Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (5)
Naše městečko mělo necelý tisíc obyvatel a místními živnostníky a školou zabezpečovalo i okolní spádové obce. Když jsem začal r. 1934 chodit do školy, byla v přízemí radnice Záložna a o kus dál v obecním domě četnická stanice a pošta…Na radnici úřadoval jen pan tajemník Skřivan, který měl k ruce 2 uniformované strážníky; ti v obci udržovali pořádek a vybubnovávali na určených postech vyhlášky. Záložna měla jen pana účetního, fungovala jako spořitelna a půjčovala lidem peníze. Tam jsem dostal kovovou lesklou pokladničku s knížkou a mohl jsem do ní strkat mince či papírové peníze. Občas jsem s ní zašel k panu účetnímu do záložny; ten klíčkem pokladničku otevřel, vysypal a spočítal obsah a zapsal do účetní knihy. Zároveň vklad připsal do spořitelní knížky a ročně z vkladu připisoval 4% úrok. Na to jsem se těšil, žádné poplatky se nikdy neplatily a peníze přibývaly. Jenže jsem moc peněz nedostával, někdy mi něco podstrčila teta či babička, jindy mi dal padesátník od cesty soused, kterému jsem chodil pro rum a cigarety, ale kapesné jsem nikdy od rodičů nedostával, jen na školní potřeby (houska nebo velká kladívková čtvrtka stála 20 hal., špekáček či litr mléka nebo drobné namáčecí pero 50 hal., tužka či štětec stály 80 haléřů, 12listový sešit A5 1 Kčs, učebnice A5 kolem 15 Kčs (škola půjčovala učebnice jen chudým). V Praze stála nepřestupní jízdenka na tramvaj 20 hal. a týdenní dělnická vlaková či autobusová jízdenka kolem 25 Kčs (po válce i méně). Měsíční otcova mzda do války obnášela kolem 600 Kčs.
Četnická stanice měla pana vrchního a 3 strážmistry s puškou, kteří denně patrolovali po stálé trase obcemi; tam nebo na stanici mohli občané ohlašovat mimořádné události, které četníci s pomoci nadřízených pomáhali řešit. K dispozici měli jedno služební kolo a telefon.
Pošta měla poštmistra a 2 uniformované listonoše, vybavené velkou brašnou, pelerínou a jízdním kolem. Na poště byl páskový telegraf a linkový telefon se šňůrovou ústředničkou. Na ústřednu byli připojeni: četnická stanice, radnice, škola, pivovar a evangelický farní úřad. Porto za odeslání dopisnice bylo 30 hal. a dopisu 40-50 hal. I přes poštu jsem později spořil tak, že jsem si za obdržené drobné mince kupoval v trafice 10-50ti-hal. známky, lepil je na zvláštní kartičku a tu jsem pak předal panu poštmistrovi. Ten známky přerazítkoval, sečetl jejich hodnotu a připsal mi ji do poštovní spořitelní knížky. I tady jsem pobíral 4% úrok z vkladu a neplatil žádné poplatky. K naspořeným penězům mi rodiče něco přidali a koupili mi třeba něco k oblečení.
Poštovní pytle se dopravovaly vlakem a z nádraží k poště a opačně je vozil najatý forman pan Filingr bryčkou s koníkem. V každém osobním vlaku či rychlíku byl zařazen poštovní vagón, do kterého bylo možné vhazovat na zastávkách dopisy a uvnitř vagónu zřízenci převážené zásilky ručně třídili a připravovali pytle k vydání na nádražích. Daleká pošta se stejným způsobem převážela a třídila poštovními letadly, takže odkudkoli vhozený dopis do poštovní schránky byl již následující den doručen adresátovi. Všichni poštovní zřízenci ale museli perfektně znát místopis, seznam pošt v celé republice a pravidla mezinárodního poštovního styku.
Pošta se z uličních schránek vybírala nejméně 2x denně a také se dvakrát denně doručovala, jen s balíky se muselo na poštu. Telegramy se podávaly napsané na formuláři a byly odesílány podle vyznačench požadavků – obyčejné podle časového kurzu, spěšné za dvojnásobek ceny rychleji a bleskové za čtyřnásobnou cenu okamžitě (měly absolutní přednost v přepravě a doručení). Podobný ceník platil i při telefonickém spojení, kde také mohl být příjemce předem avizován, aby se dostavil v určitou dobu na poštu k telefonu (hovor na výzvu).
Původně existovalo ministerstvo pošt a telegrafu, postupně však převzalo veškerou telefonizaci a veškeré spoje (rádiové frekvence, mobilní, satelitní i internetové sítě včetně retranslací, atd.), z čehož se stal ohromný kolos pod jedním zastřešením, což ale v současných podmínkách vede k rozdrobení a zakládání i soukromých sítí, vymykajících se jednotnému řízení i cenám.
V dávných dobách, kdy ještě nejezdily vlaky, měly pošty dostavníky a přepřahací stanice s hotelem a poštovním úřadem k výměně poštovních zásilek, koňských potahů a k odpočinku cestujících. Na kozlíku seděl poštovký panáček v klobouku, řídil spřežení a trubkou oznamoval z dálky svůj příjezd. Spěšné zásilky se doručovaly jízdním poslem. V některých městech, např.
v Praze, byla začátkem minulého století k rychlému rozeslání písemností zbudována potrubní pošta z hlavní pošty k poštám jednotlivých čtvrtí. Pošta pro vojáky byla přetřiďována vojenskými orgány vždy přes domovskou posádku, ať byl dotyčný voják kdekoli. V případě války byly ještě organizovány zvláštní číslované uzly Polní pošty. Trvalo mnoho let, než byly postupně vyměněny jednotlivé používané systémy. První železnice měly vagony podobné dostavníkům, jak lze zjistit z dobových obrázků. Dnešní technické prostředky jsou provozně dražší a často méně spolehlivé, než prostředky a pracovníci v dřívějších dobách. Tomu bohužel odpovídá i dnešní cena.
Pokračování příště.
Holt dnešní doba je uspěchaná a my s tím nic nenaděláme.Hezký den.