Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Následky výchovy vašimi rodiči
Začetla jsem se do diskuze o používání studené sprchy při hysterických záchvatech vašich dětí. Objevily se v ní různé názory, různé metody a i vzpomínky na osobní “ledové sprchy“. Zajímalo by mě, jaká “výchovná metoda“ ve vás nechala celoživotní dojem, co svým rodičům nikdy nezapomenete. Nebo si dokonce myslíte, že na vás nějaký trest či výchovný postup zanechal fyzické či psychické následky? Nebo naopak – měli vaši rodiče metodu, o které si i dnes myslíte, že byla skvělá? Zkrátka poučení z výchovných metod mých rodičů…
no moc zajímavé téma, jen nevím jestli sem napíšu něco pozitivního ach jo, když si na to vzpomenu tak se mi moc nevzpomíná dobře, s láskou vzpomínám na trpělivou výchovu babičky a dědy když nás hlídali, ale naši no nevím….dodnes je vztah zvláštní a není to jen krátké na tento příspěvek….mohu jen říct, že právě proto jak se ke mě chovali a co se mi nelíbilo tak se snažím nedělat a vyvarovat se stejných chyb a můžu jim poděkovat za to jaká jsem protože jsem nechtěla být jako oni:-))
Zavo, ono je to spíš o tom, jak to kdo vnímá. Moji rodiče si stále myslí, že to bylo v pořádku a např. brácha na tom také nic moc špatného nevidí a věřím, že spousta lidí by řekla, že jsem přecitlivělá, možná to tak je.
Nějak jsem si nevšimla, že nejsem přihlášená. Omlouvám se a podepisuju přechozí …
Zava
Piškotko, tohle nese asi každý velice těžce a myslím, že je skoro zázrak, když se s odchodem rodičů v tak nízkém věku vyrovná. Moje maminka byla v důchodovém věku, když přišla o svoji maminku a přesto je na ní poznat, jak tím trpí. Natož dítě ve 12ti letech!! Moc ti přeju, aby ti to život vynahradil jinak…
Svým rodičům se taky snažím odpustit, jen mě mrzí chvíle, kdy kritizují moji výchovu jako nevyhovující a příliš “tolerantní“. Děti přece mají poslouchat!! I když se jim to snažím vysvětlit, není to nic platné. Někdy se to naopak dotkne mé maminky ve smyslu, že ona přece svoje děti vychovávala dobře…
Lien, děkuju za tvoji zpověď. To, co jsi napsala, jak ses někdy cítila, je opravdu hrozné. Když jsem psala námět k diskuzi ani mě nenapadlo, že by někdo “následky“ z dětství mohl mít až tak špatné. Snad se to alespoň trochu obrátilo a poškozené sebevědomí se “opravilo“ jinde…
Ivčo a Domčo, díky za jednu alespoň částečně pozitivní odpověď. Ať vám to s rodiči funguje skvěle co nejdéle..
Zavo, jasně, že jsem si tenkrát myslela, že jsem si to nezasloužila – to jen z dnešního pohledu to vidím jinak.Vždycky jsem si myslela, že všechno odnesu za svou mladší ségru:-)
Ovšem dodnes nevnímám tyto tresty tak, že bych se od našich odtáhla nebo tak něco.Vídáme se velmi často, náš vztah je myslím velice dobrý, zkrátka bez následků.
Ještě musím zdůraznit, že ač jsem se chybám ve výchově, které dělávali rodiče, snažila vyhnout, mnohokrát dělám úplně totéž, “teoreticky“ umím vychovávat na jedničku, mám načtených knih o výchově, ale “praxe“ někdy jaksi drhne;)
To je velice zajímavé téma! Já bych si k tomu asi musela sednout, abych vyjádřila naprosto všechny myšlenky, ale velmi často na toto myslím, protože se výchova rodičů (popř. i jejich absence v mém případě od 12 let) chtě nechtě velmi odráží v chování jejich dětí. Tak např. mně vadilo, že rodiče (nejen ti mí, ale i od mých bratranců a kamarádek) nám příliš nedodávali sebevědomí, mám na mysli věty typu “Ty neposlouchej, jsi moc malá“ “Ukaž, já to udělám, jdi od toho“, apod. Dále šílené poučování a srovnávání: “On to dělá líp než ty“ apod. I když to nebylo tak u mých rodičů jako jinde, ale zažila jsem! Ztratila jsem rodiče ve svých 12letech a musím říct, že to nesu strašně těžce, ikdyž jsem smířená, ale uvnitř nevyrovnaná. Chybí mi, stále. Není se tak komu svěřit, to silné zázemí, vnitřní jistota, že mě ochrání, ta tu není od dětství a nebude. A věřte, že to je nášup! Je to strašně těžké vyjádřit, opravdu tiše závidím úplným rodinám (samozřejmě těm, které fungují). Ale myslím, že jsem se přes to jakš takš přenesla a žiju;o) Snažím se uvnitř odpustit rodičům veškeré jejich nedostatky (kdo z nás je nemá?) a myslím na ně v dobrém.
