Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zakřiknuté dítě se složitou povahou
Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu, jak pracovat s dcerou (4,5 let), aby se dokázala trochu více prosazovat a zapojit do kolektivu. Abych uvedla trochu více podrobností, začala bych od toho, jak se projevovala jako malinká. Byla veselé dítě, hodné dítě, které vyžadovalo neustále naši aktivitu, ale byla také hodně plačtivá. Od malinka se budila se záchvaty breku téměř z každého spaní, což ustalo někdy kolem druhého roku a pak když už všemu plně rozuměla, často se rozbrečela z jakékoli maličkosti (malá výtka, občas i když někdo řekl něco z legrace, nebo i když se náhodou stala nehoda a počůrala se – přestože ji za to nikdo nepeskoval ani se jí nesmál). Také se velmi bála cizích lidí. To se ke mně pevně tiskla a když na ni promluvili, plakala. Vpohodě byla jen když jsme třeba chodili s kamarádkou na společné procházky a viděla ji denně. Velmi špatně snášela ale i návštěvy prarodičů, přestože jezdili každý týden na pár hodin. Je tedy pravda že prarodiče nejsou moc aktivní, vždy přijeli a sedli si na gauč, místo aby měli tendenci si s ní hrát, ale i tak neznám nikoho, kdo by to tak měl. Ještě zhruba ve třech letech je vpodstatě celou návštěvu ignorovala a když ji chtěli k něčemu přimět, tak brečela. Když jsme ale přijeli k nim, byla celkem vpohodě, protože byla v jiném prostředí a zajímalo ji, co mají ve skříních atd.. Letos jsme ji dali do školky, kdy vpodstatě celý rok chození proběhl bez breku a těšila se tam. Šla s kamarádkou, takže tam měla známou tvář. Na konci roku mi ale učitelka řekla, že by ji příští rok ráda nechala zase mezi těmi nejmenšími dětmi, co nově přijdou. Prý se neumí v kolektivu prosazovat, pozoruje a čeká, až si ji někdo všimne a přijde za ní. Když měli říkat básničku, tak nechtěla, je pomalá v obouvání a spíš kouká jak se obouvají ostatní než aby se je snažila předehnat. Je pravda, že změnu v soustředění pozoruji i doma. Dřív byla aktivní, měla snahu se naučit obouvání, převlékání a řekla bych, že to dělala i rychleji a automaticky. Od té doby, co se to ale naučila spíš sedí a čeká, že ji obuju, převléknu. Co se začal obouvat její mladší bratr, taky ho spíš pozoruje, než že by něco dělala. Přišlo mi, že dokud byla sama a měla na všechno klid, soustředila se na všechno dobře, ale jak jsou teď dva a bratr ji rozptyluje, má už se vším problém. Žárlení jsem z její strany po jeho narození nezaznamenala, spíš naopak mi přišlo, že syn žárlil na ni. Že mě preferoval a jí bylo líto, že si nechce hrát s ní, ale se mnou. Je mi jasné, že to pro ni musí a muselo být složité.. Snažím se je víc stmelit, ale někdy úplně nevím jak je v tom správně podpořit. Mají mezi sebou rozdíl 2,5 roku. Starosti mi ale dělá právě to začlenění do kolektivu. Je doba, kdy mi přijde, že vyloženě neprůbojné dítě má opravdu problém. Chodíme pravidelně na hřiště, ale na aktrakce chodí jen když tam nikdo není nebo třeba jen jedno známé dítě. Jinak se mě drží za nohu a chce všechno dělat se mnou a mezi děti vůbec nevkročí. Dokonce ani když tam jsou třeba známé děti ze školky. Třeba na ně ode mě zamává, ale neřekne jim nic a pokud je jich pohromadě víc, nejde tam. Snažím se chodit s ní i na dětské akce, kde se ze začátku (2,5-3 roky) občas i zapojila, jednou dokonce zpívala na mikrofon! když ji pán vyloženě vyzval, ale pak od další akce už opět sedí jen u mě na klíně a nechce sice odejít, ale vůbec se nezapojí. Je to pro mě jako pro matku těžké, dívat se na ostatní děti jak pobíhají a baví se a ona na mě visí a má smutný výraz jako by se to v ní pralo chci, ale nemůžu. Zkoušela jsem tam dokonce jít tancovat sama, aby viděla, že s ní do toho půjdu, ale nepřidala se. V tomto směru pozoruji spíš zhoršení. Taky mi připadá, že pokud v kolektivu dětí dospělý řekne běžte a udělejte to, ostatní jdou a udělají to a ona stojí. Pokud ji ale ten dospělý vyzve jménem jen ji, tak to udělá. Možná je to i moje chyba. Dřív jsem byla klidnější, co se jí narodil bratříček a začaly mezi nimi rvačky, nastřádalo se pětileté nevyspání (oba jsem dlouho kojila), absence jakéhokoli hlídání, jsem trochu podrážděnější, snáším hůř neustálé plakání kvůli všemu… přesto si myslím, že se snažím, nikdy jsme ji neuhodili.. ale prostě nevím, jak se dá toto celkově zlepšit. Vím, že to bude mít i v genech, určitě má něco poděděné, přesto prosím o radu, pokud nějaká existuje, jak toto vyvážit, jak změnit třeba i své chování, jaké vymyslet aktivity.. Jinak musím říct, že co se týče dominance v cizím kolektivu a doma, tak doma zakřiknutá není. Doma je spíš naopak proti všemu, staví si hlavu, neustále proti všemu protestuje, vůči bratrovi tím, že je mladší dominanci také uplatňuje. Vymýšlí aktivitu, říká mu, co má dělat. Předem Vám děkuji za jakoukoli reakci a přeji hezký den.
