Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (8)
Jako tříletý capart jsem zažil první stěhování. První domek otec postavil na samé hranici katastru vsi (už na pozemku sousedního městečka) na parcele o samotě, kterou dostal od matky jako svatební dar. Tam jsem se r. 1928 narodil… Ten rok, jak maminka vyprávěla, byla krutá zima. Bylo odtud na všechny strany daleko, a tak rodiče dům prodali a koupili další parcelu na okraji vsi. Brzo tam postavili druhý – nový dům. Po dostavění nového domku započalo stěhování. Otec si někde půjčil dvoukolovou káru a po večerech, když přišel z práce, na ní přestěhoval nábytek, apod. Maminka stěhovala celé dny na trakaři ostatní inventář. Stále jsem chodil s ní, směrem k starému domu mne vždycky svezla a opačným směrem jsem cupital vedle ní. Trvalo to několik dní; už mne to zřejmě nebavilo a byl jsem ubrečený. Přitom starší bráška už začal chodit do školy. Přestěhovali jsme i boudu s pejskem Harykem, kdežto kočka Míca se přestěhovala sama – prostě přiběhla.
Ani v novém domě nebyla zavedená elektrika a svítilo se petrolejovou lampou. Rodiče si museli opět na stavbu vypůjčit. Měli jsme tam velkou kuchyň se dvěma okny, dvěma postelemi, dvěma stoly a kachlovými kamny; maminka tam měla starý šlapací šicí stroj Singer. Vedle byl pokoj (tam se ani netopilo) a před kuchyní síň se špíží a s vchodem do sklepa padacími dveřmi. K domu přiléhal hospodářský přístavek – kůlna, dva chlívky (pro prasátko a kozu), záchod a opodál studna s rumpálem. Nad přístavkem udělal otec u samé střechy holubník s promenádním prkénkem a bidýlky. Ve štítě domu byla vikýřová dvířka kvůli ukládání sena.
Dvorek byl rozdělený na vstupní část a dvorek pro drůbež s kurníkem. Měli jsme tam několik kropenatých slepic s kohoutem a asi 3 husy. S bráškou jsme spali na jedné posteli, kde přes obě pelesti byla velká deska a z boku byl zavěšen vyšívaný firhaněk (závěs). Tam jsem mohl spát i přes den, když byl bráška ve škole, nebo se učil u stolu. Samozřejmě jsme měli i pěknou zahrádku jak na zeleninu, tak s kytkami. Ve všech oknech měla maminka kytky v květináči.
Nejvíc vzpomínám na zabíjačku. To naši vydrhnuli necky, připravili řetěz, smůlu – kalafunu a horkou vodu. Také postavili vysokou trojnožku s řetězem, kladkou a jakýmsi masivním ramínkem a velký hrnec na zachycení krve. Prase z boku zapíchli (ale ono ještě chvíli běželo), pak ho dali do necek s horkou vodou a kalafunou a řetězem z něho odstranili štětiny. Pak už ho zavěsili pomocí kladky zadníma nohama na to ramínko, rozpárali břicho a vyjmuli vnitřnosti. Hned je odnesli vyprat a postupně prasátko rozbourali na kusy podle druhu a účelu užití. Sádlo bylo až 8 cm vysoké. Pak vyčlenili maso na prejt; po uvaření ho ručně rozemleli a smíchali s kořením, česnekem a měkkou houskou; tím prejtem plnili střeva – nadělali a zašpejlovali jitrnice. Podobně vyrobili i špekbuřt (tlačenku). Zachycenou krev rozmíchali horkou vodou a do toho dali vařit ty jitrnice, špekbuřt a také kusy masa z hlavy na ovar. Pak otec vybral kusy pasového sádla a masa k vyuzení. Ostatní maso, sádlo aj. odložili k pozdějšímu zpracování do studeného sklepa. Všichni měli plno práce, pomáhala i babička a teta. Když uvařili polévku, vyndali jitrnice a uložili je vychladit na prkna, špekbuřt museli zatížit. Mezitím dali péct různé odkrojky, tatínek jim říkal skřivánky. Ty byly s chlebem hrozně dobré. Pak maminka nadělala balíčky pro sousedy a s černou polévkou jsme jim je roznesli. Na všem jsme si několik dní pochutnávali. I Haryk a Míca se poměli. Druhý den otec postavil udírnu, zavěsil do ní pasy sádla i masa na háčky a pak topil tvrdým dřevem, což děsně až žlutozeleně čmoudilo, ale vonělo. Ženy zatím nakrájely zbytek sádla, daly se do škvaření a uvařily z kůží sulc. Sádlo pak zalily do kameninových štoudví. Zbývající maso naložily do štandlíku a všechny zásoby uložily do špíže. Dodnes si všechno uchovávám v paměti jako milou pohádku. Bylo to dávno, dlouho před válkou.
Krásný příběh jen tak dál.