Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povzdech
Má babička, moc hodná žena, která prodělává podzim života, mi přidělává vrásky na čele. Už jsem tu před časem psala, že mám o ni strach a byla bych raději, aby opustila byt na nepěkném sídlišti a raději trávila svůj život v místním velmi pěkném domě pro seniory. Tím jak víte jsem nechtěla říci, že bych ji buchla do domova důchodců, ale byla bych ráda, aby byla ve společnosti svých vrstevníků a neustále někdo nad ní bděl, když my jako rodina, momentálně nemůžeme.
Jsem zavalená spoustou věcí a hektický čas mi nějak nedovoluje s ní trávit více času. Každý den jí věnuji myšlenku a jednou do týdne spolu s dcerkou ji navštěvujeme.
Babička neměla vždy lehký život. Narodila se před válkou, kterou následně i prožila. Zažila chudobu, ale i krásné časy strávené se svou rodinou … se svým manželem a synem. Když můj děda zemřel, tak samozřejmě její život nabral jiný směr. Nyní po sedmnácti letech, které uběhly od jeho smrti, vidím jak tato ztráta se na ní podepisuje.
Moc ráda bych jí pomohla. Cítí se sama. Začíná čím dál tím víc citelněji trpět tzv. “stařeckou demencí“, kdy si dává do souvislosti věci, které buď neexistují, neudály se nebo věci (události) různě převrací, aniž by si to uvědomovala. Setkávám se čím dál častěji s tím, že si to mnozí členové rodiny vůbec neuvědomují, že to co se děje s jejím myšlením či psychikou , nedělá úmyslně. Ona pak trpí nedorozuměními, u nichž si vůbec neuvědomuje, že by je způsobila a mě její neskonale líto.
Snažím se jí být oporou, ale tak jak to je, tak to nestačí. Vůbec nevím, kde mám začít. Moc bych chtěla jí být více na blízku, ale stále hledám cesty, jak to udělat a nešidit svou rodinu, kterou mám. Doufám, že se mi podaří jí život zpříjemnit a vnést do něj více světla 🙁
Tady je asi každá rada drahá :-(((
Držím palečky, ať se to co nejdříve zlepší.
Evi, no ono se jí to už řeklo, ale jak jsem psala i já i ostatní, někdy je prostě ve svém světě a ty pravé situace nevidí. Je to těžké, ona nevidí, že ho ničí. Bohužel táta je moc hodný a nechá se. Je to začarovaný kruh, uvidíme co bude dál.
Napadá mě, jestli jste to babičce nějak šetrně řekli, že taťku to takhle vyčerpává.
Já vím, že se starými lidmi to není jednoduché. ALe třeba by to pomohlo, říct jí to na rovinu.
Mrzí mě, co si celá rodina prožíváte.
Ahojky holky, tak dnes mě málem ranila mrtvice. Táta pobýval celý týden s mou babičkou na chalupě. Babička tam hodlala řešit nějaké záležitosti se svým bratrem, který nedaleko bydlí.
Můj táta a jeho maminka (babička) to je samostatná kapitola. Jak jsem psala, snaží se jí pomáhat. Takže jeho takovýto pobyt na chatě spolu s ní, je jedním velkým martýriem, bohužel. Babička na něj sype vše, co jí napadne. Ona si tím prostě chce jen ulevit, ale táta si to strašně bere a nejvíc to pak odnáší jeho psychika ruku v ruce se zdravím.
Tentokrát to už ale bylo napováženou! K setkání bratra s mou babičkou došlo včera. Nevím podrobnosti, ale dost se prý pohádali. Babička zřejmě již od včerejška to lila i do mého táty. Dnes když jeli z chaty domů, tak zřejmě v nalévání neustávala, a táta se zhroutil. Musel na půl hodiny zastavit v jedné z ulic v jejich městě a počkat, až se mu udělá lépe. Ani mi nezavolal, abych mu třeba přijela naproti, pomohla…!
