Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
poradíte mi?
Zdravím internetové kamarádky..
Mám trochu problém se svým 14-ti měsíčním synem..Od malička je dost fixovaný na nás rodiče,než se začne na někoho cizího smát tak si na něj musí zyknout..i z těchto důvodů jsme ho nedávali nikam na hlídání,jednou za čas si ho vzala babička nebo sestřenice do kočárku na projížďku a to bylo v klidu.Minulý týden jsme doma malovali,tak si malého ta sestřenice vzala k sobě na celý den,byl spokojený,nijak ,,nevyváděl“ svou radost že je pak doma dával najevo mazlením,smíchem..ale v noci se začal budit co hodinu,tak jak s námi nikdy nespal v posteli tak najednou se drží za ruku nás obou a ujišťuje se,že jsme s ním..přes den nemůžu jít ani na záchod,pokud od něj poodejdu vstane z písku a letí za mnou a volá mamá a začne plakat,vařím s ním a je mi omotaný kolem noh a chce jen chovat..Je možné aby to jednodenní odloučení na něj tak zapůsobilo?jsem z toho nešťastná,unavená a utrápená..nevím jak reagovat jestli chovat a čekat až ho to přejde nebo ho dát manželovi at´si trochu ,,zvykne“:-(
Děkuji vám všem za názory..po šesti dnech se situace trochu stabilizovala už od včerejška ,,bere“ i tatínka..s anonymní bych asi polemizovala o věku dítka a filmování,myslím,že filmování se týká až těch trošku starších..teď to u nás spravila náruč maminky a snad až bude trošku větší bude reagovat trochu lépe:-)
anonimní máš svým způsobem pravdu, a musím přiznat že před 10 lety jsem jednou syna oblečeného pod sprchu frkla, kopal, ležel vztekal se zalykal, až začal odpadat, ale tuším že to bylo kvůli hračce,nevím přesně myslí….ale nepoužívala bych to v této souvislosti podle mě to není ta vhodná situace….Horempádem to napsala hezky
Musím trochu polemizovat s Horempádem. Přílišná fixace na maminku vždycky škodí. Podle mě by bylo nejlepší, malého křiklounka prostě “hodit do vody“, koneckonců přechod do školky pro něj potom bude daleko horší bude-li pořád viset na vás. Nehledě na to, že děti dokáží neskutečně filmovat :-))a bedlivě sledují vaše reakce. Pokud budou stejně úzkostné jako jeho chování, je to voda na jeho mlýn a signál – Pozor, můžu dostat co chci. Nejsem tvrdá matka, jenom vím, že důsledky takového příliš rozmazlujícího stylu výchovy mohou být daleko horší, než “odvykačka“.
Ahojky, taky se přidám s vlastní zkušeností. Zlom u dcerky nastal ve 2,5 letech. Příčinou tam byl zkušební den u paní na hlídání, už jsem tady o tom psala. Tudíž služeb pro mě absolutně cizích lidí už určitě nevyužiju.
Zvolili jsme tehdy zlatý střed. Tehdy nastal právě ten problém, že nechtěla být ani s babičkou a dědou, u kterých do té doby bezproblémů čas od času pobyla. Šli jsme na to nenásilně a citlivě. Dcerku jsme ujišťovali o naší přítomnosti, ale na druhou stranu jsme jí vysvětlovali, že okolo nás je pár lidiček, kteří ji mají moc rádi a jsou tu také pro ní, i když my jsme ti hlavní.
Děti potřebují znát své místo a mít své jistoty. Tudíž, když dcerka je u prarodičů, tak to bere přirozeně, ale už se nezapomene zeptat (a ujistit) kdy příjdu 🙂 Někdy sama po telefonu přemlouvá a škemrá o další den. Jindy hlídá, kdy dorazím a zpoždění se netoleruje 😀
Přílišná fixace na maminku může někdy uškodit. Myslím, že je to pak časem pro dítko obrovské trauma, pokud nezná jinou variantu, než náruč maminky. Člověk se může dostat v životě do různých situací a je dobré vědět, že existuje ještě někdo, kdo si s dítkem rozumí a bude o něj dobře postaráno, po dobu maminčiny nepřítomnosti. Ať už se jedná o hodinku či pár dní….
Moje nejmladší je něco jako tvůj syn. V loni ve věku 14M by nešla nikam bez mamky. Letos ještě nemá 2 roky, což bude co nevidět. Ale už chodí ven na písek. Vezme tašku s bábovičkami, chytne se za ruku sestry nebo babičky zamává a šlape. A odloučení ještě v březnu prořvala. A to jsme si o tom povídali, že maminka musí k lékaři a ona tam nesmí. Půjde si lehnout a než se vzbudí, maminka bude zpět. Normálně spí i 3 hodinky, ale tehdy nespala ani půl. A zbytek řvala na lesy, jako by ji vraždili. Kopala a byla sestřičku a nechtěla ani babičku, ani tatínka. A další týden jsem si nemohla bez ní dojít ani na WC.
