Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (6)
Povinnou školu jsem skončil v červnu 1942 (ještě mi nebylo 14 let). Zúčastnil jsem se ještě psychotechnického testu a z toho mi bylo doporučeno vyučení v oboru stavitel pian. Otec mne vzal na rám kola a v továrně na piana ve Velimi (vzdál. 35 km) jsme podepsali učební smlouvu na 3 roky…Učedník a tovaryš.
Stal jsem se učedníkem, jako většina mých vrstevníků; jen jeden z nich odešel na střední školu. Měl jsem to hodinu pěšky na vlak, hodinu vlakem a ještě as 15 minut pěšky tam a večer zpět. Vstával jsem ve 4 hodiny a přicházel domů před 19. hodinou. Bylo to nedlouho po začátku války; díky předzásobení se tam ještě neprojevovaly výrobně-dodavatelské problémy.
Továrnu vedl pan šéf/majitel s panem účetním i skladníkem Křížem. Nebyl tam ani vrátný. Nebyly tam šatny – jen hřebík ve zdi, místo umývárny kbelík a vytápění plechovými bubny na dřevitý odpad. Jako jediný učedník mezi téměř 60ti dělníky jsem to neměl lehké. Denně před koncem pracovní doby jsem musel do všech prostorných dílen nanosit ze strojovny hobliny k topení, ráno obejít vedoucí dělníky a ze skladu jim přinést požadovaný drobný materiál, v poledne u dělníků zjistit požadavky na koupi piva, polévky aj., vše venku nakoupit, roznést a vyúčtovat. Teprve pak jsem si mohl ohřát z domova donesený oběd a najíst se. Sám jsem se musel zajímat jak se co dělá, vlastní práci jsem dělal asi 4 hodiny denně.Dvakrát týdně odpoledne jsem musel jezdit do pokračovací učňovské školy truhlářské v Pečkách. Dostával jsem týdně 30 K, jenže týdenní vlaková jízdenka byla za 32 K a museli mne dotovat rodiče.
V r. 1944 polovinu naší továrny zabral pražský Letov k výrobě leteckých součástek. Kromě pian jsme museli vyrábět truhlíky na granáty, pročež náš podnik byl kádrově posílen o žáky z okolních zavřených středních škol, vyhnul se uzavření a probíhajícímu totálnímu nasazení do Německa. Často nad námi létaly spojenecké bombardovací svazy a za poplachů jsme se schovávali na kopci za továrnou v pískovně. Viděli jsme odtud bomardovat kolínskou chemičku. Vedoucí letadlo shodilo kouřovou pumu a do toho místa pak ostatní nasypaly těžké bomby. Výbuchy, dým a ohromný rachot; nezůstal tam kámen na kameni. V té době jezdily vlaky s velkým zpožděním, lokomotivy před sebou tlačily vagon s naloženými kolejnicemi jako opatření proti minám na trati a k její opravě. Často se zadírala vlakům kola (lidé tajně do maznic sypali písek a škodili Němcům kde mohli, aby uspíšili konec utrpení). Zažil jsem nálet hloubkaře u Peček (leže v poli u tratě), který kulometem rozstřílel naši lokomotivu. Našel jsem pak nábojnice asi 15 cm dlouhé a 2 cm tlusté, i několik průbojných střel o průměru cca 1 cm a délce 6 cm; takové byly zcela zavrtány do ocelového kola lokomotivy. Přitom byly zcela zpřetrhány telegrafní dráty u tratě a tím bylo přerušeno traťové spojení. Každý večer jsem čekával až hodinu na svůj vlak na nádraží. Jednou tam zastavil dobytčí vlak vezoucí hladové ruské zajatce. Když se vojenské hlídky nedívaly, házeli lidé zajatcům své nesnědené svačiny nebo i na lístky koupené bochníky chleba a ti se museli tvářit jakoby nic, jen očima děkovali. Osobní vagony měly okna často jen zakryté prkénky – nebylo sklo (úplně všecko se tehdy nedostávalo). Ve vlacích jezdili sem tam vojáci i všelijak oblečení lidé (možná vybombardovaní) a také ozbrojené vojenské hlídky, které kontrolovaly doklady i zavazadla a zabíraly lidem proviant. Všude bylo od večera zatemnění.
Naši občané všude stáli při sobě, Němce nenáviděli. Jak se od východu přibližovaly sovětské jednotky, zároveň se Němci stahovali na jihozápad do zajetí k Američanům. U nás v pivovaře měli Němci sklad konzerv a když jej ve spěchu opustili, radnice organizovala jeho hlídání. Byl jsem tehdy určen do té hlídky, velel nám místní obchodník pan Šícha. V té době už jezdily sovětské tanky po nedaleké českobrodské silnici do povstalecké Prahy, kde Němci zahájili ničení Staroměstské radnice, aj. Po třech dnech do městečka přijela malá sovětská jednotka a sklad převzala. S jednotkou tehdy přijel asi jedenáctiletý ruský chlapec ve vojenské uniformě s opaskem, kde nosil i bubínkový revolver. Všichni kolem je s radostí uvítali a postarali se hlavně o chlapce. Němci mu zabili celou rodinu, tak ho vojáci vzali s sebou. Předvedl nám střelbu z revolveru. To už mi bylo skoro 17 let.
Za pár měsíců jsem v Praze u předsedy Společenstva živnosti klavírnické složil tovaryšskou zkoušku a odešel jsem do Teplic-Šanova, kde jsem pracoval jako tovaryš u bývalého dělníka z Velimi, který tam převzal národní správu obchodu a dílny na opravu pian. Tam jsem bydlel v podnájmu; byl jsem členem mládežnického kulturního souboru a také pěveckého souboru, kde jsem se stal členem Pěvecké obce české. Žil jsem tam sám 4 roky, pak jsem se na rok vrátil domů a do továrny ve Velimi a odtud jsem odešel na vojnu. Tam jsem se vyškolil a zůstal až do penze. Naposledy jsem pracoval jako programátor-analytik na GŠ-ČSLA v hodnosti plukovníka. Teď s rodinou žiji v Praze; už mám chatrné zdraví, tak aspoň občas sepisuji vzpomínky a surfuji po webu. Mám rád i dětské projevy a programy. Možná ještě něco pro vasedeti.cz napíšu.
Stará vojno!Obdivuji váš elán do života a tu stálou trpělivost.Hezký den.