Já se z nich fakt zblázním. Čeká mě teď o víkendu návštěva babičky, protože jsem jí koupila boty-krosky o kterých stále mluvila, jak by si je přála. Bojím se toho, jak mi bude říkat, že táta je na tom špatně, že ho máma zdírá z kůže:-( Ona to totiž svádí na mou mamku. Jenže nyní víc než jindy je jasné, že se hroutí ze starostí s babičkou.
Mamka je z toho zase na prášky, protože už se na to nemůže dívat, jak se táta nechá deptat. Má strach, aby nedostal infarkt nebo cokoli jiného 🙁
Mám o něj velký strach, dnes zase provázel takové řeči, že už tu dlouho nebude, že mu začala natékat noha či co. Dnes byl celý přepadlý, tak jsem se ho s dcerkou snažila rozptýlit, ale už fakt nevím, jak jedné nebo druhé straně pomoci.
Horempádem,
tohle je tak strašně těžká situace a vůbec ti jí nezávidím.
My tohle zažívali s dědou, jak se přehoupla 80,začalo to jít z kopce. Dokonce si vymyslel, že ho sexuálně svádí jeho snacha, část rodiny tomu uvěřila a dodnes jsou rozhádaný. Pošťačka mu přinesla důchod, on ho nacpal do kamen místo papíru na zátop, naštěstí než zatopil se to objevilo,ale mezitím všechny obvinil, že ho okradli o důchod atd.
Teď to zažíváme s manželovou babičkou, za týden jí bude 80 a je to čím dál tím víc horší. Usmyslela si třeba, že jsem jí ukradla klíče od chaty, na kterou už ona nejezdí, a jezdím tam každý den s dcerou, protože jsem na mateřský a mám na to čas… Ale jsou chvíle, kdy si normálně popovídáme. Ale třeba vaření je děs. Cche mermomocí vařit ,ale řízky udělá tak, že maso nenaklepe, neosolí, obalí a hodinu pomalinku smaží takže jsou nacucané omastkem.
Z bytu by za nic neodešla, to řekla, že radši skočí do rybníka, takže za ní každý den někdo dochází a pro nás všechny je to strašně vyčerpávající – nebrat si její slova k srdci, poslouchat dokola ty samé historky z mládí atd. Ale to je prostě život.
Horempádem, moje nejmilovanější babička už tu pěkných pár let není, ale bylo to s ní velmi podobné. Nevím, co ti napsat, drž se.
Horempádem, je mi moc líto, co prožíváš ty – jakožto člen rodiny, kterému to leží na srdci a který možná jediný vnímá změny, které se s babičkou dějí – a babička taky – musí to pro ni být velmi nepříjemné, minimálně v těch světlých chvilkách, kdy si uvědomuje, že není všechno, jak je zvyklá… V tomto ohledu mám ze stáří trochu strach.
Umím si to představit – moje babička zemřela v 95 letech, do 93 byla vcelku čilá a soběstačná, poslední dva roky se o ni starala teta, měla ji u sebe a podobné změny probíhaly i u mé babičky… a vím, že mě bolelo, že třeba mamka nedokáže pochopit, proč jí babička řekla něco “tak ošklivého“ – neuměla si připustit, že babička za to nemůže, že je to prostě projev stáří…
Lepší to asi nebude, snaž se jen být babičce oporou, rodině vysvětlovat a společnými silami se možná podaří dostat babičku někam, kde na ni budete moci vy nebo zdravotníci dohlížet – protože tahle diagnóza se opravdu bohužel nezlepší. Přeji vám – celé rodině – hodně sil a trpělivosti.
Horempádem,nevím, jestli je tvá poslední věta v tvých (či vůbec lidských)silách.
Já se o to taky moc a moc snažila,ale těch světlých chvilek ubývalo…I když nemůžu říct, že tam, kde se babička postupně ocitala, nebyla svým způsobem šťastná.
Prostě se dostávala někam ,kde současný život a její blízcí prostě neměli místo,vybavovala si své rodiště a kamarádky, se kterými trávila dětství a mluvila o nich tak, jako by s nimi byla denně v kontaktu.
