Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (2)
Již kolem r. 1900 bylo v Praze závodem Křižík instalováno elektrické osvětlení a elektrická dráha (tramvaj), potom další elektrická dráha z Tábora do Bechyně a postupně docházelo k elektrifikaci dalších míst. Do roku 1925 již bylo elektrifikováno asi 30% území, zejména větších měst…Elektrárny vznikaly především v Praze, na Labi i Vltavě, v krušnohorské uhelné pánvi (Ervěnice) i jinde a zároveň byly budovány rozvodné sítě s přepínacími a transformačními stanicemi. Ty byly dobudovávány ještě po roce 1950. Elektřina umožnila rychlejší výstavbu továren a zavádění nových výrob, takže se již před 2. světovou válkou ČSR stala významným trojírenským vývozcem. Elektřina pomohla rozvinout výrobu elektromotorů, speciálních strojů a výrob všech oborů, od jehly po lokomotivy, auta i letadla, ale také zbraně. Do domácností však pronikala jen zvolna, zato více do zemědělství a napomohla také rozvoji rozhlasového vysílání. Nejrozšířenějšími rozhlasovými přístroji byly tzv. krystalky s náhlavními sluchátky, kde se stanice „ladila“ hledáním bodu na usměrňovacím krystalu pomocí drátěného pérka s ručkou. Také se však vyráběly rádiové přístroje na elektřinu ve tvaru krabice se 2-3 knoflíky zpředu a baňatými stříbřitými lampami (elektronkami) shora, propojené s amplionem tvaru stojaté černé trumpety. Záleželo přitom na kvalitě antény, která bývala až 20 m dlouhá. Také jsme měli krystalku a potom dvoulampové rádio na elektřinu, ale až když ji tatínek nechal do domu zavést (r. 1937). Měli jsme jen 4 zapojené žárovky – jednu ve stahovací lampě v obytné kuchyni, druhou v pokojovém lustru, třetí zvenku k osvětlení dvorku a čtvrtou na
schodišti do podkroví. Pamatuji, že ty žárovky jsme ani po 20ti-letém užívání nemuseli měnit.
Můj tatínek byl bývalým vojenským spojařem, takže se v elektrice vyznal, a proto ho místní mláticí družstvo (které se složilo na koupi mlátičky s elektromotorem) najalo za strojníka. Každoročně dostal plán výmlatu u jednotlivých hospodářů a u všech musel mlátičku znovu nainstalovat, zorganizovat výmlat obilí a postarat se o spolehlivý chod. V práci musel být první, aby nasadil hnací řemeny a odcházet poslední, aby techniku zkontroloval, promazal a připravil k dalšímu použití; podle druhu plodiny musel vybrat a nasadit správná síta. Elektromor byl v krytém vozíku, z něhož koukala jen řemenice a připojovací kabel s navíjecím bubnem (ten vozík i mlátička musely být vyváženy vodováhou a upevněny proti pohybu). Od obecního úřadu musel otec vyzvednout elektroměr s krytem, upevnit ho na sloup místního elektrického rozvodu a od něho nasadit tyčové sběrače proudu na správné el. dráty na sloupu. K tomu pak připojil kabel elektromotoru.
Jako děti jsme chodili s bratrem za otcem a někdy jsme dělali kotrmelce na slámě ve stodole. Jednou jsem ale takhle propadnul dírou v patře stodoley až na tvrdý mlat. Nic se mi nestalo, jen mě strašně dlouho bolely otřesené nohy. O svačině každý pracovník dostával krajíc domácího chleba, jednoho vuřta a půl litru piva. Když jsme za otcem za války přišli, rozdělil vuřt na dva díly a chleba na tři. Nám oběma dal kus chleba a půlku vuřta, sám si nechal jen kus chleba s hnědou kůrkou a stočil jej, že vypadal jako vuřt. Vždycky jsme olízli vuřt a ukousli chleba a tak jsme všichni pojedli.
Jednou tatínek dostal od zkratu na elektromotoru ránu, že zůstal ležet na zemi a těžce dýchal. Došel ještě domů a lehl si. Maminka plakala a poslala mne k panu doktoru Šnajdrovi, aby se na něho přišel podívat. Běžel jsem, sotva jsem dechu popadal, zajíkal jsem se pláčem a ani jsem z počátku nemohl u pana doktora promluvit. On pak pěšky přišel k nám a na místě konstatoval, že to nic není, že se z toho probere. Večer už mu nic nebylo.
Postupně se dostalo i na strojky pro domácnost. Ty se ale rozmohly hlavně po 2. světové válce, protože za války Němci neumožnili žádnou takovou výrobu pro obyčejné spotřebitele. Nejdřív to byly vířivé pračky, luxy, vařiče, žehličky, pak i ledničky. Ale potom to šlo podle plánu. Velká péče byla věnována potřebám mládeže. Cestou zájmových organizací dostávala od státu zdarma různé materiály a součástky, z nichž se sestavovaly modely lodí, letadel, rádiopřístroje, aj. Tehdy byl například náš stát třetí na světě, kdo zvládnul výrobu tranzistorů. Stát zajistil bezplatné doškolování pracujících, bezplatné školství, včetně úhrady pomůcek a literatury studujících. Postupně byly odstraněny důsledky války, jeden lékař potom připadal asi na 200 obyvatel. Dobrovolnou prací pro stát s využitím elektřiny pak byly postaveny nové závody, obchody, běžné i elektrifikované železniční tratě, cesty, přehrady, elektrárny i rekreační objekty a pražské metro. Velká péče byla státem věnována učňovskému dorostu, sportu a kultuře, která byla každému dostupná. Vzniklo mnoho mládežnických souborů a nových kulturních i vědeckých děl i sídlišť pro pracující. Rodilo se tolik dětí, že nestačily školy. Žilo se spokojeně a bez starostí o zítřek také proto, že všem sloužila elektřina a ovládla svět.
Příště o médiích.
Stará vojno-hezký článek,ale nechtěla bych žít v té době.
Určitě byli kvalitnější výrobky a lidé si vážily své práce více.Dnešní doba je také uspěchaná,ale člověk si už jaksi zvykl,přizpůsobil se.Hezký večer.