Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Když jsem byl malý
Před válkou tatínek postavil v městečku domek se zahradou, rozdělenou na okrasnou a hospodářskou část. Na dvorku nám udělal bazének k brouzdání a postavil nám provazovou houpačku a také kruhy a hrazdu, takže jsme ani nemuseli chodit mezi ostatní děti…Na hospodářském dvorku jsme měli kozí chlívek, králíkárnu, slepičí kurník a někdy i husy a kačeny.
Chovali jsme slepice leghornky s krásně vybarveným kohoutem, který nás při rozednívání kokrháním budil a hájil si své hejno slípek. Těm maminka sypávala zrní a svolávala je: Ná-pi-pi-pi-pi-pi-pí, ná-na-na-na-ná! – dokud nepřiběhly i z nejzazšího kouta. Slepice s kohoutem spávali v sedě na hřadu (bidýlku) v prkenném kurníku. Za kurníkem bylo popeliště (tam jsme sypali popel z kuchyňských kamen) a slepice se v něm rády popelily, protože tím zbavolaly své peří drobných čmelíků. Bylo jim to potřebné, asi jako housatům či kačenám voda. Slepice sice vodu z korýtka rády pijí, ale nikdy do ní nevkročí, utopily by se. Skoro celý rok snášely vejce do proutěné kukaně (odtud jsme je vybírali a místo nich jsme tam kladli umělohmotný podkladek, aby tam dál chodily snášet). Z jara, když slepice začla kvokat, jsme jí vejce z kukaně nevybírali, jenom jsme jí tam dávali krmení a vodu. Kvočna vejce ukrývala pod svými křídly a tím zahříváním z nich vyseděla žluťoučká pípající kuřátka. Ta jsme jí raději odebírali, aby je nezadusila. V kuchyni u kachlových kamen jim maminka rozprostřela jutový pytel s mělkým košíčkem (aby měla kde spát), nasypala jim tam jáhličku a dala do mističky vodu. Sotva vylíhnutá kuřátka hned věděla, co mají dělat a chutě zobala jáhličkové kuličky a zapíjela vodičkou, samozřejmě taky pouštěla na pytel drobné slepičince. Ale byla tak miloučká. Rádi jsme je lehce brali do ruky, tiskli je k tváři a mazlili se s nimi. Byla tak heboučká a měla tak roztomilá očička i zobáčky. Když se vylíhlo i poslední kuřátko, dávali jsme kvočnu s kuřaty ven na sluníčko. Kvočna orlím zrakem stále kuřata hlídala, hrabala v zemi, hledala broučky či červíky, a jakmile něco našla, hned kvokáním kuřata svolávala k sobě a učila je broučky zobat. Běda, kdyby někdo chtěl kuřatům ublížit; taková rozzlobená kvočna by mu třeba vyklovala oči; nerozezná přitom dítě od nepřítele a i dítěti je schopna ublížit. Dokáže odehnat třeba i větší zvíře, např. lasičku, nebo i psa.
Jak jsem napsal v úvodu, někdy jsme chovali také kačeny a husy. K tomu se hodil ten bazének na dvorku. Spásaly ze dvorku trávu a další jim maminka žala srpem na zahradě nebo na škarpě u cesty. Aby kačenám dobře trávilo, chodíval jsem s kbelíkem a hráběmi k rybníku, kde jsem z něho stahoval hráběmi zelený žabinec (řasy), nebo jsem jim nosil a nadrobno nasekal pálivé kopřivy. Husy jsem hnával spolu s dětmi našich sousedů do nedalekého rybníčka. Ony se koupaly a my jsme si mohli přitom hrát. Abychom je od cizích rozeznali, maminka jim výraznou barvou udělala znamení na hlavě, nebo jim navlékla na nohu barevný kroužek. Někdy se všechny husy s kejháním rozletěly a létaly až nad domy. Některá hejna už svou cestu k rybníčku znala, a tak jim stačilo otevřít vrátka; samy došly k rybníčku a navečer domů. Na podzim jsme husy chodili pást na nedaleké strniště, kde si nasbíraly zrní a když si naplnily volátka, hnali jsme je domů. Na strništi jsme sbírali ulomené klásky do pytle jako zásobu krmení pro doma. V ohníčku jsme pekli brambory nebo jablka. Když pršelo, udělali jsme si z pytle kapucu, která nám chránila i záda. Před vánoci maminka začala vybranou husu vykrmovat šiškami. Ty dělala z otrub (co zbyly po přesátí rozemletého zrní) a sušila je na kamnech. Ty šišky chutnaly i nám, dětem; obsahovaly přece právě ty nejpotřebnější živiny. Několikrát denně si maminka husu sevřela mezi koleny a zobákem jí do krku prstem zastrkávala celé namočené šišky. Husa tím rychle přibývala na váze a na vánoce jsme ji měli jako sváteční jídlo, jen jsme se dobrotou olizovali. Kromě toho z husy bylo peří do peřin (ale dřív se muselo odrat) a spousta tekutého sádla (sádlo husu hřeje tak, že snese i velký mráz).
No a o ostatních zvířátkách až příště.
Stará vojno!Krásný článek i já jsem chodívala k babičce a dědečkovi pomáhat ze zvěří,ale tedˇ už to snad není ani není pravda,že se tak žilo.Já to vidím podle našeho syna nic ho nezajímá,samozřejmě co se týká práce-a to máme doma jen dva psy.Dříve se více pomáhalo rodičům nebo prarodičům na polích,ale dnes jako když smete prch ze stolu.Každému co se člověk podívá smrdí práce-chytnout motyku do ruky nevyjímaje.Přeji hezký den.