Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzteklounek
Už je to tak, máme doma dva malé vzteklounky.
Prvním je Lucinka, která se už od mala dokázala vztekat až zvracela. Dnes už jí jsou tři roky, zvracení naštěstí ustalo, ale vzteku dává průchod snad denně.
A aby toho nebylo málo, i z Honzíka se vyklubal tvrdohlaveček. Jak nedostane to, co chce nebo se mu zakáže nějaká činnost, kterou chce právě dělat (nejčastěji se jedná o rabování DVDéček či pojídání hlíny), začne ječet jako by ho na nože brali. Až donedávna jsem se radovala, že přitom aspoň nezvrací a já nemusím převlékat postel, jeho, popřípadě vytírat podlahu.
Až donedávna.
Jednoho poklidného večera si totiž Honzík hrál v pokojíčku s Lucinkou, za asistence tatínka. Ten s ním náhle přiběhl do kuchyně totálně vyděšený s pokřikem: „Honzík kolabuje, dělej něco!“ Honzík měl modrou barvu v obličeji a nedýchal. Popadla jsem ho a v domnění, že mu zaskočilo, jsem si ho přehodila přes ruku a bouchala ho do zad. Přitom jsem nařizovala tátovi, aby volal záchranku. Než stačil vytočit 158, (v tom šoku vytáčel první číslo, které ho napadlo), Honzíkovi se vrátila do tváří barva a začal vydatně brečet. Oddychli jsme si a po zbytek dne ho bedlivě pozorovali. Měli jsme opravdu za to, že na vině celé události byl kousek jablka, které právě konzumoval a který mu zaskočil. Ale o dva týdny později došlo k další události.
Honzík si máchal ruce u mě ve vaně a já ho prostřednictvím táty odvelela pryč, aby se celý nenamočil. V ten moment spustil náš synek jek, který šel do ztracena. Myslela jsem si, že se uklidnil, ale pak jsem uslyšela ránu a vzápětí vběhl do koupelny táta se svým:“Už zase kolabuje“. Ta rána byl on, když upadl bez dechu na zem. I tentokrát se Honzík rozdýchal hned poté, co jsem ho popadla, ale už jsme věděli, že je za tím modráním a nedýcháním něco jiného než zaskočené sousto.
Následující den jsem s Honzíčkem spěchala k paní doktorce, která klidně pravila:“No jo, je to vztekloun“ a vysvětlila mi, že se jedná o zlobný afekt, do kterého se některé děti dostávají, když se vztekají. První pomoc v takovém případě je fouknout dítěti do obličeje nebo na něho cáknout vodu, aby se z afektu probralo. Jinak prý může skončit i v bezvědomí a pokud by k tomu došlo, šupajdili bychom do nemocnice.
Hned jsme o tom informovali babičky a dědečky, aby věděli, co dělat, kdyby náhodou…
Honzík měl od té doby afekt jednou, zabral na něho až cákanec vody. Tak nám nezbývá než hglídat jeho vztek a čekat, až ho to přejde. Prý se to ztratí kolem 1,5 roku až dvou let. Ale ani pak nebudeme mít vyhráno – od Lucinky moc dobře víme, co to znamená období vzdoru a věčné „NE“
Takže závěrem přeji pevné nervy sobě i všem maminkám (nejen) vzetklých dítek.
TAK TO MOJE DCERUKA TA KDYZ SE STEKA TAK JECI JAK POMINUTA A JESTE SI PRITOM ZADUPE.TO POTOM ZASE TECOU NERVI ME.TAK JI NECHAM VYZTEKAT A JDU PRYC.DRZIM VSEM PALECKY.JO A TO JI JE TEPRV ROK A PUL!
sestře takhle modrá kluk od narození, než nabere sílu k řevu, tak skoro zmodrá a pak ječí jak pominutý a to mu je teprve půl roku, díky bohu za moje docela hodný děti a tobě Katie i manželovi hodně sil, ať to zvládáte.
Katie, přeju pevné nervy. Náš Honzík je zatím na pořádný vztekání malej (5 měsíců), ale už to taky začíná zkoušet. Manžel má kolem celého obýváku poličky s CD a knížkama od podlahy ke stropu, když ho pomalu začínám připravovat na to, že bude Honza rabovat a vyhazovat všechny ty jeho vzácnosti, tak se usmívá a říká, že to nebude tak zlý. :o) To bude pro tatínka těžké překvapení :o)
No, nevím, jestli bylo lepší v jednom roce, kdy terezka si poječela a pak byl klídek, než teď, když se pro změnu rozčiluju já a ona stojí, kouká na mě s úsměvem a pokračuje klidně dál ve svém..
jééééédddnnnááá pooonnooožkááá, napít, uklidit plyšáka, druhá ponožka, vyčůrat, vybrat jiného plyšáka do školky, vlastně tyhle ponožky né, neladí ke kalhotům, mami, sundej mi ponožky, nejdou mi sundat ……….
Pavlínkov, já jsem to praktikovala obráceně, když Terezka začala ječet, vyšoupla jsem ji (v létě) na zahradu, ať si sousedi užijou :-)))
Jojo, tak my máme doma totéž v bleděmodrém:-( Aninka s oblibou zapíná a vypíná DVD, bere do ruky ovladačky a hází s nimi o zem, rabuje v kuchyni všechno, kam dosáhne a už se naučila otevírat Lukčovi tašku do školy ( z čehož má on velikou radost:-) ) a tak u nás ječíme všichni sborově: Áňo, ne!, nesmíš!, neber to!, dej to zpátky!…apod. A pokud nestačí jí to říct 10x a dojde na to, že ji od místa činu odneseme, tak přijde prohnutí do luku a řev…momentálně má malá asi dva dny „hejkací“ a dneska z toho chraptí. A teď se jí spustila rýma ( proto ten jekot po dva dny:-( ), takže nám všem přeju pevné nervy, však ty naše děti z toho jednou vyrostou …musí!:o)))
No, jak se u nás říká, potěš koště.
Naše malá je poslední dobou taky pořád ublížená – jakmile není po jejím, nastává křik na půlku dědiny, já zavírám okna a nechávám ji stát a řvát….
Oblíbená činnost je teď otvírání CDromky na počítači, takže neustále „Jani,ne ne“ a neustále ublížené děcko. Zatím se tomu směju, jak se ublíženě tváří, ale…..pokud ještě paměť z přednášek psychologie svědčí, je mi jasné, že ty pravé zkoušky mých nervů nás teprve čekají…..