Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Život venkova.
Za minulého režimu docházelo k přeměně vesnice. Trochu to rozeberu, žil jsem tam už před válkou. Tehdy v našem městečku nedaleko Prahy pulsoval čilý život, lidé se vzájemně stýkali i v širokém okolí – chodívali do stejné měšťanské školy v našem městečku, kde také bylo mnoho malých žívnostníků, se kterými přicházeli do styku. Celé party pracovaly spolu na polích, různých stavbách či v lesích a místních závodech v okolí. Chodívalo se na vesnické zábavy, na poutě, trhy, a na místně pořádané kulturní a sportovní akce přes několik vesnic daleko. Asi třetina námezdně pracujích občanů byla trvale zaměstnána mimo svou obec, dojížděla za prací do měst, i hodně daleko, třeba jako mladí se učili ve Zlíně, nebo ve vzdálených učilištích, někteří vystudovaní tu měli rodiče, vzájemně se navštěvovali i ve vzdálených místech, odkud se přivdali či přiženili. Městští lidé mnohde ohrnovali nos nad venkovem, což se poznalo na jejich vyjadřování a přezírání. Třeba městská slova „kydat hnůj“ nikde na vsi neuslyšíte. Tam má každá věc své vžité místo. Také musíme vzpomenout na nositele kultury i do těch nejvzdálenějších míst a samot. Byli to hlavně vesničtí učitelé, faráři, lékaři, řemeslníci, podnikatelé, staviterlé i zaměstnanci závodů a služeb ve městech či jen na dráze a poště. Byli to lidé velice vážení, rozšafní, kteří kromě svých odborných znalostí byli činí v mnoha různých spolcích a vychovali v nich nové funkcionáře a ujšlechtilé zájmy. Obrátil-li se někdo o radu, hned se našlo několik občanů ochotných přispět k řešení, nebo doporučili někoho fundovanějšího. Mám zkušenost, ještě z války, že na venkově se hodně četly knihy, nejen romány, ale také o historii a vědecko-technická literatura. Našlo se tam mnoho místních vypravěčů. Scházeli se lidé v podvečer na táčkách u sousedů i jen na návsi včetně mládeže a sdělovali své zážitky a zkušenosti. Byla to jakási lidová univerzita, ze které každý odcházel něčím poučen. Také se tu semlely místní drby, takže si lidé dávali pozor, aby se sami do drbů nedostali a tím se upevňovala morálka. Velkou pomocí bylo zavedení telefonu, zprvu šlo o veřejné telefonní stanice zpravidla u hospody na návsi, rádio ve dvacátých letech na sluchátka a v padesátých letech televize. Každá novota přinesla zvýšený zájem, každý ji chtěl vyzkoušet a tak se nejprve u rádia a později u televize třeba v soukromých bytech scházeli sousedé. Hostitelka jim uchystala občerstvení a často hosté vydrželi i přes půlnoc, kdy hostitelé odešli na kutě. Jindy něco přinesli zase hosté. Znal jsem starého pana Filingra, co kdysi vozil lidi omnibusem na nádraží, kterého ve třicátých letech vnuk vzal do místního kina v sokolovně. Když uviděl na plátně přjíždět zvětšující se vlak, začal se uhýbat v lavici – byla to pro něho nevídaná novota. Ale zato dovedl vyprávět místní historii, že nikdo ani nedutal. Na vsi byly spolky – baráčníků v krojích s různými tradicemi, kynologů, rybářů, včelařů, ovocnářů, myslivců i různých sportů. Všude se aspoň pokoušeli o pěvecký sbor a ochotnické divadlo, byli tu různí chovatelé a progresivní hospodáři zavádějící nové metody v zemědělství, aj. Aktivní byly i církve – nevynechaly tradiční procesí a pěší poutě třeba na Svatou horu u Příbrami, apod. Večer se z kostelních věží do ticha neslo klekání a občas zvon-umíráček, místy i troubení ponocných. Život na vsi měl svůj řád, na takovém pohřbu se sešly stovky lidí s hudbou a plačky u hrobu, za asistence uiniformovaných hasičů apod. Místní kapela vyhrávala třeba Aničkám u domů k svátku, a pod. Zajímavé i