Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem hloupá, naivní a důvěřivá
Už jsem dlouho nic nepsala, ale už se musím někomu svěřit. V lednu jsem se seznámila se svým přítelem…. po minulém vztahu, plném žárlivých scén, ponižování…. (mnohé z vás ví) jsem zažila oázu klidu, porozumění, pochopení – prostě jsem se zamilovala a čekala, že bude líp. A čekám doteď a už se začínám obávat, že líp nebude. Pořád mě chlácholil, když jsem měla zrovna depku z budoucnosti, protože nezvládám finančně, že ve dvou se lépe táhne….. jenže já už mám pocit, že to táhnu dál sama a ke svým dvěma klukům jsem přibrala ještě jednoho. Pořád slibuje (velice přesvědčivě), že bude líp, jenže mě se tenčí konto a brzy to přestanu zvládat a bojím se, že on mě v tom nechá a půjde o dům dál ….. nikdy nesplní co slíbí, já už jeho slovům nevěřím – protože to je stejně vždycky jinak. Třeba se zeptá, jestli půjdeme do kina… já hloupá zajásám, že chci jít…. a nakonec z toho nic není. Nikam spolu nechodíme – ani na procházky…. domů jezdí jen jíst a spát….. brala jsem to jako přechodný stav, ale už ten stav trvá moc dlouho. Pořád říká, že bude líp, pořád plánuje co všechno spolu uděláme a zažijeme, jak mě naučí řídit (za volant mě pustil 4x a už jsem nejela skoro dva měsíce)…. a nic! A už si začínám říkat, jestli by mi nebylo líp samotné, protože se jen starám o dalšího chlapa, který je náramně spokojený, protože já jsem hloupá husa, co chce pro toho druhého udělat co je v jejích silách….. jenže síly ubývají…. a čas je neúprosný. Asi od vztahu čekám víc… a ono to nepřichází.
Tahad, já si pamatuju, jak Ti sliboval, že Ti koupí počítač, že ti finančně pomůže.. a teD´mě překvapuje, že se nechává živit…. Nějka mi to nesedí… Ale možná se pletu…
Nečetla jsem názory ostatních – možná později – ale nelze takto žít dál, nějak to vyřešit musíš a asi je nejlepší si o tom rázně promluvit.
Ale ono se vždycky dobře radí, když to člověk přímo nezažívá, že… Já vím… Tak jenom držím pěsti, nějak to vyřeš a nenechej se takto “zneužívat“, máš taky právo na radost a štěstí…
TaHad, ber to tak, že každý člověk vnímá jinak, to co tobě přijde naprosti samozřejmé, nemusí druhého ani napadnout. Tím se tvého přítele nijak nezastávám.
Shrnula bych to do dvou bodů: 1) všechno mu na rovinu (= bez servítků) řekni (neptej se, neraď se s ním, ale oznamuj – a hlavně se nespokoj s žádnými sliby), 2) neobviňuj se!
Já vím, že si za to můžu sama…. asi to nedokážu…. přijde mi to hloupé a ponižující, inteligentnímu chlapovi říkat o naprosto jasné věci – ví dobře, kolik co stojí – sám nakupuje za draho, když už nakoupí. Budou nám zvyšovat “nájem“ – já z toho byla na mrtvici – on se diví, že jsem rozhozená – ale mluvit o tom nechce…. jen mi pořád říká, že jsme na všechno dva, že mám řešit, když mě něco trápí, ale když to začnu řešit, nikam to nevede…. říká, že na tom pracuje, abychom si mohli dovolit víc…. ale já se mezitím dostanu na mizinu, než on se “postaví na nohy a začne zase cestovat, kupovat lepší auta, zařizovat mi byt (už jich tolik přede mnou zrekonstruoval)“ ….. na to já ale neslyším, nepotřebuju přepych – chci jen normálně žít, z něčeho se radovat a ne se jen pořád bát a čekat, že možná bude líp. Nemůžu si dovolit riskovat.
A to ježdění? Mě se s ním ani řídit nechce, už o to ani nestojím, vynervuje mě tak důkladně, že si připadám jako idiot a ať se snažím sebevíc, stejně “řídím“ mizerně….
Noo… Já bych to viděla tak, že je nejvyšší čas si dupnout a to pořádně 😉 Pokud se ta naslibovaná růžová budoucnost neproměnila ve skutečnost doteď, tak bych asi nepočítala s tím, že se něco změní z jeho strany, když i ty budeš setrvávat v tom dosavadním stavu. Těžko oda´hadnout, co se stane, když se ozveš, jak píše (podle mě správně) Jovanka a začneš sama určovat co a jak bude nebo nebude. Vlastně jsou dvě možnosti – buď to neunese a váš vztah tím skončí, nebo se situace obrátí tam, kde ji chceš mít taky ty. Řekla bych, že v obou případech víc získáš než ztratíš.
