Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Žili by jste s ním?
Ahoj holky,s manželem jsme spolu skoro 7.let,svojí 3.roky.Už nám to spolu dlouho neklape,hádky jsou skoro na denním pořádku,všechno mi vyčítá,všechno je moje vina,já řvu,já se hádám,mně se pořád něco nelíbí,se mnou není k vydržení on,že se chová normálně.Žijeme spíše jako sourozenci tedy téměř bez sexu,a to už pěkně dlouho,když už k něčemu dojde tak to probíhá tak,že už je vzrušený,na mně šáhne,svlíkne,uspokojí sám sebe a konec.Mně naposledy uspokojil na začátku těhotenství,tedy v létě 2006.Už ani nechci aby se mně dotýkal a i ten sex už mi nechybí,vánoce stali za …..kdyby nebylo malé tak nic neslavím.Jeho rodině a i té mojí jsem řekla pravdu do očí,že manžela už nemiluju,že s ním nechci být.Mu jsem řekla,že se s ním chci rozvést,ale pořád nemám k tomu odvahu,bojím se soudu,boje o malou,nemám kam jít.Co by jste dělali Vy?Díky Ivana
Scholl, to je hrozně těžké takhle soudit. Ty vidíš váš vztah ze své perspektivy, vadí ti určité věci, jemu taky a třeba by to viděl úplně jinak… já nevím, ale jak to popisuješ, tak mi to přijde jako klasická manželská krize, která čas od času přijde – a třetí a sedmý rok bývají opravdu kritické.
Já na tvém místě bych ještě zabojovala. Sednout si spolu, zajít někam na večeři – nebo, pokud máte možnost a prostředky, zainvestovat do víkendu pro dva. Nemusí tam jít prvoplánově o sex, spíš změnit prostředí a mít čas na to, vyříkat si všechno, co vám navzájem vadí. Možná zjistíš, že se cítí lapený úplně stejně jako ty a třeba se vaše láska znovu rozhoří ;)…
Jenom tím, že budete spolu sami a důkladně všechno (pokud možno v klidu) proberete, zjistíte oba, jak na tom jste. Většina krizí vzniká stereotypem a následně nepochopením…. nehaž flintu do žita a ještě to zkuste.Moc moc držím palce! 🙂
Tak já nevím, pokud už není na jedné straně minimálně láska, toužení, pak ten odcházející litovat nemusí, že ho “ztrácí“
Ono je těžko “si v klidu sednout“, když ti dva si nemají spolu co říct.
Ivo, u tebe je problém bydlení, to ostatní by jsi zvládla
Já vím Pavco,není vše bílý-černý.
Však vlastní zkušenost mám,taky jak jsem psala, děti se ženáčem jsem měla.
Nejhorší je vše promyslet a ještě horší ukončit,po čase je to už fajn….
Ja bych v takovem vztahu nebyla,ja mam spousty lidi kolem sebe co znama a kteři zili v takovem to vztahu i dvacet let a kdyz deti odrostli stejne se rozesli či rozvedli a nakonec ta zenska zjistila ze ji zivot proplul mezi prsty a ona nebyla vubec stastna.Pak tomu zacnou rikat ztracena leta zivota.
A% Hani veř tomu,ze chlap dokaze byt se zenskou i kdyz k ni nic neciti.
Chlapi nejsou jako mi zensky.
Vetsinou jim vyhovuje ze se maji kde najist maji cisto nemusi se o nic starat a vetsina jich nerada na svem zivote neco mění.A dokud se nezamiluji a nezblazni do jine zeny tak nemaji potrebu odchazet.To si myslim ja.
Ja bych ti radila mila Scholl jdi od nej pryc pokud ani ty ani on nemate zajem tento vztah nejak dat dohromady a dat si druhou sanci,tak to nema budoucnost.
Na druhou stranu jak pises nemas to lehke s bydlenim.Je to tezka volba.
A pokud jses dobra mama tak soudu o malou bych se asi nebala.
HANINO, napsala jsi to přesně. Někdy zjistíte, jak moc toho druhého milujete, až když ho ztrácíte.
