Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Mám radost, když můžu udělat radost 🙂
V poslední době mám podivné dny. Dlouho jsem nemohla říci, že bych někomu udělala opravdovou radost.
Samozřejmě vyjímkou je naše dcerka, které dělám ráda radost i na počkání a zázraky do tří dnů 😀
Jen prostě nemohu říci, že bych v poslední době někomu čímkoliv udělala opravdu radost, tak aby to i mě řádně zahřálo u srdíčka.
O tom, jakou v uvozovkách radost má můj otec z rekonstrukce chalupy, snad ani nemá smysl mluvit :-))) Kybicuje mě , kdykoli tam zavítám na kávu a chrlí na mě co je špatně, jak je vše na ho… :-D, jak co mohlo být lepší, no už jsem snad začala být i imunní.
Dnes tomu ale bylo jinak. S manželem jsme svorně, každý s jednou sekačkou, sekali trávník okolo našeho domu, páč jsme měli službu. Jel okol náš kamarád s rodinkou a zastavili, aby nás duševně v tom horku podpořili :-)) Tak jsme se s nimi zapovídali a kamarád se nás zeptal, jestli nevíme, jak bezpečně se dá uponout do auta autosedačka tzv. vajíčko. Mají totiž čerstvé tři týdny staré miminko. Opravdu to nešlo. Mají starší auto a pásy nějak nestačily autosedačku pojmout a tak jí paní prostě musela jen přidržovat.
Hned mě napadlo, že ve sklepě máme jednu po dcerce, pěknou skoro nepoužívanou, autosedačku. Neváhala jsem jim jí hned nabídnout, protože u nás se stejně jen válí a nedařilo se mi ji nikomu udat. Věděla jsem, že i jim v autíčku půjde bezpečně přikurtovat, tak aby mimčo bylo v bezpečí.
Měli radost, oba, obrovskou. Penízků také nemají nazbyt a tak je to asi moc potěšilo.Mě to lidičky tak zahřálo, že jsem mohla pomoci. Fakt upřímě 🙂 Až mi je líto, že lidem okolo sebe nemůžu dělat radost, jakoukoli, častěji…
Horempádem, chápu. Taky mám většinou dobrý pocit, když můžu někomu pomoct, to je jasné.
Co dát věcičky do domova pro matky s dětmi? Nebo si počkej na své MC a tam můžeš uspořádat burzu. 🙂
Já měla taky kopu věcí po malé, něco jsem přebrala, co by bylo na kluka a zbytek? Ten jsem dala hned dvou maminkám, které čekali holčičky, at se podělí.
Před měsícem jsem dala těhotné kamarádce kočár, který jsem schovávala pro vnoučata:) a postýlku cestovní, já necestují a musím říct, že měla radost, aspon jsem jí ušetřila penízky, protože budují domeček.
No a včera, jelikož mám dva sourozence školou povinné, tak abych jím udělala radost z nového školního roku, tak jsem jím koupila pouzdra a psací potřeby. Vím, že nadšení nebudou, ale já budu mít na dušičce dobrej pocit, že jsem si na ně vzpoměla:)
Horempádem ,to je hezké…. 🙂
jj, je to tak, když někomu uděláš radost, těší tě to málem víc než dotyčného – ten pocit znám a taky je mi líto, že člověk nemá těch příležitostí více….
Je to zvláštní viď? Nakonec je obdarovaný ten, kdo dává… 🙂 Určitě tě může hřát právem, že jste potěšili mladé rodiče, “tam nahoře“ se ti to bude počítat 😉
Horempádem,nemáš to lehký,ale takových je víc.Nevím co je horší:věčně nespokojený tatík nebo matka,která jde radči z domu,když nahlásíš,že před vánoci přijedeš s rodinou na návštěvu…
Takovýho tatíka má přítel.Věčně se mu něco nezdá,on ví vše nejlíp.Když to tak poslouchám/a čtu/říkám si,že vlastně musí být nešťastný.S takovou povahou.
