Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Sesterská láska
Když se mě někdo ptal, jak to zvládám se dvěma dětmi, tak jsem argumentovala tím, že paradoxně mám možná trošku víc času (když už jsou děti trošku větší), než leckterá „monomatka“.
A to proto, že mám dvě děti stejného věku, takže si spolu i dost vyhrají.
Jenže – teď řešíme problém.
Any začala Lu „napadat“. Lehá si na ni, sedá jako na koníčka, polštářem ji tlačí na hlavu, tahá za vlasy a já nevím, co ještě.
Lu se zpočátku směje, ale pak smích přejde v pláč.
Musím být furt ve střehu, aby Any Lu neublížila. Stále Any vysvětluju, že se můžou s Lu i kočkovat, ale jen do té míry, co se Lu líbí. A že když brečí, už se jí to nelíbí.
Ale je to neúčinné. No zkuste něco „vysvětlit“ dvouletému dítěti.
Když je nejhůř, tak odnáším Any do ložnice do její postýlky s tím, ať si promyslí, co dělá.
Věřím, že to přejde, že to je jen „vývojová fáze“, ale je to náročné.
„Naštěstí“ Lu už se otrkala, a začíná se k Any chovat podobně.
A mně nezbývá než hlídat, aby si holčičky neublížily.
Zřejmě nastává posun – holky se začínají vzájemně objímat, dělají si „malá, malá“ a dávají si pusinky. No, ale o to intenzivnější jsou i jejich střety…
Hm, tak karta se začíná obracet.
Dneska jsem několikrát sundávala Lu z Anežky (sedala jí na hlavu a za krk, zalehávala ji).
jako u nás doma! často to ještě pokračuje bojem o nějakou hračku.Lucinka si ji najde,Kuba to uvidí a hned si ji chce vzít taky.A ta malá vzteklina ji naštvaně pustí na zem nebo ji zahodí a Kuba se blaženě usmívá, že dosáhl svého.Za pár sekun ho ale dotyčná věc ůž zase nezajímá.Lucka si ji znovu vezme…a kolotoč se opakuje.Zkoušela jsem pořídit hračky dvě stejné.Bez nějakého výsledku.Když on chce zrovna tu, co se Lucince líbí.
Jo, Jarmuschko, taky musím Lucinku hlídat, když se muchluje s devítiměsíčním Honzíčkem – jestli ho moc netlačí na bříško, jestlli mu nemačká ruku atd. A někdy mu dělá naschvály, pleskne ho po obličeji, bere mu hračky a Honzík pak brečí.
A když je s Románkem, svým o tři dny mladším bratránkem, je to tóčo – válejí se po sobě, tahají se o hračky, vymýšejí blbosti..
já myslím,že tento problém řešíme víceméně všichni. Děti a kor taklhe malé si neuvědomují tu hranici kde končí hraní.
Chce to vydržet a hlídat.