Často jsem si s ní povídala,ona pospouchala, usmívala se,pak se na mě zadívala a bezelstně zeptala -jé, vy jste hezká slečna.Kterápak jste?
To byly situace, kdy jsem odcházela se slzami v očích,na to jsem si nebyla schopná zvyknout.
Džejn
Holky děkuji za podporu. Je to složité, já vím a hlavně těžké přesvědčovat ostatní o tom, že to co babička prožívá a jak se chová prostě ke stáří patří. Snažím se u ostatních apelovat na to, že by neměly až tak do hloubky přemýšlet nad tím, co babička prohlásí nebo udělá. Ona si nechce lidi okolo sebe znepřátelit, není si toho vědoma. Snažím se, aby jí chápali a dopřáli jí klidné stáří, bez zbytečných rozporů , které na sklonku života nemají co dělat.
Situace by byla asi jiná, kdybychom žili v rodiném domě, jako před pár lety. Tehdy bych asi neváhala si jí vzít do své domácnosti, neboť by nebylo problémem dopřát jí i nám část soukromí, tak abychom si vážně nenarušovali svá teritoria. Jak jsem si to tak od vás přečetla, tak nastěhovat ji do bytu 3+1 by nebylo košer, už jen proto že by to nemuselo vyhovovat jak nám , tak jí. Bohužel.
U rodičů by to bylo jiné. Už jsou jen sami dva a narozdíl od nás nehrozí rozšíření rodiny, ale tam je problém jiný. Moje mamka si s ní prostě nerozumí a nedokáží spolu vyjít. Snažila jsem se mnohokrát, aby tomu bylo jinak. Promlouvala jsem jak s jednou , tak s druhou stranou, ale výsledek nula 🙁
Můj táta (její syn) je obětavý. Často za ní chodí, vyřizuje úřední záležitosti, vozí jí nákupy, dělá jí vrbu. Jenže to co mezi nimi je evidentně nestačí. Jednak on sám má řadu zdravotních potíží, které vlivem stresu jen gradují a nepřispívají ke zlepšení jeho zdravotního stavu.
Neustále mám prostě pocit, že se ta má babča uzavírá do jakéhosi svého vnitřního světa, do kterého mi sice dovoluje vstupovat, ale mě stav v jakém to celé je prostě trápí.
Jsou dny, kdy si dokážeme skvěle popovídat a já na ní vidím, jak dokonale vnímá a chápe to co jí vyprávím, nebo to co spolu rozebíráme. Pak jsou ale dny, kdy mi vypráví o tom, co jí kdo řekl a jak si to vyložila a já bohužel vidím, jak moc se mýlí , a že pravda je někde jinde, což si ona ale v danou chvíli prostě vysvětlit nedá a jede po svých kolejích. V tyto chvíle se cítím bezradně, vidím na ní, jak moc se danou věcí trápí a přitom vím, že zbytečně, protože situace se má jinak.
Snad najdu cestu, jak jí její život zpříjemnit a budu se snažit nedopustit, aby se časem zavřela do svého imaginárního světa, kde bude mimo realitu, sama a prázdná 🙁
Horempádem, vím přesně o čem mluvíš. Něco podobného zažíváme s dědou. Ta bezmoc je hrozná a když z toho rozzlobeného stařečka začnou lítat naštvané věty o tom, že mu nerozumíme, nemáme ho rádi, nechceme mu něco dopřát, atd. pak to mrzí všechny, kteří se permanentně starají, aby měl všeho dost. Dokonce za poslední dobu i přibral pár kilo, jak se má dobře, má víc a lepší jídlo… On jen brblá a nic mu není dobré. Takové stáří je hrozné. Pro všechny. Pro něj i pro ty, kdo se o něj starají.