Marina
Určitě to řešit musíš, jak ale do toho, viď? Já jsem v podobném vztahu uvízla 17 let, měli jsme dvě děti, žili jsme vedle sebe – byla jsem na všechno sama. On si žil svůj život vedle mě. Já jsem to všechno snášela do té doby, než začal být hnusný i na staršího syna…. pak jsem si s ním promluvila a hned bylo vše vyřešeno, odešel, do 3týdnů byl pryč. Ztratili jsme zbytečně hodně roků, oba nespokojení, nic k lepšímu se nezměnilo…. chvílema byl klid, žili jsme taky, jak říkáš ty, jako sourozenci.
Hlavní je komunikace. A jak se k tomu postavil on, když jsi mu řekla o rozvodu?? A co na to rodiče?
Ale holky,když se to vezme kolem,přece nemůže to být tak jak to vypadá,že jste ve vztahu kvůli dětem.
Musí tam být víc,přece chlap s náma nebude,když by k nám něco necítil.Skoro vždy prásknou dveřmi a jdou k jiné.
V tom životním fofru se nám zdá,že je to na h…o,ale určitě aspoň něco z tý lásky tam bude……
Je to strašně těžký.Jak píšou holky sedněte si a promluvte si,ale co píšeš tak to asi nemá cenu.Poraď se s odporníkem.Nebo se najde někdo v rodině kdo ti pomůže.Jen vím že žít s někým koho nemáš ráda to neni život ,ale v podstatě utrpení.Nám to taky neklapalo myslela jsem že to vyřeším miminkem které nás spojí.Dnes vím že to byla chyba.V podstatě se to u nás uklidnilo,ale já vím že jsme spolu jen kvůli dětem.Ta láska ta tam není a je to smutný.Tak nedělej stejnou chybu.
Sedmý rok je kritický.
Podle toho co tu píšeš,bych řekla,že jste uvázli na mrtvém bodě,z kterého se dostat jde horko-těžko a k tomu museli by jste chtít oba.
Tak to je normální v krizi asi všude:chlap je normál,ženský přeháněj a za vše můžou.
No mi naštěstí z toho se dostali hned na začátku,ale jedině tím,že musel jít za prací.Kdyby na poslední chvíli nemusel,počítám že bych byla ve stejné situaci jako ty.
Musíš v klidu sednout a bez emocí probrat si pro a proti a zkusit ještě promluvit s tím svým.
Taky ze začátku u nás hádky,dohady a když jsme si sedli a začli mluvit,hrozně se divil jak náš vztah začínám vidět,když podle něj je vše v pořádku jenom já začínám být hysterická…Těžké dny a pak dobrý.
Chce to výdrž a nějakou změnu ve Vašem životě,aby se dostal z toho stereotipu.Já vím lehce se poví,hůř se konná….
pokud máš zájem na uchování vztahu, myslím, že musí zasáhnout někdo zvenčí (poradna, psycholog apod.). Pokud ne, zkus si s ním promluvit, třeba odejde on a budeš mít kde bydlet. Tento stav znám, prožívala jsem to samé od narození dcery až po to napadení a teprve potom se se rozhoupala něco s tím udělat, škoda že né dřív. Tak ti držím palce, abys s tím nějak pohla, jestli nechce manžel do poradny, zkus klidně chodit sama, ono hlavní je abys udělala něco se sebou, s ostatními toho moc dělat nemůžeme a pak se třeba budeš na vše koukat jinak. Hodně štěstí.
no co ti na to napsat, tohle musí si každá rozseknout sama….podle toho co píšeš tak já sama za sebe bych s ním nebyla….podle toho co píšeš je to dlouhodobé a mám i pocit, že jsi se tu už o tom zminovala…nevím jak dalece jste to zkoušeli spolu řešit, mluvit…třeba kdyby opravdu věděl že půjdeš pryč by se zamyslel a něco by se vyřešilo ono je to složité….a když se rozhodneš odejít, tak musíš mít trochu v hlavě srovnané kam půjdeš a jestli to zvládneš ono je to těžké radit, tohle je tak obecné….ono zvážit jestli je lepší tohle nebo být sama s dítkem , jaký je táta…..ale takovýhle způsob živóta jaký popisuješ by se mi opravdu nelíbil a je potřeba to nějak řešit….mluvit s ním, či zkusit i nějaké odborníky kteří na to juknou z venči….