pro měšťáky bylo, jak se všichni navzájem dokázali mile pozdravit a to se naučili už jako děti. Málokdy došlo k rozepřím, spíš jen o meze a vyjímečně o polní pych. Na vsích byli obecní strážníci, co chodili vybubnovávat vyhlášky po určených postech. Četníci měli své trasy obchůzek po několika vsích, ale většinou nebylo co řešit. Stavení se většinou ani nezamykala, lidé se navzájem znali a nic jim neuniklo. Cizí člověk byl ostražitě všemi sledován, takže se musel přizpůsobit. Ještě víc se občané semkli za války proti společnému nepříteli – německým okupantům. Oproti městům, na vsích lidé srpnový vpád r. 1968 jako nepřátelský akt nebrali, panovala družba. V šedesátých letech už byly všude na vsích MŠ a zdravotnická střediska, zajížděly do nich pojízdné prodejny a knihovny, každá samota měla při silnici vlastní autobusovou zastávku a dalo se návazně cestovat autobusem podle jízdního řádů kamkoliv. Řemeslníci byli sdruženi v komunálních podnicích a družstvech, většina zemědělců vstoupila do družstev a pracovala na směny s možností společných výletů a rekreace, což předtím bývalo nemyslitelné. Vím jen o jednom statkáři, který byl povolán do jednotek PTP – p. Bejšovec. Mnozí občané měst v těch letech lacino přišli k chalupám. Mě ji nabízeli za 10 tisíc, ale neměl jsem na chalupaření čas. Na vesnici se tehdy žilo na úrovni města, včetně vybavení domků, obecné péče o občany a možností využívání volného času ke sportu a kultuře. Leckde si občané upravili kulturrtní a obchodní domy, svépomocné objekty a služby, zorganizovali investiční akce (kanalizace, vodovod, zavedení plynu, sportoviště a místa oddechu). K tomu měly obce podporu státu, půjčky se daly snadno splácet, protože byly pravidelné dotace a příjmy a většinou bez dnešních poplatků. A jak to vypadá na venkově dnes? Bohužel nevábně. Mnoho obcí je zadluženo, protože nebyly připraveny na nynější změny. Většina vesnických škol slouží jiným účelům. Restituce zkomplikovaly život a tím mnoho dříve vynaložené práce přišlo v niveč. Restituenti rozprodávají úrodná pole a staví se na nich cizí objekty. Zemědělci jsou umořeni novými podmínkami, skládkami městských odpadků, akcemi teknařů, hlukem a smogem z nebývale houstnoucí dopravy včetně letecké. Ztrácejí se z přírody ptáci, množí se hmyz a škodná, mnohde je nedostatek pitné vody. Dopravní spoje a účelná zařízení se ruší, mnohde leží půda ladem. Mnohé akce zůstaly rozestavěny – nedokončeny. Vznikají satelitní městečka lidí, kteří vztah k půdě, venkovským lidem a zvykům ani nemají a straní se jich, myslí úplně jinak než venkované. Mnohde zase chybí signál TV či mobilu a vázne zásobování. Dříve venkov zabezpečoval města a zpětně města venkov. Dnes se ve městě kvalitních potravin nedostává, často se nabizejí náhražky z dovozu a vsím chybí podpora státu. Občané nemají důvěru k zastupitelům měst pod které jejich obce spadají. Není již přirozené rovnováhy. Mělo by se to změnit, aby opět lidé z venkova neutíkali, nebo spadneme pod cizí diktát a stanou se z nás exulanti, jako už několikrát v naší historii.
Jo, tak pardon, teď jsem si přečetla debatu v Diskutárně pod X-Faktorem a musím to tu opravit: opravdu ne reinkarnace, protože bělas stále žije, to je vážně klon:-)!
Da, da, realita nět vědeckofantastičeskaja tolko českaja fanatickaja:-)))
Kdo myslí na reinkarnaci, nosí v hlavě bludy a ne realitu.
Pavlinkov, já si nemyslím, že to je přímo bělas, ale třebas nějaká reinkarnace?:-))))
Já bych to tak neviděla…to je rozdílné psaní…ale moc mě ty nostalgie neberou;o)
Pami :-)))))
Kakaja takaja propaganda!? Kdo to mluvil o tom převtěleném bělasovi?:-)