Mimochodem, docela mi to připomnělo román Bigamista, který je teď v soutěži – vřele doporučuju přečíst:-)
Blani, to je mi líto, a tak to vypadalo nadějně, co?
Promiň, ale na rozdíl od keenspeed si myslím, že je chybka i na Tvé straně – zkus pouvažovat, co děláš pořád stejně (odpusť, ale stejně špatně), že se ti chlapi u Tebe mají tak dobře – na Tvůj úkor. Nejsi moc hodná a tolerantní? Tak to na mě na dálku působí….
Stůj si více za svými zájmy. Prostě pán – pokud chce u Tebe bydlet – bude měsíčně přispívat x tisíc. Jídlo ani bydlení není zadarmo. A od teď budeš řídit Ty, protože Ti to slíbil. A přeješ si ještě to či ono, Ty už sama víš. No a když to nepůjde, ať si chlapec odkráčí o dům dál a nezabírá vedle Tebe místo, které si zaslouží někdo lepší.
Hodně štěstí!!!!!
To není moc dobrý přístup ve vztahu (od něho) Myslím, že by sis to neměla nechat líbít. Stanov pravidla. Pokud u tebe spí, jí …adt, bude přispívat. Přece ho nebudeš vydržovat (omlouvám se jestli to vyznělo škaredě)
Jak píšeš, nemáš peníze na rozhazování. Mám z toho podobný pocit jako ty. Až ti dojdou peníze, půjde o dům dál.
Je mi moc líto, že to tak dopadlo, ale ty si zsloužíš někoho lepšího.
Máš pravdu, Piškotko, nečekám žádného prince, ale nechci pořád jen někomu a něčemu ustupovat a čekat, že se to někdy změní…. už to trvá moc dlouho a už tomu nevěřím. Nemůžu si dovolit živit a starat se o chlapa na úkor dětí…. a čekat, že se někdy jeho sliby vyplní
TaHad: omlouvám se, pokud má slova vyzní tvrdě, ale – myslím, že sama víš, že se někde stala chyba. A v tobě určitě ne. Znám pár takových slibovačů a plánovačů a opravdu není o co stát, nezmění se. Nečekej na zázrak a vezmi nohy na ramena. Člověk nechce být sám, ale za každou cenu nebýt sám…?? Šťastná s ním nejsi a máš pravdu, že čas rychle ubíhá. Možná nechceš udělat radilální řez, teď před Vánocemi, jenže opravdu by si chtěla sedět u stromečku s tímhle pánem??
Blani, to je mi líto, že to nevyšlo tak, jak se od počátku zdálo… Já vím, že se říká “Život je plný kompromisů“ atd., ale je příliš krátký na to, abychom se v něm trápili, bohužel takto činím i já, přestože u mě je situace opačná, jsem zbytečně pořád sama. A nemusí to tak být. Chci ti jen říct, řiď se vlastní intuicí, neplácej se v tom, udělej co cítíš… Pokud je to pořád dokola, myslíš, že se to kdy zlepší?
Už jsem dlouho nic nepsala, ale už se musím někomu svěřit. V lednu jsem se seznámila se svým přítelem…. po minulém vztahu, plném žárlivých scén, ponižování…. (mnohé z vás ví) jsem zažila oázu klidu, porozumění, pochopení – prostě jsem se zamilovala a čekala, že bude líp. A čekám doteď a už se začínám obávat, že líp nebude. Pořád mě chlácholil, když jsem měla zrovna depku z budoucnosti, protože nezvládám finančně, že ve dvou se lépe táhne….. jenže já už mám pocit, že to táhnu dál sama a ke svým dvěma klukům jsem přibrala ještě jednoho. Pořád slibuje (velice přesvědčivě), že bude líp, jenže mě se tenčí konto a brzy to přestanu zvládat a bojím se, že on mě v tom nechá a půjde o dům dál ….. nikdy nesplní co slíbí, já už jeho slovům nevěřím – protože to je stejně vždycky jinak. Třeba se zeptá, jestli půjdeme do kina… já hloupá zajásám, že chci jít…. a nakonec z toho nic není. Nikam spolu nechodíme – ani na procházky…. domů jezdí jen jíst a spát….. brala jsem to jako přechodný stav, ale už ten stav trvá moc dlouho. Pořád říká, že bude líp, pořád plánuje co všechno spolu uděláme a zažijeme, jak mě naučí řídit (za volant mě pustil 4x a už jsem nejela skoro dva měsíce)…. a nic! A už si začínám říkat, jestli by mi nebylo líp samotné, protože se jen starám o dalšího chlapa, který je náramně spokojený, protože já jsem hloupá husa, co chce pro toho druhého udělat co je v jejích silách….. jenže síly ubývají…. a čas je neúprosný. Asi od vztahu čekám víc… a ono to nepřichází.