Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (4)
Další vymožeností minulého režimu byly pionýrské tábory, organizované v době hlavních školních prázdnin. Ty první často požadavkům předpisů k všestrannému zabezpečení ani plně nevyhovovaly; o to bdělejší musely být doprovázející vedoucí, což byli převážně učitelé a vychovatelky…Obyčejně do takového tábora vyjíždělo z místa několik skupin a často jim tamní podmínky nebyly předem ani známy. Musely mít s sebou i nějakou zdravotní sestru, většinou z rodičů dětí a také personál pro chod kuchyně. Hospodářku tábora opět vykonávála jedna z učitelek a nebyla to pro ni jednoduchá záležitost. Musela se finančně vejít do limitu a tedy podle toho také musela opatřovat suroviny a zásoby k vaření. Ubikace byly různé; někdy to byla místní škola a jiné zděné objekty, jindy dřevěné chatky, někde stany s podsadou a jinde zase kombinace již uvedených typů ubytování. Většinou se nacházely u vodní plochy a lesa, co nejblíže zachovalé a zdravé přírodě.
V červenci roku 1954 v podobném táboře v Kamýku nad Vltavou, kousek jižně od mostu, ve staré škole, byla ubytována skupina, které byla přidělena za vedoucí moje (tehdy ještě svobodná) manželka. Bylo to na východním břehu Vltavy. Nad přírodním břehem řeky kousek od Vltavy byl jakýsi taras s neohraženou zahrádkou a tam stála budova té bývalé školy. Okna měla obrácená k řece, spodní okraj oken byl jen malý kousek nad zahrádkou, kdežto vchod byl z opačné strany od cesty. Stravování bylo zajištěno v objektu místního hostince na protějším břehu, kam se chodilo po silničním mostě přes Vltavu. Kousek od ubytovny byla mělká zátoka a tam se mohly děti vydovádět za dozoru vedoucích, dokonce tam měly obyčejné loďky se sedátky a vesly. Dny v družné zábavě a zápolení ubíhaly, také se chodívalo na procházky do okolí a k troskám bývalého hradu Vrškamýk na západním břehu. V noci, když děti spokojeně spaly, nečekaně přišla bouřka, ale děti to nijak nepocítily. Zato ráno, když otvíraly okna k vyvětrání, zůstaly paf. Totiž v noci nebyla obyčejná bouřka, ale v celé oblasti proti toku řeky se snesl takový liják, že se řeka vylila z břehů a zaplavila nejen přilehlé pozemky kolem řeky, nýbrž i most přes řeku – ten nebyl ani vidět. Děti to ale nerozházelo, klidně se vykláněly z oken a ručkama čvachtaly vodu, jejíž hladina dosahovala těsně k okraji oken. A co teď. Snídaně na druhém břehu se nemohly zúčastnit, nemohly se tam kvůli potopě se stoletou vodou dostat a mobilní telefony tehdy ještě neexistovaly. Museli přijet hasiči s místními dobrovolníky a kuchařkou a snídani s nádobami a pečivem dětem do jejich ubytovny na loďce dopravit. Členové místního národního výboru měli obavy, zda staré základy budovy vydrží nápor vody a už promýšleli opatření, kam děti evakuovat. Nakonec znalci rozhodli, že zatím tam děti mohou ponechat, že zřícení budovy nehrozí a tak tam tedy zůstaly. Voda tehdy napáchala mnoho škod. Přesto si děti z pobytu v táboře odnesly řadu pěkných vzpomínek a určitě nikdy na tu potopu nezapomněly.
Dříve jsem také jezdívala na pionýrské tábory i když jsem nechtěla.Nebavilo mne to tam.Ale co člověk neudělá pro radost rodičům.Když jezdíte 7let na stejný tábor tak to omrzí i lva v kleci.