Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (3)
V roce 1953 se v místě manželčina bydliště v okresním městě někteří dospělí v čele s ředitelem jedné školy domluvili, že zorganizují dětský tábor a udělali nábor. Zorganizovali tábor v pohraniční vísce Stříbrná u Kraslic s ubytováním v již dříve vybudovaném táboře s chatkami a několika zděnými domy Muži tam předem upravili objekty k nocování a ženy tam dovybavily společnou jídelnu s kuchyní a ložnice. Z přihlášených dětí pak utvořili skupiny. Děti pocházely z různých škol a byly různého stáří – jak se z místa bydliště znaly. Takovou jednu skupinu dostala jako vedoucí na starost manželka, tehdy coby 18ti-letá studentka, vážící pouhých 42 kg. Její děti už byly ubytované, když ji k nim vedení tábora přidělilo. Děti už měly v upravené ložnici zděného domu svou postel i uložené věci a vyhlížely z oken ven. Na přicházející novou jejich vedoucí pokřilovaly: „Kam jdeš, jdi jinam, tady už je plno!“ – pro její dětský vzhled ji považovaly za jedno z dětí. Měly zamčený dům a nechtěly ji dovnitř vpustit. Až po chvíli se objevila v okně ještě druhá vedoucí a poradila jí, aby šla sklepem. Skutečně, tudy se mohlo vyjít až do patra domu. Tam se teprve spolu blíže seznámili a dál s tím problémy nebyly.
Vsí protékal potůček a ten táboru sloužil k běžnému mytí. V průběhu pobytu se tam však objevil spálový bacil a některé děti musely být odvezeny do nemocnice v Kraslicích. Dlouho nemohli zjistit zdroj nákazy, teprve ke konci přišli na to, že spálový bacil byl právě v tom potůčku.
Jindy zase se objevily v domě štěnice, zalezlé ve spárách a po příchodu dětí se teprve ukázaly. Byl to poprask. Všechny místnosti se musely okamžitě vyklidit a povolaná desinfekční instituce musela dům asanovat. Teprve potom se tam mohly děti vrátit.
Přes den chodívaly nejprve jen okolo vsi, ale pak je zlákaly lesní plody a chodily čím dál ve větším okruhu až … zabloudily. Ostatní skupiny se již z lesa do tábora vrátily, dokonce s nimi i některé děti z její skupiny, ale v táboře čekali marně. Našla a zadržela je totiž naše vojenská hlídka, protože se dostaly do zakázaného pásma – téměř na samou hranici tehdejší Německé demokratické republiky. Protože s sebou neměli doklady, odvedli je vojáci na stanici a zjišťovali si jejich identitu. Musel pro ně přijít zástupce vedoucího a odvedl je zpět do tábora. Jenže i tam vojáci nepravidelně kontrolovali jednotlivé domy, zda se tam někdo neoprávněně nezdržuje. Jednou k ránu došli sklepem až do patra jejich domu, bajonetem si otevřeli dveře a najednou se objevili až v místnostech, kde byly děti ubytované. Nebyl to hezký pocit ze spaní nad sebou spatřit ozbrojené vojáky. Nakonec byli všichni účastníci dětského tábora rádi, že se vracejí po třech týdnech domů, do klidnějších podmínek. Získali nové zkušenosti pro celý zbytek života. Není dobré pohybovat se v neznámých podmínkách bez dokladů.
Článek se dal číst a přeji hezký den.