Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Slepý kluk
Holky, nedá mi to,a podělím se s vámi o zážitek, kterému se nestává každý den (mně určitě ne…) Vystupovala jsem z vlaku z ústí (jela jsem na plazmu) a všimla jsem si kluka, tak stár asi jako já cca 30 let s vodícím psem, jak bloumá, nevěděl, na jaké jezdící schodiště má nastoupit, šahal rukou jakým směrem jede.. ale přesto. Okolo lidé chodili a divila jsem se, že mu nikdo nepomohl, báli se, nevěděli jak se zachovat? Šla jsem k němu a zeptala se jestli nepotřebuje pomoc, že mu ukážu kam stoupnout. Bylo vidět že je rád a sjel v pohodě schody dolů. Jenže dole, před halou je to dost rozkopané, a kvůli tomu byl uzavřený vchod. Šla jsem za nim a asi jsem měla strach či co jak se dostane ven.. Když ten pes zastavil a nevěděl kam dál, když ten vchod byl uzavřený. Šla jsem opět k němu, vzala ho za ruku a odvedla ven, navigovala jsem ho kde má odbočit. Venku tak rozkopané, že i normální člověk má sám dělat, aby to v pořádku přešel, tak jsem ho ještě vedla, a řikala, kde je velký schod, malé kamínky, další schůdek a byli jsme pak na už na druhé straně. Tam řekl, že už to zvládne a poděkoval a vydal se se psem dál do centra. Přemýšlela jsem, jak se honim nebo tak a přitom tady vidim, jak pro něho je těžké přejit rozkopanou silnici. Byla jsem na měkko a kamarádka, co šla se mnou, mi řekla, vždyť je to tvoje práce. Jo je, (studuji přece zdrávku) ale asi by to udělal každý i když se zdálo že ne… ’Byla jsem naměkko asi ze včerejška, kdy jsem byla na praxi a viděla ty hodně nemocní staří lidé a vzpomněla si, že nedej bože být takhle babička s dědou, co pro mě udělali a pořád dělají hodně moc.. tak jsem se rozbrečela, měla na krajíčku, jsem hrozná cíťa, ale člověk se potřebuje vykecat tak díky, holky. Pavla
Ahojky, no jo Ústí. Ty by si chtěla od Ústečáků aby pomáhali? Teda až na pár vyjímek, což do nich také spadám, se dnes stará každý o sebe. Je to hnusný, ale je to bohužel pravda. Minule jsem pomáhala slepé paní s pejskem do vlaku a pak i ven, vystupovala na stejné zastávce. Všichni samozřejmě stojí opodál a čekají jak to dopadne, nikdo nepomůže. Jinak ohledně rozkopanýho ÚL, hrůza a děs! Vlakem jsem jela z hlaváku ve středu a když jsem tam procházela uličkou na nádraží, vzpomněla jsem si hned na tu reportáž o slepých lidech a o těchto překážkách.
pavlo,máš moji velikou poklonu a poděkování…Ne každý by udělal to co ty…oni lidé nejsou ve své podstatě zlí,ale tenhle spěchá na “důležitou schůzku“,tamten musí doběhnou MHD /které za čtyři minuty jede stejně znova/,a tak bych mohla pokračovat…Já pracuji v práci s dívkou ,která je nedoslýchavá…Špatně mluví,a slyší jen zblízka a nahlas,jinak odezírá…Trvalo mi chvilku,než jsem si uvědomila,že na ni musím mluvit nahlas,tváří v tvář,že když na ni volám,ledkdy neslyší,že k ní raději chodím zepředu,když nemá naslouchátko,protože jednou při mém dotyku ze zadu na rameno se pořádně lekla…Byla velmi samotářská,styděla se,nechodila s námi na pauzy,natož někam ven mimo práci…Postupně jsem se s ní seznamovala,zvala ji,doprovázela po práci na autobus,a řekla bych,že jsem trochou přispěla k tomu,že se přestala tolik stydět a stranit ostatních…Ale dodnes máme v práci kolegyně a kolegy,kteří viditelně zmlknou,když je opodál,ani ji nepozdraví,koukají na ni jak na mimozemšťana….
i já jsem “cíťa“,moc ráda pomáhám a všechno mne dojímá,ale ten pocit,když ti někdo poděkuje,nebo časem v práci řekne,že je rád,že se snáme,ten pocit uvnitř,ten za to stojí…. Verča
Lien, já bych si nedělala iluze, že to není nevšímavost. Stačí mi, když nastoupí těhotná žena do tramvaje a všichni se začnou tak vehementně dívat z okna nebo do novin, aby se zdálo, že ji nevidí.
