Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dotaz na závislost dítěte na matce
Dobrý den,
rádi bychom Vás poprosili o radu k problému, se kterým si zatím nevíme rady. Nedovedeme se s manželkou shodnout na řešení situace, kterou ona vidí jako v pořádku a já naopak, jako rostoucí závislost našeho čtyřletého synka na matce v kombinaci s běžným dětským vzdorem adekvátním věku našeho dítěte.
Náš syn již od mala a stále spí s matkou v jedné posteli, jen výjimečně ve své postýlce vedle, kam ho matka někdy, a to vždy již spícího, přenese. Nikdy ho neuspává běžným způsobem, tedy v adekvátní dobu, v pyžámku, např. přečíst pohádku a spinkat. Tak to dělám já, ale jde to jen, když jsme se synkem sami, ode mne to bere. Sám usne ve své posteli jen u malého světla, aby se nebál, po pohádce. Dělám to proto, že to osobně považuji za správné, a pamatuji si to i z předporodních kurzů, kde byla o tématu možné závislosti na matce řeč.
Bohužel se problém projevuje stále více tím, že si dítě zvyká si úspěšně prosadit například takový způsob usínání a spaní, ve kterém ho matka v dobré víře podpoří, jedení v posteli těsně před usnutím třeba i ve 22 hodin a další věci, které sice považuji za jednoznačně špatné, ale nemohu nijak zasáhnout, protože se synek přirozeně stáhne k matce a já jsem tím v roli toho „špatného“, který po něm něco chce. Mimo jiné po matce i (úspěšně) vyžaduje, aby mu nosila nočník místo aby sám šel na záchod, což už samozřejmě dávno umí, atd.
Situace se značně změní, pokud je bez matky, a bere to přirozeně jako můj způsob a autoritu. Ta ale okamžitě končí, jakmile jsme všichni tři pohromadě. Chápu, že manželka nejedná nijak ve špatném úmyslu, naopak v dobrém, kde chce být svému (jedinému) dítěti nablízku a nejlepší matkou, ale přijde mi to jako cesta do pekel vedoucí k dalším problémům třeba v období dospívání. Navíc, za současné situace se mi stále více omezuje reálná možnost syna vychovávat, když má možnost v podobných situacích uhnout a prosadit si vlastní vůli.
Mohli bychom Vás proto poprosit o radu? Předně, jestli je věc v pořádku, jak trvdí manželka, nebo není, jak se domnívám já. Podle toho si rádi necháme poradit další postup.
Děkujeme mnohokrát za radu.
Dobrý den, z vašeho dotazu je poznat, že jste se o problematiku výchovy již zajímal a že máte zdravý postoj k dítěti i ke své ženě. Z vašeho popisu situace to vnímám stejně jako vy. Ano, vaše žena, ačkoliv má možná dojem, že jedná ve prospěch dítěte, opravdu jeho vývoj v samostatného a jednou i dospělého jedince blokuje. Neumožňuje mu, aby převzal dokonce mužskou roli – když se dítěte před vámi zastává a dává mu tak najevo, že v její přítomnosti nemusí dělat některé věci. Dítě by mělo poznat a vidět, že rodiče táhnou za jeden provaz a když jeden rodič něco řekne, tak ten druhý ho podpoří. Pokud s tím druhým jeden rodič nesouhlasí a nelíbí se mu, že něco zakázal apod., nikdy by to neměli manželé řešit před dětmi, ale prodiskutovat to o samotě. Jak dítě ucítí, že mezi vámi není shoda, naučí se velmi rychle využívat toho rodiče, který je „slabší“ a povolí více. Je to normální a nelze se za to na děti zlobit. Rodiče si ale musí uvědomit, jaké důsledky to pro jejich budoucí život bude mít. Máte naprostou pravdu v tom, že večerní rituály by měli mít svůj řád, svoji posloupnost a měli by se každodenně opakovat. Není to nic proti dítěti. Je to naopak pro jeho pocit jistoty dokonce nezbytné. Řád a pořádek v činnostech dává dítěti jistotu, pocit bezpečí. Vaše žena nevědomky vytváří u syna pocit nejistoty (tím si ho ksobě i připoutává) – syn má pak dojem, že kdykoliv může být vše jinak – jak si řekne – jak si zařve – „jsem centrem vesmíru“ – „vše se kolem mě točí“ – „mám ohromnou moc“ – „tak to budu zkoušet na všechno“ —– Jak píše dětská psycholožka Jiřina Prekopová – v dítěti to vyvolává velkou nejistotu a kompenzuje si to tím, že zkouší, jakou má moc, zda už někde konečně narazí na nějaké hranice (o něž by se mohl opřít) a začne postupně manipulovat svým okolím. Dítě prostě potřebuje mít jasné mantinely. I když bude neustále zkoušet je porušovat, ve skrytu duše je rádo, když na ty hranice narazí a ucítí že tu jsou (že mu táta nebo máma řeknou – „tak tady už ne, už to stačilo, tohle se mi nelíbí a nechci abys to dělal“. Je o tom kniha Malý tyran. Každopádně by bylo moc fajn, nějak jemně a nenásilně (s láskou a porozuměním) ženu přesvědčit, aby navštívila nějaké přednášky o výchově dětí (můžete společně ). Doporučuji např. manžele Kopřivovi – Respektovat a být respektován (je i kniha), nebo jednoduše zajít na poradu k nějakému dětskému psychologovi. Jsem si jistá, že pokud už někdo s dětmi pracuje, bude mít na věc podobný náhled. Mě osobně se líbí přístup a metody Jiřiny Prekopové (tvůrce techniky pevného objetí). Držím vám palce a přeji vám, abyste našli uspokojivé řešení pro všechny tři!