Lidi jsou různý a člověk kolikrát žasne a nechápe jejich reakce.Snad mají pocit,že tím svým chováním na sebe připoutají pozornost,že jsou mimo všeho dění,strach,že vše půjde bez nich a na jejich názor nikdo nedá.Proto asi tak reagují…Jak malý děti.
Aha, vidíš, jak člověk nečte všechno, není v obraze. V tom případě je to smutné:o(
No Piškotko, ono je to trošku jinak. Za tu dobu, co jsem to zde vypustila jsem s ním o tom mluvila už mnohokrát. Sám prohlásil, že se do toho nechtěl monovat, protože spoustě věcí v tomto ohledu nerozumí nebo sám by je nezvládl udělat. A od toho se vše odvíjí. O reknostrukci jsme hovořili rok dopředu. Jak se co udělá jsme se probralo horem spodem. Možná to znáš, když se hrábne do starého baráku, tak se leccos musí udělat prostě jinak. Jenže změny oproti původní dohodě nebyly nijak markantní. Kýžený výsledek byl ten původní. A co je důležité, za celou dobu neřekl, ne nepřeji si, aby jste cokoli na chalupě dělali.
Jenže teď už názor změnil. Přestože všichni,kdož výsledek viděli, tak nevychází z údivu, jak se nám to povedlo, tak otec nešetří výtkami a peskuje mne za vše,co zrovna mu příjde na mysl. Už přišel i s tím, že si nepřeje další opravy. Jezdí tam jen tehdy, když ví, že my tam nejsme, takže tam raději nejezdíme, abychom nepřekáželi.
Tudíž i to proč jsme to dělali vyšlo v niveč. Chtěli jsme s dcerkou jezdit na baráček, aby mohla být venku a nemusela být zavřená v bytě. Završili to tím, že ani oni ji tam brát nechtějí.
Jsem z toho zkrátka na mrtvici, protože bych čekala vše, ale tohle ne.
Pak se mi někdo může divit , že mi udělá obrovskou radost každá blbost , a že ráda vidím, že jsem někomu pomohla, když to potřeboval 🙂
Jejda, těch překlepů, co tam mám, no nečtu po sobě a honem odesílám, aniž bych to upravila… bych si naliskala:o)))
Horempádem, já vím, to zamrzí… Vidím v tom tatínkovi fakt jediné – že se cítí asi odstrčený a zneschopněný, snad chápeš, jak to myslím. Mužský se musí cítit potřebný, ve všem. Možná cítí, že jste vše řešili tzv. “o nich, bez nich“. Přesně ale chápu, jak jste to mysleli:o) Někdy se ty myšlenky v hlavinkách vše neshodnou, jeden chci dobro, a ten druhý to k mému údivu pochopí úplně jinak. Do hlavy nevidíš nikomu, ani těm nejbližším:o(((
Jinak přesně jak píšeš, já i nabízím věcičky, ty lepší (ale opravdu lepší, třeba z Anglie atd.) prodávám, ty obyčejnější, avšak stále krásné, i nabízím zdarma, nechápu, prostě lidi nechtějí, jako by se báli, že za to něco budu chtít nebo očekávat, raději nevezmou než by pak byli něco dlužní, prostě holt je asi taková doba, za všechno se platí a takové chování už nikdo neočekává. A musím se podepsat pod tvá slova, že ani já sama už v dnešní době nečekám nějaký vděk či radost:o)
Piškotko, máš pravdu v dnešní době je to někdy s tou dobrosrdečností těžké 🙂
Mám po dcerce spoustu krásných věcí, pytle se mi vrší, ať už se jedná o oblečení, botičky, různé potřeby. Bohužel nejsem typ člověka, co by uměl tyto věci prodávat. Už jsem to přebrala, aby zůstalo to nej a popř. to mohla nabídnout někomu, komu se to fakt bude hodit. Ale nedaří se.
