Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak to děláte?
Milé maminky, jak asi mnohé víte, před dvěma týdny se nám narodilo miminko. K tomu mrňátku máme doma ještě další tři slečny. A to je důvod, proč píšu.
Chtěla bych se zeptat Vás, zkušenějších, jak se dá taková sestava zvládnout za klidných nervů.
U nás je to víceméně zatím v pohodě, ale jsou chvilky, které považuji za dost náročné – jako např. když potřebuji na chvíli odběhnout a vím, že dvouletá Andrejka si bude chtít hrát s dvoutýdenní Petřičkou, a to svým způsobem. Zatím Petřička vše přežila 🙂
Navíc – mám pocit, že s Andrejkou trávím mnohem méně času než dříve. Nechodíme teď skoro ven, protože na mimi je tam docela zima. Nechodíme do herniček (tam to převzal dědeček, je fakt skvělý 🙂 ). A s těmi staršími děvčaty, na ty mám taky méně času. A to vůbec nemluvím o sobě, ale to mi (zatím) až tolik nevadí. Jen toho spánku kdyby mohlo být více – ale s tím se musí počítat.
Tak díky předem za jakékoliv tipy! 🙂
No jak tady vidím (a cítím u nás doma), nějak jste to zvládly všechny – zvládnout se to musí 🙂
Postupně se různé věci upravují – spánek např máme už relativně v pohodě, hlavně ráno holky vyspávají, což já osobně potřebuju (kdyby vstávaly v šest, tak jsem už asi mrtvá) 🙂
A napadlo mě zavést doma takový „jízdní řád“ – jednou týdně se budu nějakou dobu věnovat jen jedné slečně a o zbytek se postará tatínek a další holky. Jinak si s nimi asi nebudu mít čas popovídat a odrostou mi, než se naděju. Jen jsem zvědavá, jestli to bude fungovat….
Jovanko a další mnohomaminky, z mých různých příspěvků již dobře víte, že dětičky mám tři. Kluci jsou narození tři roky po sobě, Marťovi byly tři roky, když se narodil Vojta a Linda se narodila 18 měsíců po Vojtovi, jako takový bonbonek, doufám, že nakonec. Nejhorší bylo asi období čekání Lindy, v rodině jsme měli dost velké problémy s nemocným dědou, ze zdravého a aktivního člověka byl najednou bezmocný ležák, který odcházel před očima. Zemřel, když jsem byla v pátém měsíci, bylo to dost těžké na psychiku, bála jsem se o mimčo. Když se malá narodila, měla jsem vlastně dvě miminka. Vojta začal chodit až v 15-ti měsících, do té doby jsem ho musela více či méně nosit, do toho domácnost (na venkově, takže topení, odklízení sněhu apod.) a výše zmíněné nervy. Každá jsme asi zažila krizi, já jí měla 14 dní po porodu, Vojta dostal ošklivou angínu, do toho novorozeně, myslela jsem, že to nezvládnu. Ale zvládla, musela jsem… Když pak holčička poporostla, začala sama chodit, kluci chodili do školky a od září i do školy, všechno se tak nějak upravilo. Mám jich někdy nad hlavu, když se nudí a zlobí (třeba právě teď, když mají neštovice), jsem z nich celá zničená, ale jsou už samostatnější a dá se s nimi podnikat víc, než když byly úplně malé.
to mas zahul
ahoj jovanko když mi bylo 19 let tak se mi narodila první dcera sice jsem bydlela ve svém baráčku měla zahrádku a pár zvířátek (mateřská byla jen do roka) jsem chtěla druhý mimčo a to se mi splnilo Angelce bylo 22 měsíců a narodila se nám Janička (mateřská tou dobou byla do 3 let) holky byly moc hodný hodně si vyhráli Angelka byla velká chůva vše jsem zvládla hravě a ještě rozmazlenýho chlapa ani oběd si nenandal sám složit uhlí pro mě nebyl problém nasekat si trávu pro králíky jalovičku vykydat prasátku manžel přišel vždy k hotovce na talíři.Když byly Janě 3roky nastoupila jsem do kravína tchyně že bude hlídat bavilo jí to týden a já zůstala zas doma školka mibyla nanic pracovní doba v kravíně se neslučovala se školkou a já členka JZD tak jsem to vyřešila a přemluvila manžela k 3 dítku narodila se mi Zuzanka a pak mi nastal kolotoč Angel ráno vyprovodit na autobus do školy uvařit uklidit a běžet s kočárkem za každýhopočasí 2km do školy a2km ze školy když byly Zuzce 4 roky tak jsem začala jezdit do práce 25 km autobusem takže ráno holky vypravit v autobuse jsme se rozdělili Angel odvedla segry do školy a školky a odpoledne jsme se sešli v autobuse a doma zase honička ale holky mi moc pomáhali a bylo hodně času na hry koupání vycházky nejkrásnější období když jsou děti malí. Pak jsem náhle ovdověla vše jsme s holkama bezvadně zvládli pak jsem si našla přítele holky ho přijali bezvadně sice jsme se znali 2 měsíce když mi řekl že by chtěl mít semnou miminko po týdnu rozmýšlení jsem souhlasila a povedl se nám kluk Richard pro holky panenka na hraní za měsíc mu budou 3 roky a já začala mít touhu ještě mimi a povedlo se čekám holčičku
To je hezké, Pamino.
Kdyby tak bylo něco obdobného i na ranní výpravu – to bych zas potřebovala já…
Jovanko, nic smysluplného mě v této večerní hodině nenapadá, jen jsem si vzpomněla, jak mi říkala má sousedka a kamarádka Eva o uspávacích rituálech svých 4 dětí, když byl manžel pryč. Cituji: „A tak jsem vždycky při čtení říkala: Děti, klepněte ho už něčím, ať už konečně spí a nehopsá po té posteli.“:-)
Milá Jovanko,
já mám ty děti jen dvě, takže jsem proti Tobě „žabař“. ;o)
No a za ty tři roky jejich života jsem byla na jeden víkend pryč (tj. přes noc) – sraz z VŠ.
A dvakrát na kosmetice – poprvé, cca před rokem, kdy mi manža slíbil, že přijde domů tak brzo, abych to v pohodě stihla. Nakonec musela zaskakovat sousedka a pohlídala holky, než to manža zvládnul domů.
A podruhé v týdnu před nástupem do práce – to už byly holky ve školce.
A obávám se, že jsem zase na dlouho skončila – jsem zpět v práci a jak navíc dojíždíme (i když fakt jen pár kilometrů), tak je to opravdu náročné – jak jsem psala na jiném místě: mám zatím pocit, že jen chodíme do a z práce/školky, doma se najíme a jdeme spát.
Ale já doufám, že už na jaře to bude lepší – holky budou šikovnější, bude teplo, déle světlo… I to dojíždění bude jaksi radostnější…
Ale přiznávám, že já byla celou tu dobu s holkama víceméně v klidu, že jsem prostě přijala ten „úděl“ vícenásobné matky od dětí, která se víceméně musí spolehnout sama na sebe. Akorát pravidelně na podzim na mě dolehly chmury, kdy jsem cítila bytostnou potřebu věnovat se sama sobě (aspoň ta chvilka na kosmetice a u kadeřnice kdyby byla) – leč nebyla jsem v tomto ohledu 100% úspěšná.
Ale tak jak to uteklo k holčičím třetím narozeninám, ono to bude utíkat i nadále… Abych pak toho času neměla na svůj vkus až moc…
;o)