Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Pomůžete mi?
Ahojky kamarádky moje virtuální,
mám na vás prosbu prosbičku, ale nejdřív budu upřímná…
Co jsem na mateřské a “nemohu pracovat“ našla jsem si takovou (někdo by řekl úchylku:-D)… prostě abych volné chvíle kterých není mnoho jen neuklízela, neprala, nežehlila, nevařila… začala jsem různě soutěžit na internetu… vlastně i díky tomu jsem objevila VD 😀
sem tam se i daří… nejsou to velké výhry (kosmetické výrobky, drobnosti, knížky…) ale teď bych moc chtěla vyhrát odrážedlo pro malou. Je to jednoduché, musím co nejoriginálněji odpovědět na otázku jak jsem se učila jezdit na kole… jenže ono to moc originální nebylo, řekla bych spíše zcela neoriginální… táta mě pustil a já jela 😮
Nechci lhát a vymýšlet si… to nemám jaksi v povaze a tak mě napadlo, že uspořádám takovou malou anketu a tu tam pak pošlu… třeba to bude originální 🙂
Jde jen o to, že teď je to více než na mě na vás… takže pokud máte chuť a chcete mi trochu pomoci, abych mohla zkusit štěstí… pište!
„Jak jste se učili jezdit na kole vy?“
Holky moc díky. Dám vám vědět jak to dopadlo 😉
Měla jsem ruské kolo s jen počkej zajíci. Nevím,jestli už naši neměli nervy, ale do práce si mne vzal strejda a za domem (tenkrát ještě nebylo tolik aut) za mnou lítal a držel za sedačku. To už jsem měla oddělaná kolečka a potom mne pustil a ono to jelo samo. Jen zastavovat mne musel. Ale i to jsme za jedno odpoledne zvládli.
No já jsem sebrala ségře kolo,ještě klasického bantamáčka,rozjela jsem se,jenže terasa náhle skončila a přímo pod ní rostl obrovský trs kopřiv,takže místo ježdění jsem ležela zabalená v osušce s velkou vrstvou indulony a pupínky i na takových místech jako jazyk a mezi půlkami.
já nebudu originální, za mnou pořád tatka běhal a držel mě sedátka a najedno tam nebyl a ono to šlo…
ahojky, no já se učila jezdit na kole následujícím způsobem: bylo to u mé tety o prázdninách, zkoušela jsem po takové úzké cestičce poprvé bez koleček, první pokus dopadl spíš odrážením se a druhý pokus skončil pádem do kopřiv – kompletně celá, mimo obličeje. No a díky tomu jsem se vlastně naučila jezdit, protože po delším přemlouvání jsem si zkusila třetí pokus a tak moc nechtěla opět skončit v kopřivách, že to najednou šlo nějak samo 🙂 Takže já se naučila jezdit na kole díky kopřivám.
Přeju ti hodně štěstí v soutěžích.
Já jsem se sama jezdit nenaučila, vždy u mě stál dědeček a držel mě za takové držátko, abych nespadla. Když jsem byla malá, učil mě víc věcí a já ještě neseděla jen na vozíku:-). Většinou mě učil jezdit na malinkém kole s přídavnými kolečky. Jednou mě ale posadil na své velké kolo ruské…děs, běs. Říkal mu tak hezky Mášenka:-) a svezl mě na něm.
Tak třeba ti to pomůže:-)
ahojky,tož to byla hrůza.Učil mě tatka na hrázi u rybníka.Držel sedačku a radil,pak potkal kamaráda já myslela,že mě dál drží a nic netušící jela.No tatka nějak zapomenul na mojí maličkost a bavil se vesele dál,já byla nadšená jen do té doby dokud kamarád nezvolal hele Véno ona jede sama! A jela rovnou do rybníka.Tak si tatka i s kamarádem zaplavali než kolo vytáhli.Příště už tatka neučil nikoho na hrázi ale na silnici za barákem kde nic nejezdilo jen auta z garáže.Tak tak já a kolo.
Tak já si jen pamatuju, že jsem se to učila na dopravním hřišti a když jsem poprvé jela chvilku sama, tak mamka vyndala z kočárku velkou čokoládovou medaili, to jsem ti asi taky moc nepomohla, viď?
Tak já si pamatuju, že mě učil na kole jezdit taťka, tomu se to moc nepodařilo, protože jak mě učil on tak mám ještě jizvu na koleni teď v 26 letech jak jsem zkončila ve křoví a byla jsem odřená. Pak mě učila jezdit na kole o tři roky starší sousedka a té už se to povedlo. Ta se za mnou nautíkala než měla odvahu mě pustit. Pamatuju si, že taťka se na mě díval z okna a ona asi se bála mě před ním pustit ať zase někde nezahučím. U ní se mi už nic nestalo a jezdila jsem od té doby sama a nebála jsem se. Až ve 12 letech jsem jela se sestřenkou na přehradu se koupat a jeli jsme na kolech já najela na obrubník ve velké zatáčce a přeletěla přes řidítka. Zkončila jsem v nemocnici s otřesem mozku 2-3stupně a zašitou bradou a hlavně celá zedřená. Od té doby je kolo můj nepřítel a strašně se bojím na něm jezdit. To už sice namá nic společného s učením na kole, ale to jsou moje zážitky s jízdou na kole.
Tak to si nepamatuju, ale vim, že když jsme si koupily nová kola (já a mamka), tak nám je tatínek dal dohromady a vyrazili jsem celá rodinka na výlet, V první zatáčce mamina zatočila, řidítka jí zůstaly v ruce a kolo jelo pořád rovně mezi popelnice před bytovkama. Od té doby mamina nejezdí a my se můžem po.. smíchy, vždycky když si na to vzpomeneme. Ale to jsem ti asi moc nepomohla.
Hm, já si pamatuju, protože to byl docela nepříjemný zážitek. Jela jsem kolem našeho paneláku, kde jsme tenkrát bydleli – jen po chodníku, samozřejmě. Každou chvilku mi kolo zatáčelo na jednu hned zase na druhou stranu, já hrůzu v očích. Na konci jsem se chtěla otočit, ale zatáčku jsem nevybrala. Natáhla jsem se a nad sebou slyším hlas sousedky: “Když na tom neumíš, tak na to nelez!“ Opravdu utěšující věta. Nakonec jsem se ale jezdit naučila…
Tak jak jsem se naučila jezdit, to si fakt nepamatuju :), ale jeden zážitek z kola stál opravdu za to…
To jsem čerstvě jezdila bez postranních koleček, tipuju, že mi bylo něco kolem 6-ti let. Měla jsem na tu dobu úžasné kolo zn. Jipi, takové malé, s jednou tlustou trubkou a širokými gumami. Celá nadšená, že už umím jezdit bez pomoci, jsem se proháněla před naší bytovkou, kde bylo mimo jiné i parkoviště pro všechny obyvatele domu. A jak jsem si tak jela, celá vysmátá, jak mi to krásně jde, koukala jsem po rodičích, jestli se dívají a čučela doslova po ptákách a nevěnovala se plně jízdě, tak v tom se to stalo. To moje krásné malé kolečko jsem zapasovala přímo pod nárazník sousedovic škodovky :). Pěkně jsem se pod škodovku zasunula a kolo nešlo ven :). To snad nikdy nezapomenu 🙂
:-)) Já Ti taky nepomůžu 🙂 ne, že bych nechtěla, ale prostě si to nepamatuju :-))))))
Spíš si velice živě pamatuju na mé první setkání s brzdami na řídítkách a tyčkou od nich k sedadlu 🙁 Já jela, jela, chtěla brzdit šlapkami dozadu a ono nic… tak jsem skočila…. to, že tyčka byla výš než moje intimní partie asi dodávat nemusím…. no, krve jak z ….. a šíleně to bolelo. Od té doby vím, že brzdy můžou být i jinde :-)))))
No tak já ti holčičko moc nepomůžu:-)
Bylo mi možná tak sedm osm let, taťka mi přinesl domů kolo, tehdy na přelomu 70. a 80.let klasika – zelený pionýr, ošklivost sama, ale dík alespoň za to, vzal mě před barák na prázdnou cestu, chvíli za mnou běhal a držel mě za sedlo no a pak mě pustil… A od té doby umím jezdit na kole:-)
Nic moc historka, co?:-)))))))