Do domova pro seniory má už taky zažádáno, ale je to na dlouhé lokte – v pořadníku před rokem začínal na 80. místě a teď po roce je stále 80. Taky si myslím, že by mu tam bylo dobře, ale není síla, která by ho tam dostala. A do soukromého, kde se platí 20 000/měsíčně pochopitelně nechce, protože to je strašně drahé. Jeho důchod by to nepokryl, ale nějaké úspory má a myslím, že by mu moji rodiče už raději i přispívali na pobyt tam a všichni by byli šťastní. Protože oni jsou teď na tom fyzicky i psychicky skoro hůř než on… Zkoušeli si ho vzít na zimu k sobě do bytu do města, ale byl zmatený, nešťastný. Doma je doma. A tak se přestěhovali na léto k němu do chalupy a lítají jako blázni mezi bytem, druhou babi a jím. A místo aby se užívali s vnoučkem, starají se o seniory… Na jednu stranu záslužné, ale…
Nechci se rouhat, ale já se 90 let za každou cenu (za tuto cenu – že budu na obtíž svému synovi a jeho rodině) dožít nechci…
Přestože neschvaluji sebevraždu, velmi obdivuju sílu Brodského a chápu jeho slova, která říkával o stáří…
Milá Horempádem,tady je každá rada drahá…Prožila jsem to se svou babičkou.Její stav se naplno začal projevovat po smrti dědy, to jí bylo 80.Začalo to celkem nenápadně,mívala občas “výpadky“ paměti,ke konci ani nevěděla, že byla vdaná,má děti a příjmení udávala zásadně dívčí…mimo jiné,časem ztratila veškeré hygienické návyky,prostě každá změna byla jenom k horšímu a to,co se nám původně zdálo jako neřešitelné,tomu jsme se později usmívali.Byla to situace velmi těžká.Její syn to vyřešil velmi rychle,on by ji dal do ústavu a tím jeho starost skončila.To mamka zavrhla a chtěla si ji vzít k sobě domů, ale ani to nefungovalo.I když tam měla své pohodlí,působila vystrašeně,nejistě,prostě doma je doma…Takže to mamka vyřešila tím, že odešla z práce a osm let jí doslova obětovala s tím, že jsme jí celá rodina včetně taťky a mého manžela,před kterým opravdu smekám,protože to, co s bábi prožíval opravdu nebyly dýchánky u čaje a pro něj to byla v podstatě cizí paní,o které to, že byla skvělá,sečtělá a obětavá věděl pouze z našeho vyprávění(tedy strýc se toho samozřejmě neúčastnil)pomáhali.Bylo to období moc náročné jak psychicky tak fyzicky pro nás všechny,samozřejmě hlavně pro mamku, která u ní byla denně od rána,odcházela po obědě a odpoledně jsme tam z práce přicházeli my,střídali jsme se.Ale jak říká,má čisté svědomí v tom, že se o ni dokázala postarat, jak nejlépe uměla.
Vím, že jsem ti moc neporadila,asi by sis měla promluvit s ostatními členy rodiny a zvážit všechny možné reálné varianty.
Moc ti držím palce,pro mě osobně bylo moc těžké vidět, jak se mysl mé skvělé babičky se kamsi ztrácí a mohu jenom doufat, že jsem trošku přispěla k tomu,že její poslední období života prožila v pohodě a spokojenosti, i když ve svém světě.
Džejn
Milá Horempádem. Asi ti moc neporadím. Jen jsem se tak zamyslela, jak to možná dřív bylo snazší… pohromadě žily tři nebo čtyři generace. Vím, že byly i problémy, každý má rád svůj pořádek, ale i to všechny učilo vzájemné toleranci a úctě. Taky jsem se v životě setkala se “staříčky“, kteří byli “mladší“ než skutečně věkově mladší. Většinou to byli dědečci či babičky, kteří měli náplň života – koníčky, práci, vnuky. Dokud mohou být lidi užiteční, nutí je to myslet, hýbat se.
Chci tím naznačit, že by asi pro babičku (možná i pro tvoji rodinu) bylo nejlepší, kdyby se mohla přistěhovat k vám. Třeba by “jen štupovala ponožky“. I tím by se jistě cítila užitečná. Pravděpodobně tě to taky napadlo a pravděpodobně je to z nějakého důvodu nerealizovatelné… jen jsem se tak zamyslela…