Dobrý den, v poslední době se rodí děti, které se od sebe liší tak obrovsky, že je vůbec nelze zařadit do „jednoho druhu“. Některé děti jsou již od mala naprosto „své“ a nenechají si od rodičů ani nikoho jiného v ničem radit, natož poslouchat, jiné jsou zase nemluvné, uzavřené, jiné velmi plačtivé, tiché a neprůbojné. Co je úkolem vychovatele dítěte? Určitě to není, jak se mnoho rodičů a dospělých domnívá, předělat dítě tak, aby bylo zařaditelné mezi ostatní průměrné děti. Požadavky na výchovu jsou nyní pro každé dítě také odlišné. Jedno ale mají společné a to, umožnit jim zažít přijetí lásku – bezpodmínečnou lásku. Ne až budou hodné, klidné, průbojnější, rychlejší, snaživější atd., ale tak, jak se narodily. Dat jim plně přijetí. A to ne jen naoko, ale rodič by to měl cítit i uvnitř. Prostě přijmout své dítě a nechtít to měnit, nechtít ho „předělat“, aby bylo jiné. Chápu a rozumím tomu, že máte o dceru obavy, že se s tímto „nikde“ neuchytí apod. Ale možná se ona nakonec dovede o sebe v dospělosti postarat líp, než ti průbojní. Možná umí něco, co ti průbojní a agresivní nikdy nedosáhnou a to „něco“ jí umožní žít kvalitativně lépe jako člověk. Chci tím říct, že pokud máte nějaké obavy a nejste spokojená s tím, jaká dcera je, tak bych vám doporučila to nějak v sobě zpracovat, třeba pomocí EFT. Nepovažuji to za selhání ani za vaši chybu či vinu. Prostě udělat si v sobě místo pro to přijetí. Přes ty myšlenky a obavy, které nyní máte to bude složitější. A tím, že dceru přijmete s láskou přesně takovou neprůbojnou, pomalou, tichou a pozorující, jí umožníte rozvinout se a překonat svá „omezení“. Vaše láska a přijetí jí dá pak sílu. Pokud byste chtěla přece jenom zasáhnout a něco u ní změnit, můžete zkusit vyhledat někoho skutečně jasnovidného (ale pozor na výběr) a zjistit, co tohle její chování spouští a zda je ve vašich možnostech to změnit. Možná ano. Možná to můžete ovlivnit, ale ne domluvami či nějakými cvičeními s dítětem. Změna je obvykle možná pouze na duchovní rovině a poté se projeví ve hmotě tedy v třeba ve změně přístupu k žovtu čiv e změně chování. Pokud k tomuto nemáte důvěru, tak zůstaňte u té části přijetí. Ono totiž říkat dítěti, že by něco mělo dělat jinak, že by se mělo víc snažit – a „podívej,jak to tvůj kamarád umí, podívej, jak ona je rychlejší“ apod. vede k prohlubování toho problému a navíc k pocitům, že je s ní něco špatně a tak se stáhne ze života ještě víc. Prostě zkuste se vcítit do její pozice. Co by vám pomohlo, co by vás zahřálo na duši, co by vám udělalo dobře – přijetí a láska (laskavost) nebo rady a upozorňování na nedostatky? Věřím, že sama cítíte a víte, co je potřeba. Jste milující máma a toužíte dělat to nejlepší. To je už z vašeho dotazu poznat. To, že občas selžeme“ – tj. zakřicíme, nejsme dost trpělivé apod. po celodenní péči o děti je v pořádku. Neznám nikoho, kdo by to vydržel až do večera po celá léta s úsměvem :-). Problémy jsou pak s tím, ustát výtky a stížnosti ze školky nebo školy. Ale co je důležitější? Spokojenost vašeho dítěte nebo spokojenost učitelky? Já volím první možnost. Neznamená to ale, že nechávám své dítě růst bez hranic a bez „úkolů“ a nějakých „povinnostií“. Je to jen o tom, že není třeba, aby ve všem bylo takové, jakého by ho chtěli mít ostatní. Snad jsem vám dala nějaký náhled a vy si najdete to, kudy půjdete. Přeji vám s celého srdce mnoho trpělivosti a laskavosti k sobě i dětem!