Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
O králíčcích a kozách
Jak jsem psal minule, měli jsme ještě před válkou dům se zahradou a chovali jsme domácí zvířátka pro kuchyňskou potřebu, protože jsme na kupované maso u řezníka neměli dost peněz. Za kůlnou s uhlím a dřívím byl kozí chlívek a opodál dřevěná králíkárna s 12 kotci…Měli jsme obyčejně jednu rohatou kozu (uvázanou řetězem), která nám poskytovala skoro dva litry výborného mléka denně. Občas jsme od ní měli i kůzlata, někdy až tři najednou. Maminka je vždy po narození vítala slovy: Požehnej Pánbůh. To jsme ale museli kozu nejdřív odvést ke kozlovi, aby se s ní pomiloval a zaplatit za to. Nejen lidé, ale i zvířátka potřebují pravidelný přísun jídla; pro ně neplatí svátky, takže stále musela být doma zásoba krmiva. Co kdyby pršelo a nemohlo se dojít na trávu. Něco se dalo uhradit ze zahrádky, ale to by nestačilo. Měli jsme na kopci nade vsí malý palouček po babičce a další trávu jsme žali na pronajaté škarpě u cesty. Téměř denně jsme jezdili na trávu s malým žebřiňáčkem s ojkou. Maminka ji žala srpem a já s bráškou jsme ji hrabali a naložili vrchovatou fůru. Tu maminka převázala provazem, zapíchla tam srp i hrábě a vydali jsme se s kopce domů. S bráškou jsme se střídali v sedě za ojkou a nohama ojkou rejdovali. Doma jsme trávu v chlívku rozhodili, aby se nezapařila a pak jsme ji několikrát denně zakládali jak koze, tak králíkům na žír. Někdy maminka přivázala kozu řetězem ke kůlu na zahradě, aby se tam sama napásla. Samozřejmě jsme také občas museli odklízet hnůj a podestýlat novou slámu; i zvířata mají ráda kolem sebe čisto. Hnůj jsme zarývali na podzim do půdy záhonků, aby z něho vznikl přes zimu humus a zelenina na nich více narostla. Na zimu jsme vždy přes léto nasušili pro zvířátka dostatek sena a uložili ho dírou ve stropě na půdičku nad chlívkem. Koze maminka většinou dělala pití z vody po mytí nádobí, kterou zasypávala otrubami. Moc jí to chutnalo; kdežto králíci dostávali do korýtek vodu čistou.
Někteří samci prohryzávali prkennou mezistěnu, aby se pomilovali se sousedními samicemi. Ty potom porodily maličké králíčky a schovávaly je v seně pod natrhanými vlastními chlupy. Musely je krmit vlastním mlíčkem, a proto dostávaly to nejlepší krmení. Králíci měli rádi zvláště jetel, mrkvičku, řepu a zelí. Maličcí králíčci se rodili slepí, ale rychle nabírali na váze a naučili se konzumovat i trávu. Byla legrace je pozorovat. Oni se spolu pacičkami prali a občas si prudce dupli zadníma nohama (odtud pochází úsměvná otázka: Jak ti dupou králíci?). Pak musel tatínek od sebe oddělit mladé samce a samice do dalších kotců a když se vykrmili, maminka je vykuchala a upekla v troubě, nebo je obalila a smažila jako řízky. Občas mi je dávala s sebou na cestu, třeba na školní výlet. Ale nejdřív musela vyvěsit na branku slaměnou vějičku – to byl signál pro kožkaře pana Košíka, aby se u nás zastavil. Ten kolem nás jezdil na kole, lidem králíky stahoval a kožky vykupoval. Dodával je do továrny, kde z nich po vydělání šili přepychové kožíšky, rukavičky, apod.
Jak kůzlátka rostla, nejdřív se jim nad očima udělaly tvrdé bouličky a z nich jim po čase narostly růžky. Nevěřili byste, jak dlouho se kůzlata dovedla s výskokem vzájemně svými růžky trkat. Mezitím, co je koza mlékem kojila, museli jsme chodit s bančičkou pro mléko, např. do panského dvora. Tam chovali v chlévě asi 30 kraviček jen pro mléko. Paní Truhlářová je tam třikrát denně dojila do dížky. Mléko přes plachetku lila do velké kovové nádoby a odtud jej pak odměrkami nalévala lidem do bančiček proti zaplacení. Nakonec doma došlo i na ta kůzlata; také skončila na pekáči a jejich kožky u kožkaře. Zbylý lůj po vyškvaření byl výtečný na praženou jíšku do polévky. Maminka ji smažila do zásoby v kameninovém kastrůlku a my jí na ni chodili, tolik nám chutnala. Měli jsme víc kameninového nádobí, a aby nám vydrželo, nechala je maminka od slovenských potulných drotárů zadrátovat. To nádobí vozili hrnčíři od Kostelce nad Černými lesy po vsích na trakaři a prodávali. Na plotně maminka měla stále hrnec s černým kafem ze žitovky (pražené žito), vařené s přidáním kusu cikorky. Tu žitovku jsme mleli v ručním mlýnku, posazeném mezi koleny. Vedle hrnce s kafem stálo kozí mléko s naběračkou a kdo měl žízeň, nalil si do plecháčku černou kávu, přidal sběračku mléka a žízeň tak zahnal. Vůbec tenkrát bylo zvykem, že si dělníci s sebou z domova do práce nosili kastrůlek jídla s bančičkou takové bílé kávy; hodně se tím dalo ušetřit.
Příště napíšu něco o naší květinové zahrádce.
Mám také dost zážitků z dětství a prázdnin u babičky,ale připomnělo mi to jak rychle člověk zapomíná na staré roky.Článek je krásně napsaný a líbíl se mi.
Stará vojno, úplně jsem si vybavila dětství – náš děda měl totiž taky králíky a já se moc ráda chodila dívat na ty mrňousky zakutané do mamčiných chlupů :))) A kožky pak děda sušil na šopce a nosil je do „sběrných surovin“ 🙂 Ach jo, to už je let…
mám asi milionkrát přečteného Káju Maříka, tak jsi mne navnadil, že asi začnu po milionté první(((-: