Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemocné děti a návrat do práce
Určitě nejsem první, kdo tu chce rozebrat nemocné děti a návrat do zaměstnání, přímo mě inspirovaly Jarmuschka a Renýsek svými příspěvky. Mám z nich husí kůži, protože už roky mi husina naskakuje při představě, že jsem v práci vytížená opět na 150% a 3xtýdně někdo volá:“přijďte si pro něj, má teplotu…bolavé ucho…bolavé břicho…bolavé všechno“
Já jsem jako malé dítě totiž hodně stonala, mamka byla doma skoro neustále, několikrát ročně zápal plic, záněty ledvin, záněty průdušek, anginy…Konec to nebralo, bylo to i v prvních školních letech. Asi od 6 jsem musela být sama doma, protože to prostě jinak nešlo, a předtím jsem chodila do školky polonemocná. Dobře si to pamatuju a nestojím o to, aby tohle kluci zažívali. Mladší 3,5 roku je naneštěstí celý já, od 6měs. stoná a stoná, 20x od října do května, zbytek roku pylová alergie… A tak bojuju už několik let v práci, že MUSÍM ještě zůstat doma, je to čím dál horší. Doktorů fakt nějak ubývá, atestovaní snad došli úplně, v létě jsem vzala služby a musela jsem odmítnout, když jsem je najednou měla 3xtýdně a manžel v cizině, všichni se moc divili, že nemůžu. Odstěhovali jsme se za prací, 150km od rodin, takže nikoho nemáme. Na malém městě nemůžu sehnat hlídací paní, která by nechtěla víc než vydělám a zároveň by byla ochotná se starat o stonající děti. Rozhodla jsem se, že raději zůstanu doma, než platit někomu (všechno, co vydělám), aby za mě dělal mámu nemocným dětem. Ale primář ani ředitel nemocnice to nechtějí vzít, tak se v tom pořád zmítám. Od října nebyli kluci zdraví déle než 3 dny. Jako doktor ovšem nemůžu říct: nepřijdu, mám paragraf. Visí na mě operační program, služby, ambulance, kde jsou pozvaní lidé…
I když jsem rozhodnutá, a manžel naštěstí neprotestuje (při těch hypotékách by bodla každá stovka), nějak to ne a nebere konce…
Ahoj
úplně vám rozumím 🙁 mám dvě děti a ke všemu jsem na ně sama. Praodiče oba ještě pracují a k bývalému manželovi děti nechtějí.Hlídání si bohužel nemůžu dovolit a navíc nemocné dítě chce mámu a ne někoho cizího.Takže mi z toho jde někdy hlava opravdu kolem.I když v práci jsou dost tolerantní ,ale jak dlouho toť otázka.Nika
Virenko, je to těžký.
Jedna paní mi vyprávěla, jak šla od kluka do práce když mu bylo rok, teď už je velkej a už jí nepotřebuje a jí to do dneška trápí, že si ho neužila a že vlastně propásla jeho dětství. Druhé dítě už se jim nepovedlo, teď si to vyčítá, ale těžko se takhle radí, je to na každým.
Já šla do práce když byli druhému dítěti dva a kousek s tím, že do jeho 4 let budu chodit na zkrácený úvazek. Taky nemáme žádné hlídání a manžel dělá na směny. Takže jsme se střídali. Jeden týden já v práci od 7-13, manžel od 14 do 22 hod. A druhý týden manžel od 6-14, já 15-21.00). Po půl roce řekli, buď nastoupíš na 9 hodin (od 7 do 16), nebo vezmeme někoho jinýho. Musela jsem se rychle rozhodnout a odešla jsem. Eliška ještě nechodila do školky, musela bych jí začít dávat ze dne na den od 6.30 – 16.30 (manža musí teď dělat přesčasy), nemoci jsem si vůbec nedovedla představit,jak by to fungovalo. Po rodinné rozvaze jsem se rozhodla zůstat doma a zatím nelituju, do listopadu mám ještě mateřskou a v září nám začíná škola. Navíc tím, že bych nastoupila na plnej, přišla bych o mateřskou a finanční rozdíl by tam byl asi 4.000,-.
Když jsem začala chodit do práce, děti to špatně nesli, Eliška to vždycky obrečela, bylo to psychicky náročné a s manželem jsme se viděli pořádně jen o víkendu. Vím, že potom třeba nemusím hned tak sehnat práci, ale doufám, že něco se pak najde. Děti si taky budou muset zvyknou, ale budou už o rok starší, tak snad to budou snášet líp.
Jinak jsem mluvila s paní, co nastoupila po mě, je z toho taky nešťastná, má sice děti o něco starší, ale většinou tam prý bývá do 17.00, prostě musí udělat svojí práci a pak teprve jít domů.
Moc jsem ti tedy neporadila, ale problémy jako ty asi řeší spousta rodičů, tak jsem pro tu útěchu, že v tom nejsi sama.
Držím palce k tomu boji – za tvé děti. Jsme tu s tebou! 🙂
Ájíku, to přesně mám v úmyslu udělat, do práce nespěchám. Ale služby od března jsem řediteli slíbila, i tak mě s primářem vydírá, že pro nedostatek lékařů bude muset uzavřít oddělení (a má pravdu). No, kývla jsem na služby, takže teď tlačí na dny v týdnu-aspoň 2,3, to prý zvládnu… A pak zase něco přidají. Ne, já jsem rozhodnutá, už to plichtím roky a nikdy jsem neslevila z toho, že musím mít možnost se postarat sama. Ale boj je to stálý a dlouhý a únavný, tak jsem si sem přišla pro podporu jiných matek. A díky za ni :-))).
