Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Citlivé dítě
Dobrý den. Mám syna, 7 let a dceru, 3,5 roku. Syn je odmala vnímavější, spíše raději sám, nevyhledával dětský kolektiv, obrázky z dětských knih na něj často silně zapůsobily (např. ohlodaná rybí kostřička ho rozplakala). Podobně je tomu dosud, jen bych řekla, že nad vším ještě více přemýšlí a někdy trvá delší dobu, než řekne co ho trápí. Např. zpráva o tom, že před 150 lety vyhořela v našem městě škola s dětmi (dozvěděl se to na školní stezce odvahy) nám opravdu „dala zabrat“. Má velký zájem o astronomii, ve škole problémy nemá, je klidnější povahy. Někdy si nejsem jistá, jestli postupuji správně při vysvětlování těch smutnějších věcí. Snažím se mu nelhat, ale když se vám po dvou hodinách tichého trápení vrhne do náruče, usedavě pláče a domáhá se odpovědi, jestli opravdu tam ty děti uhořely, tak mu řeknu, že je to možné, ale že si myslím, že si to spíš vymysleli. Čímž mu klid nepřinesu. Jak ho otužit do téhle dravé doby? S takovou povahou to bude mít hodně těžké. Děkuji za odpověď. L.
Dobrý den, syn je, jak píšete hodně citlivý. Je dobře se se snažíte mu ty informace trochu „zmírňovat“. Nicméně se tu „pravdu“ bude muset dozvědět. ale snad by mu mohlo pomoci, když by věděl, že smrtí končí jen hmotný život a že naše duše jsou nesmrtelné a setkávají se „v nebi“ se všemi, které měli rádi“. Nevím, jaké je vaše stanovisko k těmto věcem a zda to odpovídá vaší filozofii. ale můžete mu říct, že vy to třeba máte jinak, ale že mnoho lidí ví a poznalo že ten život pokračuje i po „smrti“. Já jsem tak dcerce vysvětlovala existenci víl. Řekla jsem jí, že já je sice nevidím, ale že jsou lidé, kteří s nimi mohou hovořit (nahlas nebo v duchu) a mohou je někdy i zahlédnout. A že si myslím, že víly jsou i když je nevidím. Držím palce!