Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak se díváte na postižené děti?
Ač momentálně nejsem mámou takového dítka, v jisté době
jsem byla okolnostmi
nucena se o to zajímat. A zaujalo mě to velmi.
Ráda bych slyšela zkušenosti
a názory (nejen) maminek, co mají dítko s DS
nebo jiným kombinovaným postižením.
Mám kamarádku s takovým dítětem, ale znám ji jen přes dopisy. Svět těchto
dětí
je čistý, ikdyž nám přijde možná strašný a jako utrpení.
Kolikrát si říkám,
jak jsou na tom „dowňáčci“ citově líp, než racionální
děti (viz článek „Mám ve
třídě příliš chytré dítě“).
Co je vlastně pro život důležité?
Co je pro lidstvo
důležité?
Mají se rodit takové děti?
Můžeme o tom rozhodovat?
Ppusino,
to je dobře, žes to napsala.
Když to přijde, člověka se nikdo neptá, jestli má dostatek sil. prostě to musí zvládnout.
Mohla bys o hošíkovi napsat víc? V čem je s ním život jiný, než s ostatními dětmi? Jak je starý? chodí do školky? S čím si rád hraje? Jakou má povahu?
Ahoj,
jsem maminkou 3,5 leteho chlapecka s DS.
Me tehotenstvi probihalo v naprostem poradku,testy byly take v poradku.Pak se nam narodil syn,az 4den po porodu nam rekli,ze nas chlapecek ma DS(mezitim jsem se krasne rozkojila a zvykla si na to,ze jsem mamou..).Byl to hrozny sok,ale chlapecka jsme si nechali a nelituji toho.
Kdyby mi v tehotenstvi zjistili,ze miminko bude postizene,nechala bych si ho nejspis vzit,ale ted vim,ze jsou deticky a lidicky s DS,takova uzasna stvoreni,ziji si ve svem svete a ten „jejich“ svet je krasny a mnohem lepsi nez ten nas….
Dnes se na to koukam z jine stranky..
V tehotenstvi jsem si myslela,ze kdyby se neco takoveho melo stat zrovna me,tak ze bych na to nemela tu silu…a vidite tu silu mam a mam ji jeste spoustu..
Mam pritele se kterym mame uz druheho syna,ktery je zdravi a jsme stastni :o)
Upřímně, já bych na přerušení jít nedokázala. Ale umím si představit, že vychovávat postižené dítě je nesmírně náročné a těžké… na druhou stranu když čtu nebo slyším zkušenosti maminek postižených dětí, shodují se na tom, že takové dítě je sluníčkem a velmi je obohacuje. Všechny ty maminky obdivuji, myslím si, že jsou úžasné. A jsem ráda, že postižené děti mají možnost vyrůstat mezi „normálními“ dětmi ( i když to normální je mnohdy relativní) a ony mají s nimi zkušenost, učí se je přijímat a vědí, že i takoví lidé mezi námi jsou a mají právo na život jako kdokoliv. Protože třeba zrovna oni dokáží náš život obohatit. Sama za sebe jsem vděčná, že naše děti jsou zdravé. A jestli mají právo být tady – to už jsem napsala výš, myslím, že mají, že i ony tady mají své místo třeba právě pro svůj jiný a čistý pohled na svět. A smekám před všemi, kteří o ně pečují.
Já se na maminky, které vychovávají postižené dítě dívám s obdivem a samotných dětí je mi nějak líto. Pokud bych věděla, že se mi má narodit dítě s postižením – šla bych na potrat, taky bych to nezvládla psychicky, jak píše chmjorka, jsem vděčná za to, že mám zdravé dítě. A k tomu článečku, jestli malý bude mít větší inteligenci nebo bude zručný manuálně, to je mi jedno, hlavně že je zdravý. Ale děti, které mají normální inteligenci bývají právě šikovnější v manuální činnosti. podle mě i tesař, kterého ta práce baví může být daleko šťastnější a mít víc peněz než člověk s vysokým vzděláním.
Jinak pro život si myslím, že je nejdůležitější mít zdraví a lásku, když je člověk zdravý, může prakticky všechno a když má lásku a má rád ostatní, jde mu všechno lépe a dělá věci takovým způsobem, aby nevyhrával na úkor druhých a když se mu něco nepodaří, nedělá z toho tragédii.
Pro lidstvo je důležité normální sociální cítění. Když si lidé budou rozumět a chápat se, budou si pomáhat, bude na světě líp.
Jestli se mají narodit takové děti, nevím, jenom vím, že já bych nemohla, jinak jak píše chmjorka, každého věc, jenom musíme vést ty svoje prcky k tomu, aby se takovým dětem nesmály a trochu s nimi cítily, vlastně by si tak mohly uvědomit, že mají štěstí, že jsou samy zdravé.
A rozhodně si myslím, že v tomhletom se maminky takových dětí můžou rozhodovat, ale samy by měly vědět, jestli mají na to, aby to zvládly.
