Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Změna chování
Dobrý večer,
mám tři syny – 7 let, dva a čtvrt roku a rok. Sedmiletý chodí do školy od září, je šikovný, chytrý, učitelka si ho chválí, má samé jedničky. 28. února se náš roční syn opařil právě zalitým čajem, bylo to ráno v sedm hodin, byli jsme všichni doma, chladili jsme malého, volali jsme rychlou záchrannou pomoc, když přijela, píchli malému něco na uklidnění a přiložili gelové chladivé obvazy. Mně s malým odvezli do Brna na popáleninovou kliniku, kde jsme strávili 14 dní. Manžel si vzal v práci volno, staral se o zbývající syny, chodil s nejstarším na fotbalový trénink, dělal s ním úkoly, vařil. Po 14ti dnech nás z kliniky pustili, spálenina se dobře hojí, maličký je jako dříve. V pondělí 14.3. šel manžel se sedmiletým synem odnést do školy sběr papíru a náhodou tam mluvil s jeho třídní učitelkou. Třídní učitelka se manžela ptala, jestli se doma něco nestalo, že je náš syn nepozorný, zlobí, nespolupracuje v hodině, dostal pětku za společný úkol, několik zvláštních úkolů za zlobení, ty úkoly zatajil. Probrali jsme to se synem, spojili se s učitelkou, ta řekla, že je to zase od pondělí, od té doby, co jsem s nejmladším synem doma, v pořádku. Dneska to vygradovalo tím, že nejstarší syn přišel na oběd s tím, že má zase zvláštní úkol, protože se s někým po třídě honil, řekla jsem mu, že nepůjde na fotbal a chtěla úkol vidět, řekl, že ho zapomněl ve škole, tak jsem ho pro něj poslala. Školu máme tři minuty pěšky uličkou. Tohle se stalo ve 12.15 hodin. Ve 12.45 jsem šla syna do školy hledat, potkala jsem učitelku, řekla, že tam ve 12.30 byl, ale od té doby ho neviděla. Volala jsem manželovi, ihned přijel a syna jsme hledali. Hledali jsme ho všude, kde jsme si mysleli, že by mohl být, volali jeho kamarádům, do hledání se zapojila i třídní učitelka, prohledala školu, nikde nebyl. Zoufalí jsme v 15 hodin nahlásili jeho zmizení na policii ČR. Syn se našel v 16 hodin v budově, kde se konal fotbalový trénink, neměl sportovní oblečení, tak tam jenom seděl a koukal se na trénink. Přivezli jsme si ho domů, byl v pohodě. Řekla bych, že asi ani nechápal, jaký jsme o něj měli strach. Když jsem se ho ptala, proč se nevrátil, řekl, že se chtěl jít podívat na fotbal, když jsem mu ho zakázala. Probírali jsme s ním, proč se změnil ve škole, řekl, že byl ve stresu a že se bál o nejmladšího bratra. Navrhla jsem mu, že s ním dojdeme k doktorovi, kterému řekne, co ho trápí a on mu pomůže. On řekl, že všechno řekl nám a že to nebude říkat nějakému doktorovi, myslela jsem psychologa. Já nevím, co s ním dál, proč se tak změnil, je možné, že ho tak strašně moc zasáhlo popálení bratra? Děkuji za odpověď.
Dobrý večer, já bych to celé nechala „ustát“…máte za sebou všichni náročné období, chce to všechno čas. Tedy, myslím tím hlavně maminko pro Vás nějaké pěkné volné odpoledne na „dobytí baterek“, podle toho, co píšete, jsou kluci úplně úžsní a určitě se brzy vrátíte do zajetých kolejí. Hlavně si nedělejte žádné výčitky, děláte to nejlepší, co můžete. Nejstarší si za své chování ve škole samozřejmě musí nést následky, bez toho by to nešlo, ale nějaká extra maximální dávka pozornosti navíc ve stylu „má to těžký“ by mohla inspirovat i toho prostředního do akce :o) Konec konců, těžké jste to měli přece všichni. Tak to vidím já, jako matka tří synů..i podobného věku :o)
Přeji pevné nervy a hodně radosti s klukama.
S pozdravem
Jana
já si pořád myslím, že se cítil „odstrčený“. to samozřejmě není vaše vina, jinak to v případě více dětí řešit nelze. a teď si vynucuje pozornost. co tak ho zkusit navést k tomu, že je nejstarší, nejrozumnější, jakou vám dělá radost, že pomáhá se sourozenci atd…prostě „přechválit“.
Syn na počítači hry nehraje, televizi taky moc nesleduje. Baví ho stavění z lega, malování a fotbal. Nazlobil mně, proto jsem to řešila zákazem fotbalu. Nebylo to poprvé, co měl fotbal zakázaný, ale tohle nikdy neudělal. Za normálních okolností, když jsme všichni doma, mi po příchodu ze školy řekne, co bylo ve škole, pak si jde dělat úkoly, hraje si, pokud má trénink, jde na trénink, večeře a před spaním mu čtu pohádky nebo on mně. Tohle všechno dělal i manžel a ještě k tomu mi denně volali, takže jsem se synem denně mluvila.
vy řešíte trestání dítěte zákazem fotbalu? to je myslím dost chyba, nemyslíte? co tak spíš zákaz počítače, ale pohybovou aktivitu která pokud je v oddíle by měla být jeho povinností stejně jako škola….
nezačal tak trochu žárlit? on asi nepochopí, že jste musela s malým být v nemocnici a na něj se „vykašlala“ (v jeho očích samozřejmě). kamarádka řešila to samé, s mladším byla týden ve špitále a starší ji pak úplně odmítal. jen extrémním zlobením si vynucoval pozornost. a to má samozřejmě mladšího bráchu taky rád.