Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (7)
Už jako prvňák jsem měl rád básničky, pohádky a písničky; maminka si doma při práci prozpěvovala celé dny. Děda – tatínkův otec – byl vesnickým kapelníkem a tatínek, než se oženil, hrával ochotnické divadlo a byl aktivním zpěvákem vesnického pěveckého spolku Želenský…
Už v první třídě jsem uměl bez not zpívat druhý hlas k národním písním. Při dětském dnu jsem zpíval roli měsíce Prosince – musel jsem si k tomu vypůjčit od syna místního četníka Pondělíčka dlouhé kalhoty. Po škole jsem se stal členem místního pěveckého spolku; zpívali jsme Smetanovy sbory, ale také s ochotníky směs pijáckých písní. Když jsem byl v učení, zpíval jsem si při práci do rytmu u ponku, spoludělníkům to vůbec nevadilo. Po válce jsem v Teplicích-Šanově byl členem asi 70ti-členného smíšeného pěveckého spolku Josef Slavík a často jsme zpívali s lázeňským filharmonickým orchestrem, zejména Smetanovu Píseň českou. To mi bylo málo, tak jsem se stal členem mládežnického dělnického ochotnického spolku, se kterým jsme měli nacvičeno spoustu recitací, písní a tanců a také několik scének Voskovce a Wericha. Když jsme tam byli na představení DRDS (Dismanova rozhl. a div. souboru), zjistil jsem mezi našimi soubory velkou podobnost; tehdy s nimi byl i mladý Pavel Kohout.
Dlouho zahálející zánovní divadelní komplex nad Císařskými a Městskými lázněmi při místním ghetu oživili herci z Českých Budějovic, mezi nimi Ota Sklenčka s manželkou a jiní; vznikla tu i operetní scéna s baletem; uměleckým ředitelem divadla byl p. Tadeáš Šeřínský. Vstupné bylo levné – asi jako do lázně; některé divadelní představení a filmy jsem viděl několikrát. V divadle jsem chodil pomáhat panu osvětlovači do jeho rampové kabiny. Jednou tam hostovali herci z ND – dávali Průchovy Hrdiny okamžiku; byl tam p. Pešek jako Harpagon, p. Filipovský, aj. Svítil jsem na ně bodovým reflektorem ze štaflí a oni mne odměňovali hrstí bankovek – ty jsem odevzdal panu osvětlovači, nedělal jsem to pro výdělek. Náš mládežnický soubor měl s herci dobré styky a tak pro nás uspořádali dvouměsíční divadelní rychlokurs – 2x týdně večer.
Se souborem jsme jezdili nákladním autem po celém Severočeském kraji – až do Mostu, Terezína, Podmokel, Úštěka a dokonce do Slaného s prohlídkou Lidic (tam byl tehdy v r. 1947 jenom vysoký kříž s trnovou korunou, jinak jen louka, kde byly znát základy Horákova statku). V té době již existovalo ÚRO (Ústřední rada odborů) a odtud nám zprostředkovali letní turné po zotavovnách ROH v Krkonoších (v době naší dovolené). Ubytovali nás v tehdy malé Žižkově chatě v Peci a odtud nás vozil malý najatý autobus po zotavovnách. Lanovky se teprve plánovaly. Někde jsme hráli uvnitř, někde před chatou a sklízeli jsme ovace hlavně s nacvičenou Českou besedou a Nerudovou Polka jede. Tu Besedu s námi tenkrát natočili na gramodesky pro skupinu amerických Čechů, kteří tehdy navštívili ČSR. Vzpomínám, jak jsme pěšky šlapali cik-cak pěšinou z Obřího dolu až na Sněžku (lanovka ještě nebyla), kde nám nějaká dívka – Polka nabízela čokoládu, která u nás byla jen na lístky. Tehdy na Sněžku do staré České boudy dopravovaly potraviny a vodu v dřevěných sudech právě jen tou pěšinou; s nákladem po ní jezdil kořistní housenkový motocykl s lodičkou. Cestou ze Sněžky jsme šli přes polské území zpět a zastavili jsme se v jedné jejich chatě, kde nám prodali kusy domácí slaniny – ta se vůbec u nás neprodávala. V roce 1946-7 byla u nás neúroda, tehdy nám dodávkami obilí pomohl Sovětský svaz. Také jsme se zúčastnili celostátní soutěže souborů, kdy jsme splnili všechna kritéria a proto jsme na závěr vystupovali ve Slovanském domě v Praze; obsadili jsme 3. místo. Za to jsme byli odměněni pobytem v odborové zotavovně v Pyskočelích na Sázavě. První byl soubor ČKD, druhý pražský soubor SNB, my tedy byli až třetí. Tam jsme se rekreovali společně a natáčel s námi program i Český rozhlas (Ing. Cincibus). Pak jsem se stal ještě vedoucím kulturního souboru v mém rodném městečku a pak i v poddůstojnické škole na vojně.
Pak už jsem byl v kultuře pouze spotřebitelem, dnes spíše televizním; na drahou kulturu nám z důchodu už nezbývá, nejvýš na pěknou knihu. Přál bych dnešní mládeži větší dostupnost kulturních akcí; jistě by to mělo větší vliv na chápání estetiky a kulturní tvorby, mohly by vymizet nevhodné čmáranice grafiti a nekulturní projevy fanoušků
Hezký příběh jen tak dále.Slunečný den.