Dášenko,zkušenost nemám…ale jde spíš o to,v jaké rodině,v jakém kolektivu vyrůstají a jak se k nim Ti ostatní lidé chovají…vždy se najdou opičky,co umí jen nadávat a reprodukovat názory svých imbecilních rodičů..to jsou TI opravdu postižení..ne Ti co to mají od lékaře..ale Ti co se s tím neumí srovnat….každý jsme nějak nenormální….no a co…. jen ať je svět pestrý a plný nejrůznějších lidiček…
Osobně bych neměla sílu..aspoň si to myslím…vychovávat a pečovat o takové dítko…bohužel… ale mám jinou touhu..pokud budu mít majetek a zabezpečení chtěla bych si později…až porodím všechny ,,své“ děti:-))) vzít do pěstounské péče cizí,opuštěné dítě…tak snad někdy…
Přes ulici proti naší školce stojí stacionář pro děti s různým postižením. Vídáme je denně, potkáváme se s nimi na vycházkách atd. Osobně se přiznávám že bych na to neměla. Většinou se tyto děti nedožívají příliš vysokého věku a vyžadují neustálou péči a dozor. Některé děti(říkám děti, ale mají tam i dospělé a starší – součástí jsou i chráněné dílny) tam pouze dochází a jezdím s nimi autobusem a absolvujeme společnou cestu. Většinou je doprovází starší šedivé maminky s ustaraným obličejem, neustále ve střehu, potkávám takové větší dítko které musí maminka do stacionáře dotáhnou silou – maminka je jako věchýtek. Pak je tam holčina která je schopna se najednou rozběhnout – nedokáže se korigovat, nepřemýšlí kam běží atd.
Co tím chci říct – já nesoudím nikoho, každý ať se rozhoduje podle sebe. Za sebe říkám že já bych to psychicky nezvládla, mít dítě, věnovat se mu, starat se ale vědět že to je neustálá péče která s nějvětší pravděpodobností skončí tak, že vlastní dítě přežiju, nedočkám se vnoučat, až sama nebudu moct tak budu odkázaná na pomoc cizích lidí, trávit sama Vánoce, sedět v prázdném pokoji s malým umělým stromečkem a myslet na své dítě, které už není.
Jasně, může se mi to stát i se zdravým dítětem, ale tam mám alespoň naději že ho nebudu muset pochovat.
Nevím, možná to příliš dramatizuji, ale nebudu si hrát na statečnou a říkat že to zvládnu. A mít dítě, které dám v zápětí do ústavu, občas si ho vezmu domů a jinak žít bez něj to je varianta která pro mě nepřipadá v úvahu.
Potíž je v tom že nikdo nedokáže přesně říct jak se postižené děti dívají na svět, co cítí, jak které věci prožívají – těžko potom rozumnět jejich světu, přinášet a dávat jim to nejlepší.
Pro život je podle mě důležité štěstí a spokojenost – pak je jedno jestli život trvá 30 nebo 90 let, ale člověk si řekne byl jsem tu rád a byl jsem šťastný a rád na světě a prožívat šťastné chvíle může jak zdravý tak nemocný nebo postižený. U zdravého člověka štěstí do jisté míry závisí přímo na něm, v dospělosti si řídí život podle sebe a může ho ovlivnit. Postižený je odkázaný na svém okolí, štěští mu musí přinést a zprostředkovat – to ne každý dokáže.
O tom zda přivést na svět takové děti by podle mě matka měla mít právo rozhodnout.
Takže teoreticky to srovnané mám, otázkou je jak bych se k tomu postavila kdyby na to přišlo…
jednoho mame ve vedlejsi tride jako integrovaneho….je to pro ostatni uzasna vec…milují ho…on je vdecny za kazdou pozornost
Dášo, je těžké komentovat něco, co neznám ani z nejbližšího okolí, ale možná máš pravdu. Slyšela jsem, že takhle postižené děti mají silné citové pouto k lidem, se kterými žijí, kteří se o něj starají. Špatně naopak zvládají změny prostředí nebo střídání lidí v péči. Sama si dost dobře nedokážu představit, jak bych se k tomu postavila, myslím, že je hlavně důležité je nelitovat, ony si svoje postižení asi neuvědomují, mají svůj svět, který jim vyhovuje, důležité jsou pro ně pravidelné návyky, dodržování zaběhnutých kolejí. Věřím tomu, že dokážou být šťastné, svým způsobem určitě dělají radost i svým nejbližším, když zvládnou něco samy, naučí se něco nového. Určitě je strašně důležité poskytovat jim určitou svobodu, naučit je být trochu samostatné, to zvedá sebevědomí i nemocným lidem. Možná, že se Ti sem ozve jedna z holek, která psala, že má sestru s Downovým syndromem, ta určitě ví mnohem víc. Ale určitě jsou rodiče, kteří se o takto postižené děti hrdinové, nedali svoje dítě do ústavu, ale starají se o něj. Já byla po amniocentéze rozhodnutá, že když dopadne výsledek špatně, půjdu na přerušení…