Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Drobné příběhy (2)
Chmelové brigády byly vymožeností poválečné doby. Chmel se vždy cenil devizami a ty stát potřeboval. Školám byla shora určena místa, kde mohou o hlavních prázdninách česat chmel a žáci či studenti se mohli na tuto placenou chmelovou brigádu dobrovolně přihlásit… Kolektivům přihlášených pak škola přidělila přihlášeného učitele, který tam musel být s nimi a vykonávat dozor.
Manželka mi vyprávěla své zážitky z první zatím dobrovolné chmelové brigády v r. 1950 ještě za povinné školní docházky, kdy navštěvovala 3. ročník Střední školy dívčí (tehdy jí bylo 14 let). Když přijeli na určené místo, přijal je největší místní sedlák, který měl v okolí několik chmelnic a hned je ubytoval. Žádné hotelové podmínky, ale vyklizený špejchar s přístupem po rozvrzaném schodišti, s vrstvou slámy na podlaze a přikryté dekami; žádná skříňka, polička na věci, ani lavice. Na dvoře u pumpy bylo několik plechových lavorů (umyvadel) a poblíž kadibudka. Školáci měli jen běžné sportovní oblečení se zástěrou a trička bez rukávu. Žádné pracovní oblečení od sedláka však nedostali. Ráno už ve čtvrt na čtyři je paní učitelka budila. Následovala rychlá garderoba se snídaní beze stolů – jen hrnek čaje s namazaným krajícem chleba. Krátce nato dostal každý na záda košatinu (věrtel), do ní prázdné žoky na chmel a dřevěnou stoličku a vyrazili pochodem na chmelnici asi 45 minut pěšky za každého počasí. Tam si každý musel strhnout chmelový štok, sednout na stoličku a ručně z něj otrhávat šišky do věrtele. Stonky i listy chmele byly drsné, až se odírala kůže na rukou, přitom žlutý chmelový pel prášil, lepil se na oblečení i na tělo, svědil a dráždil i v nose; již vzniklé boláky se ještě víc rozbolavěly. Jenže nebylo kdy ani kde se vykoupat. Čeledín přijel na chmelnici koňským povozem, ke svačině jim dopoledne i odpoledne přivezl konev čaje k pití a nakrájenou vánočku. Pak naložil do té doby načesané chmelové šišky v žocích a tak se několikrát za den obrátil. Právě tak jim přivážel oběd. Pracovali až do půl deváté, pak uložili stoličku do věrtele a opět pěšky se vraceli na statek. Tam je opět čekalo několik umyvadel, do kterého si každý vodu napumoval a po umytí vylil. K večeři měli denně slepici na smetaně. Ulehli a hned usnuli včetně paní učitelky, která „ložnici“ sdílela s nimi. To se opakovalo denně téměř 3 týdny. Nutno ještě dodat, že se každému počítal počet načesaných věrtelů a podle toho i finanční odměna po skončení brigády. Na nějaké hry tam nebylo ani pomyšlení, nanejvýš si mohli zazpívat. Jen něco málo podobného je možné spatřit ve filmu Starci na chmelu.
To byla doba, kdy bylo ještě skoro všechno na příděl (na lístky) jako za války, kdy záleželo na tom, zda zemědělci vyprodukují dost potravin, aby mohl být přídělový systém zrušen. Někteří sedláci ale stanovené dodávky neplnili, spíše ukrývali před ostatními zásoby různého zboží – potravin, textilu aj., dokonce zakopáním do země. Kdysi byl o tomto problému natočen film Vzbouření na vsi (s Jiřím Dohnalem, aj.).
Po roce se manželka opět zúčastnila chmelové brigády (tentokrát již povinně) a to v sousedním JZD, a ejhle, v místním hostinci byly vystaveny zásoby nalezené právě u toho sedláka, kde byli před rokem na brigádě. O to vlastně ošidil své spoluobčany tím, že neplnil stanovené dodávky. Proto ho označili za kulaka a správy jeho chmelnic se ujalo nově vzniklé zemědělské družstvo, aby nemohl škodit. Chmelová brigáda u družstva byla tentokrát na úrovni. Byli ubytováni ve třídách místní školy, pracovali jen 8 hodin denně a měli plné zaopatření. Pamětníci vše mohou potvrdit.
Článek hezký,ale kulaci jsou a budou.
Negativní hodnocení čtenářů se nejspíš týká „kulaků“.
Ani mne dodnes netěší, že kolem r. 1950 byli někteří zemědělci označováni za kulaky, ale popsal jsem pouze skutečné události a ty by se zatajovat neměly.