Hmmm, to mi povídej, Domča je alergik astmatik a už jen vytáhnutí inhalátoru vzbudilo nepřiměřeně soucitné pohledy… natož tak představa dotyčného, že by TO měl dítěti aplikovat ON sám! Teď babo raď – je to vážně hrozně těžké. A zkusit to tak o rok odsunout…? Myslím návrat do práce. Možná by se děti taky uklidnily,že tě mají doma a možná by stonaly míň. Lékařů bude nedostatek asi dlouhodobě, takže bys snad neměla mít problém práci opět sehnat. Navíc snad ani v zájmu ředitele vaší nemocnice není, abys byla pořád na paragrafu, potažmo ve stresu, že jsou kluci zas nemocní a ty nevíš, co s nimi… Asi jsem idealista, ale dle mého názoru by si to spočítat mohli…
Jojo, Ájíku, a to je právě ten kámen úrazu, jak zajistit, že budu každé pondělí až středu od do v ordinaci, když není nikdo, kdo by za všech okolností pohlídal NEMOCNÉ děti? Záměrně píšu nemocné, hlídání pro zdravé děti by bralo už víc žen, s kterými jsem mluvila. Ovšem jen začneš s edukací o inhalátoru astmatika…
Virenko, proč to asi říkají… přijde mi, protože spousta lidí o lékaři neuvažuje jako o člověku, který má své starosti, svou rodinu, svůj čas na odpočinek – prostě já tě potřebuju, tak makej! Je to asi hodně zjednodušené, ale přesvědčuje mě o tom nejen tvá výpověď… Moc ti rozumím a umím si představit, jak je pro tebe tohle dilema těžké… Vůbec nevím, jak bych se ve tvé situaci zachovala já, ale holky asi mají pravdu v tom, že nemocné děti tě potřebují moc a moc a snad aspoň ty mamky – rodičky by to mohly pochopit… Peníze- to je další problém, ve kterém ti naprosto rozumím, ale pravdou je, že děti si nebudou pamatovat, že mamka byla uznávanou lékařkou a doma jim nikdy nic hmotného nechybělo, ale budou si pamatovat, že je maminka držela za ruku, když byly nemocné. Taky si říkám, že mě se to mluví… vůbec to nemáš jednoduché. A co tak vzít a nechat si prozatím třeba JEN ambulanci? Pacientky by věděly, že od do tě tam najdou (třeba 4dny v týdnu) a konec – nic nad to… Ale samozřejmě nevím, jak to u vás funguje, to byl jen návrh… Je to těžké, při tomhle rozhodování budeš potřebovat „osvícení zhůry“ :)))
Jo, a co se „kariéry“ týče, byla jsem připravená se do medicíny i nikdy nevrátit. Ale vždycky ve vhodnou chvíli odešel kritický počet lékařů, takže to, jestli vypomůžu, bylo podmínkou udržení chodu oddělení. No, na to jsem sílu neměla, potopit celý oddělení, sestry bez práce… A to je ten průšvih mý povahy, no. :-)))
Holky, moc, moc dík za podporu! To je to, co jsem potřebovala. Ono je hezký, že já vím, že za pár let budu taky porodníkem a budu jím až do důchodu, a že vím, že nemůžu slíbit práci, když potom pořád nebudu, ale jsme na malým městě, takže nejen nadřízení (ti přirozeně doufají, že při své povaze to slíbím a pak si to zařídím tak, abych mohla na 100%-jako dřív), ale hlavně ženy-pacientky denně při každém mém pohybu po ulici řeší, KDY UŽ. Já jak ten kafemlejnek už roky opakuju (bohužel pravdu), že stonající děti jsou teď na prvním místě. Odpověď: no jo, to je těžký. Ale co MY? Aspoň k porodu… Nikomu nedojde, že porod je to nejhorší, protože jste v pohotovosti cca měsíc ve dne v noci a potom to trvá blíže neurčený počet hodin až dní.
Do práce chodím 1 den v týdnu vždy už od 1,5 roku obou dětí (když kojení snížilo frekvenci :-))) ), k tomu tak 5x měsíčně služba na oddělení (to s přestávkami, ale třeba dovolená v létě umí být problém, kyždý to vnímá, že mám přece volno pořád, a neřeší, že třeba manžel by někam jel dokonce i se mnou:-) ). Mám toho i tak plný brejle, neřeším skoro nic jiného než hlídání dětí (manželem, kým jiným?) a tiše závidím matkám, které mohou být matkami na plný úvazek. Hlavně to, že nejsou pod trvalým tlakem každého, koho potkají. Kolikrát už jsem slyšela, že ženská doktorka děti mít nemá… Proč to asi říkají?
No virenko, nejsem sice doktor, ale sestra, podstata je podobná – i když jako lékař je to samozřejmě o daleko víc horší, když chybí. Ale vím z praxe, jak to bylo těžké, když nějaká sestra třeba odešla na MD, nebo se rozhodla, že odejde atd.
Ale já osobně si myslím, že když jsi téměř pořár doma s nemocným dítkem, tak jako bys tam vlastně nebyla . Taky by se to časem zvrtlo v tom, že by ti vyčítali, že tam nejsi atd…
Myslím, že se rozhodneš správně, když zůstaneš doma. děti tě potřebují. Hlídání ve tvé ( Vaší ) situaci je asi dost těžké až nemožné, tak jak to jinak řešit.Za rok, dva se situace třeba zlepší a vrátíš se. Nebo třeba můžeš na nějaký částečný úvazek, výpomoc, kvůli korunkám.