Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kybernetika
Kybernetika dnes hýbe světem; není oboru, kde by se nevyužívaly stále novější poznatky digitalizace. Chtěl bych zde – dnes už jako pamětník – vzpomenout na počátky a rozvoj kybernetiky také u nás. Počátky sahají do dávné historie, kdy se někteří jednotlivci pokoušeli sestavit různé počítačky/kalkulačky. Nejjednodušší byl dodnes užívaný sčot – druh počitadla, kde se šoupaly vlevo-vpravo po drátech kolečka, znamenající jednotky, desítky, stovky, atd. Již před několika sty léty se dokonce podařilo sestavit z dřevěných dílků točicí strojek na kliku, který násobil a
dělil. Když se začaly užívat skleněné zesilovací elektronky (při vzniku rádia), již tehdy se dělaly úspěšné digitální pokusy a v USA se už na začátku 2. sětové války dokonce podařilo sestavit funkční počítač. Ten měl několik tisíc přímožhavených elektronek (v několika místnostech) a principiálně se podobal dnešnímu počítači.
Nedlouho po válce jsem si postavil několik rádiopřijímačů, dokonce třírozsahový superhet a byl jesm tedy zdatným radioamatérem. Další skok kybernetiky nastartovalo zavedení miniaturních diod a poté i tranzistorů. Laborovalo se s umělou pamětí, kde se bludištěm pohybovala umělá myš a zaznamenávala si úspěšné pokusy, takže po několika neúspěšných blouděních zvládla průchod celým bludištěm bez zaváhání. Nastal problém vytvořit dostatečně rychlé a kapacitou vyhovující paměťové prvky, např. cívky s magnetovými jádry. Měl jsem to štěstí, už začátkem padesátých let min. století, že jsem se mohl seznámit v našem vojenském výzkumném ústavu s prvotní, ještě ruční výrobou paměťových prvků, ale také s vývojem tranzistorů – leptáním destiček s natištěnými elektrodami, téměř shodně s dnešními schem. značkami tranzistorů s tlustou bází, emitorem a kolektorem s vývody, uzavřenými do kovového pouzdra. Tehdy jsem byli třetím státem na světě, který výrobu polovodičových prvků plně zvládnul. Také jsme tehdy vyvinuli zajímavou součástku, která dostala zkratkové jméno TANDEL.
Tím se rychle rozběhlo další využití takových součástek v jednoduchých i složitějších zařízeních, sloužících k ovládání strojů, testování, měření a automatizaci. Jako paměťového i přepravního prostředku se užívala nejpve unifikovaná papírová děrná páska (z dovozu) s různým způsobem krokování a
rychlosti čtení, kde místo počátečních čtecích kolíčků se později používal světelný paprsek za vysoké rychlosti, což usnadnilo rychlepší přenos informací na dálku; následovala i další média, prakticky na dnes užívaném principu – včetně veklkokapacitních pamětí, jaké známe dnes a které se dále zdokonalují. Prakticky nyní se každoročně rychlost i miniaturizace a širší využitelnost snad nejméně zdvojnásobují.
Je zajímavé, jaké názory se v padesátých letech při zmínkách o prvním kybernetickém laborování i mezi vzdělanými kapacitami šířily. Slovo kybernetika bylo tehdy věřejně zesměšňováno a i hmatatelné kladné výsledky byly odkazovány
mezi sajens fiction, asi jako UFO. Sám jsem měl postupně možnost takových zařízení prakticky užívat a za několik let se to stalo mou základní profesí. Prošel jsem řadou dalších školení a stal se ze mne postupně i programátor našeho oddělení na GŠ ČSLA. Program pro diskový operační systém jsem tehdy zapisoval na předtištěné listy s kolonkami pro formát příslušného programovacího jazyka, nejčasji PL1, na kterém byly sloupce očíslovány a vyplňovány perem a celý eleborát podléhal schválení, zaevidování a přidělení čísla, než mohl být předán výpočetnímu středisku k naperforofání děrných štítků, ze kterých se program (štos štítků) do sálového počítače EC33 (apod) načítal a ukládal před spuštěním úlohy na pevný magnetický disk.
Disk vypadal asi jako veliký kulatý pecen chleba, měl asi 10 magnetických oboustranných ploten a speciální kryt. Disky se ukládaly do přísně střeženého úložiště (trezorové místnosti) a při každé manipulaci se prováděl průvodní záznam s několika podpisy. Pak již stačilo vyžádat si podle časového plánu zpracování
sestavy, dodat na děrné pásce příslušná předděrovaná data pořízená na dálnopisu s
perforátorem a dodat sadu děrných štítků pro spuštění úlohy z disku. Odladěný program na tiskopisu i sada jeho děrných štítků včetně sady ke spouštění úlohy zůstávaly uložené na našem oddělení.
Před spuštěním úlohy se musel vložit do stolice (velikosti menší ledničky – ty tam
byly 4) příslušný disk, do snímače děrné pásky založit kotouč pásky s první částí dat, do sacího snímače děrných štítků vložit štítky pro spuštění úlohy, do řetězové tiskárny založit dostatečnou zásobu skládaného papíru k tisku sestav (tzv. sjetin) a s operátorem si sjednat dorozumívací signály (v sále byl hluk). Totiž, jakmile je úloha spuštěna musí se sledovat správný průběh, reagovat na event. poruchu čtení či tisku a také na údaje na displeji počítači, kde se kromě postupu práce objevovaly i pokyny
operátorovi – např. kolik má čeho pomocí klávesnice nastavit pro další práci, apod.
Řetězová tiskárna byla asi jako člověk vysoká a tiskla vždy celý řádek naráz, kdežto snímač děrné pásky či děrných štítků byla jen malá zařízení. V sále bylo také několik dalších skříní s magnetickými pracovními cívkami a další s hejblátky a světýlky. Někdy se muselo na uvolněný čas výpočetního střediska i dva týdny čekat. Pochopitelně se musela plánovat a konat také technická údržba.
To jsem se ještě nezmínil o ladění nově zpracovávaných programů, kde se zkoušely různé varianty postupů. K úspěšné práci jsem se musel trochu zabývat i linquistikou. Leckdy to byly děsné nervy, když se mi nedařilo najít ten nejvhodnější algoritmus. Byl jsem z toho často zcela vyčerpaný, ale nakonec se mi vždy podařilo dílo úspěšně dokončit; prostě ten mus nade mnou zvítězil. Ještě v r. 1975 nebyly ani kalkulačky a všechny náročné programové výpočty bylo nutné provádět logaritmickým pravítkem a ručním výpočtem. Byl jsem na veškeré speciální práce sám jediný a radit jsem se mohl jenom s experty. Všechna má práce měla totiž charakter Přísně tajné – zvláštní státní důležitosti. Přiznám se, že jsem rád odcházel na vlastní žádost do důchodu, bylo toho na mne moc. V penzi jsem už nechtěl o PC ani slyšet, jenže časem … aspoň surfuji a přispívám do VD.
Doplňuji:
Koncem 60-tých let min.století se u nás úspěšně rozběhla také výroba integrovaných obvodů (např. ve Vokovicích), r.1970 Tesla na této bázi zahájila výrobu kapesních přijímačů IN-70 a úspěšně se rozvíjela také výroba kalkulátorů a sálových počítačů.
Promiňte mi prosím nějaké překlepy a nepřesné zalomení řádků. Tento formulář nemá možnost kotroly úpravy před vložením textu. Děkuji.