Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
S batoletem se člověk opravdu nenudí
Moje děti mě stále něčím překvapují. Obzvláště Any – ta je na to „expert“…
V pátek jsme vyrazili celá rodinka nakupovat.
Jeli jsme do autem do Olmika, auto zaparkovali a pak vyrazili pěšky i s holčičkama.
Holky obvykle cestují v kočáru a za světla.
Ale tentokrát by nás kočár (jeho rozměry) omezoval, tak jsme ho nechali doma.
Koupili jsme boty. Mezitím se venku setmělo a rozsvítilo se pouliční osvětlení.
A už to začalo – oči navrch hlavy a „Jůůůů“ a „Jéééé“ – Anynka se divila všemu. Byla kouzelná.
Pak jsme se šli ještě kouknout do „Priasu“, svezli jsme se po eskalátorech.
Anynka opět neskrývala svůj údiv.
Eskalátory se jí dokonce zalíbily natolik, že je nechtěla pustit z očí.
Z Prioru jsem ji musela odnést v náručí proti její vůli.
To bylo v pátek.
A dnes, tedy resp. včera – v neděli….
Uložila jsem holky po obědě, aby si zdřímly.
Vúbec se k tomu neměly. Výskaly, vřískaly, chechtaly se.
Občas brekot – šla jsem je vždy zkontrolovat, vrátila peřiny, polštářky či medvědy na své místo. Holky položila, přikryla…
To se několikráte opakovalo.
A pak brekot Any, jako když „uklidí“ lůžkoviny k Lu do postýlky, medvěda zahodí na zem. A najednou ticho…
Šla jsem se podívat – Any nebyla ve své postýlce.
Neviděla jsem ji hned – ležela na zemi, v mezeře mezi postýlkami a mou postelí (je tam asi 40 cm – naštěstí, moje postel zřejmě trochu zbrzdila její pád).
Ležela na boku, medvěda v náručí – byla ticho.
Vyděsila jsem se.
Když jsem ji zvedla, zkontrolovala jsem ji – žádná boule, žádná odřenina, zorničky symetrické.
Nebrečela…
Trochu s úzkostí jsem ji vrátila do postele.
Za chvíli obě spaly.
Nevím, jestli se Any natahovala za medvědem, nebo prostě jen tak blbla – vůbec netuším, jak se dostala ven.
Nicméně žádné následky to nezanechalo.
A mě je jasné, že začala další životní etapa mých dětí.
A mým hlavním úkolem je zajistit, aby holky ve zdraví přežily.
A koneckonců, abych přežila i já…
No, náš Vojta už spí v posteli, takže vypadávání z postýlky jsme se vyhnuli :-), zato mě prohání svým šplhounským uměním. Během chvilky přiveze stolek pod okno, ke stolu židli a už stojí na okně. Je jako ještěrka, miluje schovávání v úzkých prostorách, zapasuje se do každé skvírky 🙂
Chodíme často někam bez kočáru, dřív to bylo hrozný, protože chtěl chodit zásadně jinam než já, nedávno jsem ale přišla na závodnický fígl. Stačí vyslovit kouzelné slůvko „že mě nechytíš“ a začít pomalu utíkat a Vojta se vrhá mým směrem, protože nesnese, aby nebyl někde první :-)))
P.S: U každého okýnka do sklepa si dřepne na bobeček a dobu do něj zírá. Do města to máme 5 minut chůze, ale se sklepovýma okýnkama je to skoro na hodinu 🙂