Zavo, určitě to zůstalo v podvědomí (s tím, c vím, se snažím pracovat). Myslím, že jsem se s tím dlouho vyrovnávala, brzy jsem opustila rodné hnízdo a byly roky, kdy jsem s maminkou vůbec nekomunikovala. Teď už je to pár let lepší, ale vídáme se zřídka (1xměsíčně).
I já nejvíc trpím tím, že teď mám vychovávat svoje dítě a vlastně nevím přesně jak, jen vím, že tak jak jsem byla vychovávaná já, ne. Jinak ty pocity z dětství si pamatuji stále, byla to nejen ukřivděnost, nespravedlnost, ale také ponížení a naprostá degradace jiné lidské bytosti. Cítila jsem se často, a bohužel i dnes vnímám ozvy, jako odpad.
Pro mě to je zajímavé téma, ale také si myslím, že mnoho lidí nehce probírat své niterné záležitosti na veřejnosti.
Děkuju Ivče a Domče a Lien za jejich názory. Ivčo a Domčo – to je právě ono “asi“ jsem si je tenkrát zasloužila.. Necítila jsi se po “vykonání trestu“ ukřivděná? Já měla několikrát pocit, že pár na zadek či pohlavek v mém dětství byl velmi neoprávněný a možná, kdyby napřed rodiče v klidu vyslechli moje argumenty a důvody, usoudili by, že trestu netřeba protože není vina. Po takových trestech jsem se uzavřela a skoro bych řekla, že mám dodnes pocit, že moji rodiče “nejsou spravedliví“. Lien, jaký máš dnes vztah k mamince? Zůstalo to někde v podvědomí nebo dokonce ve vědomí?
Trochu mě mrzí, že se do diskuze nezapojilo víc členů VD. Možná je to téma, které se nehodí probírat na veřejnosti? Dotaz pramenil z mé neustálé obavy, že něco ve výchově svých dětí dělám špatně. Nikdo nás neučí, jak postupovat, když… Jediné, co lze, poučit se z chyb nebo úspěchů druhých. Vím, že každé dítě vyžaduje jiný přístup, výchovných publikací jsem také několik přečetla. Názory ze života jsou však určitě cennější.
Milá Pavlo anonymní. Mám trochu obavy, že tady tvůj dotaz nikdo nenajde. Zkus založit novou diskuzi – v pravém sloupečku nad aktuálními soutěžemi – je rámeček “Důležité odkazy“. Dole je “Založit novou diskuzi“.
To je zajímavé téma, u nás se nijak moc nemlátilo, tak asi jako všude, pro mě mnohem horší byly věty “Neřvi, nebo tě střískam, abys měla proč!“ nebo “Proč? Protože jsem to řekla.“ U nás tím “tyranem“ byla maminka, tatínek jen tiše přihlížel. Nejsem schopna posoudit do jaké míry mě to poznamenalo, ale určitě chtě nechtě má člověk tendence opakovat rodinný model, který v dětství zažil. A já bych brala trochu jiný, ale ani mí rodiče nejsou dokonalí a naštěstí má člověk možnost se z tohoto vlivu vymanit a pokusit se žít více dle svých představ.
No, i když jsem dostávala na zadek, tak si nemyslím, že to na mě zanechalo nějaké fyzické či psychické následky.Taky mě nijak netrýznili či nemučili…Prostě pár výchovných na pr..Asi jsem si je tenkrát zasloužila:-)
Osobně nezastávám fyzické či psychické týrání, resp. dát přes zadek dítěti, pokud si to zaslouží je určitě lepší než ho třeba někde ponižovat či vydírat, to v něm musí bezpodmínečně zanechat nějaké následky. Takže radši dám pár na zadek a hotovo, vyřízeno. Ale zase si to musí zasloužit, jen tak, protže někde spadne či upustí hrneček – to není důvod podle mě.