkem. Měl jsem jich doma na 40 a z nich jsem se postupně naučil číst. Jinak jsme papír doma nemívali, psali jsme si na okraje novin nebo na pytlíky od zboží. Tehdy jezdil kolem nás z městečka mlékař pan Janák a někdy od něj maminka mléko kupovala. Měl mléko v uzavřených dřevěných putnách. Jednou se mu koník splašil, vůz s mlékem převrhnul a pil ze škarpy vylité mléko. Málokdy tenkrát kolem jelo auto, ale jezdil tudy jednou týdně do škol vyučovat náboženství evang. pan farář. Jednou v zimě za sebou táhnul svého 12-letého syna na lyžích. Tenkrát se silnice jen protahovaly dřevěným smykem a nebylo proč je pohazovat něčím proti smyku, neboť po nich jezdily (a jen občas) hlavně zvířecí povozy, auta zcela vyjímečně. Za vsí byly hluboké lesy, kam nás rodiče brali s sebou na houby či borůvky. Na trhání borůvek ale museli rodiče mít koupenou od lesníka „paletu“. Bylo mi tam hezky, ale za pár let k vůli měšťanské škole rodiče postavili třetí dům – zahradní vilku – dole v městečku. Ale o tom jsem už vyprávěl.
Krásný příběh jen tak dál.Hezký den.
Já nestačím obdivovat Vaši paměť, je to neuvěřitelné, takové detaily…..
Závidím :))