Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rozšířím řady těch smutných
Tak tu rozšířím řady těch smutných a trápících se, jejichž blízcí jsou nevyléčitelně nemocní. Můj milovaný dědeček byl v neděli na operaci a odstranili mu “cosi“ ze střev. Včera jsme se dozvěděli, že má zhoubný nádor ve střevech a v játrech. Jsou to necelé dva roky, co jsem tu psala, že mi umřela babička a on od té doby stále říká, že půjde brzy za ní. Jelikož má 82 let a určitě odmítne léčení, tak se mu toto přání asi brzy splní. Do telefonu nám nechtěli moc říci, tak ve čtvrtek se dozvíme ortel. Takže mé “dětství“ definitivně končí. :-(((
Děkuji všem za slova podpory. Včera jsme za ním byli. Leží na JIP, ještě to neví, myslí si, že má stále zánět, ale stjeně nikoho nechtěl vidět. Tak to v sobotu zkusíme znovu. Je hrozně paličatý, odmítá vyšetření i léčbu. Stále si opakuji, že má krásný věk, tak když už, ať je to rychlé a netrápí se. Moc i to nepomáhá. 🙁
Julie, holky už všechno napsaly, chci se jen připojit k Lussy, taky už mě léta mrzí, že už jsem dědečkovi nestačila říct, jak moc ho mám ráda, tak doufám, že ty to zvládneš. Hodně sil, je to bolestné.
Juli,je to smutné,ale je to život…
Nic s tím nenaděláme,bohužel není v našich silách to změnit.
Jen si můžem přát,aby naši blízcí moc netrpěli a dopřát jim svou blízkostí poslední měsíce radosti a být statečný,aby se netrápili,že mi se trápíme…
Juli,
to je mi moc líto.
Když manželovi zemřel náhle děda, babička, jeho manželka se úplně změnila a už to budou 2 roky a taky pořád říká, že půjde za ním… Byli spolu přes 50 let.
Buď s dědečkem co nejvíc a jestli jsi mu to nikdy neřekla do očí, tak mu řekni, že ho máš ráda. Mě když v 85 letech zemřel děda, tak jsem si jen vyčítala, že jsem ho moc milovala a nikdy mu to neřekla 🙁
Přeji hodně síly na všechno co přijde.
Julinko je mi to moooooc líto. Mě dneska umřela babička – taky byla moc nemocná… netrápila se dlouho a jsem za to moc vděčná, budu si ji pamatovat jak se mnou hrála domino a pexeso a karty s neuvěřitelnou výdrží a tolerancí:-)
Nikdy nezapomenu jak jsme sadily kytky na zahrádce a obíraly rybíz, jak jsme chodily na houby. Už taky nemám prarodiče. K
Juli,moc mě to mrzí a je mi to líto. Ale má krásný a úctyhodný věk a bohužel ze své praxe taky vím, že staří lidé prostě bez svého partnera nejsou to, co byli a oni sami se těší, že půjdou za ním. Je to asi tou jejich celoživotní láskou, kterou mnohý z nás může závidět!
Ať to dopadne s léčbou jakkoliv, buďte mu oporou a nenuťte ho do ničeho, co si sám nepřeje.
A věř, že dětství nekončí, budeš na ně oba dva myslet, vzpomínat, vyprávět svým dětem a tak budeš to své krásné dětství prožívat stále. A babička s dědečkem tady budou taky s vámi kdykoliv na ně pomyslíte…
Držte se všichni a přeji hodně štěstí dědečkovi, hlavně, ať se netrápí a nebolí ho!!! *
Holčičko zlatá, dobře vím, jak Ti teď je… bohužel… Jediné, co Ti mohu poradit je: nech rozhodnutí na dědečkovi – má na to právo i roky (už je ve věku, kdy si zaslouží “mít klid“). Pokus se s tím smířit. Já vím, že je to těžké… Zkus využít čas, který vám byl přidělen na to, abys pro něj udělala něco hezkého, řekla mu něco hezkého, abys mu udělala něčím radost…
A vždy, když Ti bude smutno na duši, vzpomeň si na něco hezkého (vylov z paměti nějakou krásnou vzpomínku a tu smutnou myšlenku vyžeň) a jinak – malé děti jsou lékem i náplastí na všechny bolesti a trápení, takže se upni na svou rodinu a své potomky…
Přeji Ti hodně sil a buď statečná.