Tu autosedačku už jsem jednou nabízela švagrové. Koupili si druhé auto a její přítel je trošánek šetřivý. Stěžovala si, že nechce koupit do onoho auta autosedačku a pracně přendávají tu stávající, která má složité kurtování. Tak jsem jí nabídla tu naši, že se mi stejně doma válí, a až jí koupí jinou, tak mi ji může vrátit. Není to žádný šmejd sedačka, byla i poměrně drahá. Jenže ona se ode mne snad bojí něco vzít, tak už půl roku raději šibuje s tou jednou. No nic vnucovat se přeci nebudu :-)))
No a co věci po dcerce, asi skončí v armádě spásy, protože to prostě neudám 😀
Nevadí mi lidem pomoci, jakkoli, když je to v mých silách a ani vlastně už nečekám, že by za to někdo mohl být vděčný. Jenže povětšinou koukají jak z jara a bojí se, abych snad za to naoplátku něco nechtěla. Jak píšeš ty:-)
Největším zklamáním poslední doby je pro mě asi právě ta chalupa. Někdy nevím, jestli se mi z toho všeho chce zvracet, nebo brečet. Fakt jsou věci, které bych od táty nečekala a tahle je ta nejtvrdší. Už mi to tak připadá, že se nám doslova vysmívá, že jsme v tom utopili spoustu peněz a je nám to k ničemu, protože se nám to snaží znepříjemňovat, jak vidí jen malou příležitost. Počítala jsem s lecčím, ale stímhle opravdu ne 🙁
Hanino25, vystihlas to perfektně:o) líp bych to nenapsala:o) moje slova!
je to nádherný pocit.Kolikrát mám větší radost já než ten “obdarovaný“,ale to mi nevadí.Aspoň někdy.
S tím pocitem vnucování taky zápasím.Ale na druhou stranu kašlu na to.
Já se prostě neudržím.Stačí když někdo /děti,dcera,kámošky,drahý,rodiče/nadhodí a už mi v hlavě šrotuje jak nejlíp to zařídit a sehnat.Nakonec mi řeknou,že zbytečně utrácím,ale je na nich vidět,že jsou rádi a já mám ten NÁDHERNÝ POCIT…
Horempádem, to je krásné:o) Já to mám taky v povaze, a opět to svedu na znamení, totiž Raci se strašně rádi obětují, mají daleko větší pocit uspokojení z toho, když můžou darovat, než z toho, že jsou obdarováni. U mě to teda platí dvojnásob. Až si někdy připadám trapná, že se vnucuji:o) Od doby,co mám auto, bych každého svezla kamkoliv. Mám známou (ona mě tedy nazývá svou nejmilejší duší), která mě občas někam svezla, když jsem potřebovala. Bohužel však jen tehdy, pokud tam sama potřebovala, a to i za cenu toho, že bych zaplatila samozřejmě benzín. To mě ještě “dohřála“ tím, že řekla: “Ty víš, ale já jedu jen na kraj Nového Jičína, do centra zajíždět nebudu, budeš si to muset dojít až domů pěšky.“ No byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla na jediné slovo. Podotýkám, že sjet autem od místa, kde parkovala ona do centra, by trvalo pouhou minutu, ke mně domů pak asi další dvě. Ne, ona mě vysadila a já s malou na rukách šlapala pěšky. Já bych neváhala kohokoliv vysadit přímo na místě, a i kdybych jela opačným směrem a někdo se mě zeptal, zda bych ho někam nehodila, otočila bych auto. Nechápu(!!!), kam se poděla ta dobrosrdečnost u lidí, dneska všude platíš, za všechno, nic není zadarmo. Vidím to i ve vlastní rodině:o)
Já taky dělám ráda radost, samozřejmě hlavně dětem, no ještě si musím zvyknout, že už musím dělat dvojnásobnou radost a kupovat stejným dílem i pro malýho který už začíná mít rozum z hraček, tak jsem to dnes udělala, malé jsem koupila dětský přehrávač a malý jelikož je ještě malý, tak nějaký chrastítka a telefonek.
A zítra taky udělám radost kamáradce, za 14 dní rodí, tak jsem sehnala krásný dvě bodýčka, tak jsem zvědavá, jakou tím jí udělám radost.