Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (5)
Kousek pod naší zahradní vilkou na konci městečka byl lesík Dymáky s malým zurčícím potůčkem, tekoucím do nedalekého rybníčka s dřevěným stavidlem. Z toho rybníčka neustále tekla voda samospádem starodávným zakopaným dřevěným vodovodem do panského dvora, kde vytékala do kamenné kašny – napajedla…Tekla, ale břehy rybníčka čím dál víc vodu propouštěly, až se hladina snížila a voda přestala do kašny proudit. Museli břehy rybníčka zpevnit betonem a tím obnovili průtok až do kašny. Na tom rybníčku jsme si pouštěli vlastnoručně vyrobené lodičky s gumičkovým pohonem (popsal jsem jej u hračky traktor).
Co ale chci hlavně popsat, že na přítokovém kraji rybníčka sídlila dost velká rodinka škeblí. Někteří kluci je nožíkem otvírali a prohlíželi, zda v sobě nemají perličku – ony ji tam opravdu někdy měly, jenže jsme ji stejně někde ztratili. Ale co jsem u nich obdivoval, to byl vnitřek těch jejich lastur. Byl tak krásně lesklý a měňavý, naopak povrch měly téměř jednobarevně hnědý a s jakýmisi léty, která ukazovala jak se růstem ty lastury zvětšovaly. Po prohlédnutí jsme je nechali dál žít. Byly tam škebličky malé – sotva třícentimetrové, ale také až patnácticentimetrové. O škeblích se říká, že mají rády jen čistou vodu, takže tenkrat zřejmě byly vody v potůčcích a studánkách čisté, nenarušené chemikáliemi, kdo se odud napil, neonemocněl. Dnes aby se člověk někdy bál pít vodu z vodovodu – bývá někdy špinavá. V rybníčku žili také čolci, rybičky mřenky a žáby a vůbec jim společenství hus či kačen na rybníce nevadilo, ony totiž nečistotu sbíraly.
V jiném potůčku, tekoucím vymletým úzkým korytem při okraji louky u lesa Na dolíkách zase bylo hodně rodinek červených raků, které kluci v břehu lovili a dokonce si je vařili v plecháčku na ohýnku; prý byly moc dobré. Já se jich ale štítil. Někdy jsem je také vzal do ruky abych zkusil, jak silně dovedou sevřít prst v klepetech – mají v nich dost velkou sílu. Tam jsem poznal, že zásadně lezou dozadu. I ráčata mají ráda čistou vodu. Dnes tam škeble ani raci nikde nejsou – voda už není pro jejich život vhodná.
Vůbec jako děti jsme hodně chodili do přírody. Nejvíc do toho lesíka Dymáky a pak do opuštěné pískovny. Někde v lese pod skálou u potůčku jsme si z klacků a větví dělali skrýše, dokonce jsme pomocí ploché baterie a žárovičky uvnitř měli osvětlení s drátěným vypínačem; aplikovali jsme různé odkoukané věci od místních řemeslníků. Předháněli jsme se, kdo si vyrobí nejlepší sajďkáru – tak jsme pojmenovali vlastnoručně vyrobený vozíček s řiditelnými koly ze starých kočárků, na kterých jsme drandili v leže z kopce. Nikdy se nikomu nic nestalo. V té naší pískovně rostly kromě jiných vysemeněných stromků i jívy a tak jsme si tam vyráběli různé píšťalky, poznávali druhy stromů podle kůry či plodnic a také různé druhy nalezených kamenů. Hráli jsme si s kaštany nebo se žaludy, někdy také s velkými fazolemi – nepotřebovali jsme kupovat hry jako je třeba Člověče nezlob se či Halma apod. – ty jsme si namalovali a jako kameny posloužily třeba čamrdy (knoflíky) nebo fazole. Dnes to vlastně děti ani neznají. Věděli jsme o každém keři planého ovoce i třeba trnek, jahod a ostružin. Když někdo přinesl plecháček, uvařili jsme si na ohýnku čaj, také jsme si v ohýnku z nasbírané slámy pekli jablka nebo na poli napaběrkované brambory. Ó, ty brambory pečené v popelu; sice byly úplně černé a strašně horké, že jsme si je museli přehazovat z jedné ruky do druhé a foukat na ně, než se daly rozloupnout a sníst, ale byla to opravdová pochoutka. Však mnohé rodiny měly často doma k večeři třeba brambory na loupačku se solí.
Lituji, že dnešní děti ten ráj naší české přírody už nezpoznají. Já si totiž nevzpomínám, že bych tehdy viděl někde válet zahozený papír nebo cokoli nepotřebného. Skoro všechen odpad se tehdy pálil doma v kamnech a popel se zužitkoval v kompostu. Skládky nebyly potřeba. Dnes pomalu abys hledal slušného občana se svíčkou. Už dávno se mnozí ani nepozdraví a často si vzájemně škodí. Uvolnila se morálka, všude se bez rozmyslu moc spěchá. Na vojně jsme říkali že existují jenom tři činnosti: buďto se spěchá, nebo blbne, anebo fasuje.
Krásný článek,jen tak dál.