Ale jinak se mi zdá, že k postiženým se přístup hodně zlepšuje, hlavně ve větších městech, kde potkat nevidomého nebo vozíčkáře je vpodstatě na denním pořádku a většině lidí na tom už nepřijde nic neobvyklého.
hezky napsané člověk si uvědomil čím nemusí procházet a jak je to pro nás samozřejmé a že si to ani neuvědomujeme a mnohdy ani nevážíme…..je špatné když si lidi neumějí pomoci ani v takových situacích
Mě připadá, že člověk nemusí být nějak extra cíťa, aby se ho něco takového dotklo. To pomoci někomu není ani tak o citlivosti, jako o lidskosti. Je pravda, že u nás jsou lidé více uzavření než jinde, ale taky si nemyslím, že je to lhostejnost, spíše stud nebo nevím jak to lépe nazvat.
Mimkys, tak bych si mohla s tebou i s Piškotkou podat ruce, cíťa 🙂 Taky to slovíčko nesnáším, ale můžeme za to? Najdou se lidé, kterým to ale vadí :-((
Udělala jsi krásnou věc a já bych ji udělala také. Moc ráda pomáhám a lidskou lhostejnost nesnáším, pár bezmocných jsem také viděla…snažím se pomáhat všude tam, kde vím, že to zvládnu. Jsi šikulka, tvůj příběh mě dojal
Pavli, kéžby všichni byli “cíťa“, tohle slovo nesnáším, ale taky jsem:o) Já bych s tím klukem šla taky, až tam, kde by už byl schopen jít sám, strašně ráda pomůžu, ačkoliv vidím u druhých ten nezájem (možná to není lhostejnost, ale spíše strach nebo takovéto “Co by řekli druzí“), nevím… Jsme zvláštní národ, co je v cizině samozřejmé, je u nás trapné :o((( a to mám holky podle čeho srovnávat…
moje sestra dělá taky zdrávku a vím, že to nemůže dělat každý, na některém oddělení je to fakt těžké abys ses nerozbrečela. Ten kluk měl štěstí, že potkal vás. Sestra mi vyprávěla jak byla jeden pátek někde v baru o omdlela tam jedna dívka a viděla tam spoustu sester z nemocnice a ani jedna nešla pomoct,moje sestra studentka šla automaticky pomoct, ale šokovaly jí ty ostatní…
Pavli, patří Ti velký dík, že jsi chlapci pomohla – ono by to měla být samozřejmost, ale dnes lidé hledí jen na sebe a své “problémy“ a ostatní přehlíží. S nevidomými mám nějakou tu zkušenost (byla jsem s nimi třikrát jako vedoucí na táboře) a opravdu stál mnoho s nás, kteří jsme vidoucí lidi kolem sebe s problémem nevidíme a vidět nechceme.
Díky! Díky za každého člověka, jako jsi ty!
Pavli, díky bohu, že se občas vyskytne i nějaká cíťa:-)
Nebylo ti to jedno, a díky své empatii jsi dokázala člověku v nouzi pomoci, měla bys být na sebe pyšná!
Jednou třeba taky budeme potřebovat pomoct od ostatních a budeme doufat v lidskou sounáležitost. A bohužel toto se v lidech vytrácí.
Jo, jo, když je člověk zdravý, ani si neuvědomuje, co má za dar. Potom, když se něco stane a jsou okolo Tebe převážně lhostejní lidé, je to k naštvání.
Pavli, to si pak člověk uvědomí, jak jsme na tom ještě dobře, viď? Jsi cíťa, ale za to se nestyď. Ta lhostejnost okolo mě taky pěkně štve.