Každé dítě je jiné. Každé je svá osobnost. Věř, mám tři a liší se od sebe dost. První bylo jedno s kým, a kde bude. Oto větší jsem měla strach, že půjde s každým. Druhá si pořádně rozmyslela, na koho se usměje a kam půjde. A třetí si prosazovala mámu už v porodnici. Když ji 4 den odnesli postupně na pupík, pak kyčle a nakonec na screenig byla v šoku. A když ji sestra chtěla zvážit spustila takový jekot, až zfialověla a nepomohlo nic, jen má náruč. Všichni v nemocnici kroutili hlavou a ještě to párkrát vyzkoušeli. Nepomohli osvědčené věci, které prý normálně zabírají. Jen mámina náruč.
Promiň za slohovku, nějak jsem se to do toho zažrala.
Zuzanko, podepisuju se pod Ájíka (tedy kromě zkušenosti se synem 🙂 )
Neboj, spraví se to.
Zuzi 🙂 Chápu tě, ale neboj, to se srovná.
Můj nejstarší to měl podobně… poprvé jsem odjela na celý den, když mu bylo 10m (manžel byl v té době na vojně – naštěstí jen dva měsíce) a já nechala prcka babičce. Byl prý hodný, ale smutný, nesmál se…. jakmile jsem vešla do dveří, vlítnul mi kolem krku a nechtěl se mě pustit… asi i proto, že jsme byli v tu dobu spolu sami, byl na mě hrozně fixovaný, pořád mě musel mít na očích…. jj, kdo by to byl řekl, dnes je to třináctiletý protivný puboš :))
Vydrž, chce to jen trpělivost – ale jak píše bamiska, určitě bych ho sem tam vyslala na procházku třeba jen s manželem nebo zkus i sestřenici… dítko potřebuje mít i tu zkušenost, že se nic neděje, že se zas vrátí k tobě. Ale samozřejmě nehrotit, pomalinku – a hodně se mazlete. Držím vám oběma moc palečky! 🙂
No to je právě to!Akorát,že když babička přijede tak se mu moc nevěnuje a pak se diví,že jí ho nechci dát na noc…teď byl pryč přes den a reagoval takto a s tou sestřenicí je častěji..tak se v tom nějak motám..
zuzi asi by jsi měla pujčit, aby si na to malinko zvyknul, nevíš kdy a jak to budeš potřebovat a určitě bude fajna když nebude zas tak fixovanej na tebe, ale určitě postupně s věkem…..
Holky moje zlaté děkuji:-)On je prcek v tomto úplně jiný než naše starší dcera, tak jsem byla z takové reakce vykulená:-(
Padmé pokud by naopak za mnou nechtěl jít to by asi ,,bolelo“ víc,tak děkuji:-)Snad ho to přejde a vrátíme se do normálu,jen si opravdu hodně rozmyslím jestli ho ještě někomu ,,půjčím“:-))
podle mě to holky odpověděli tak jak si to myslím já, kluky mi občas hlídala babička, ale pokud byli menší tak jsme museli odcházet tajně, babi jim to řekla a byl klid….on si zvykne neboj, až to bude víckrát a bude vědět, že to je jen návštěva a pak domů za mamčou tak to bude dobré
Pokud dítko není zvyklé na to, že je také jinde a bez maminky opravdu to tak může zapůsobit.
U nás to bylo stejné. Dcera dokonce pak ani nechtěla jít k babičce a dědovi, dokud jsme nebyly vevnitř a vyzutí. Pak teprve vešla a vyzula se taky.
Ale srovnalo se to. Chce to čas a trpělivost, přejde to :-))
Zuzko, já ti neodpověděla na otázku “jestli je možné, že na něj to odloučení takhle zapůsobilo?“
Myslím si, že ANO. Domnívám se, že na to nebyl připravený a pokud je to “mamánek“, tak musel být pěkně vykulený.
Tož tak já za sebe.
Přeji Ti pevné nervy a spoustu trpělivosti.
A vydrž, určitě ho to přejde.
🙂
Ahoj Zuzko, nevím, jestli budu umět přímo poradit,
ale napíšu svou vlastní zkušenost – když jsem poprvé měla svého syna u babičky (na odpoledne), byl v té době o něco starší než je Tvůj syn teď, byl na mě potom tak rozzlobený (nebo naštvaný), že se mnou odmítal dva dny komunikovat. A to mi bylo pěkně ouzko.
Víš, Zuzko, já si myslím, že každé dítě je doopravdy jiné a jen ta maminka ví (nebo vycítí nebo vytuší) jaké je a co potřebuje. Z toho, co jsi napsala, usuzuji, že to malému “nesedlo“, zjevně teď prožívá složité období, je ještě maličký a viditelně tomu nerozumí – možná prožívá strach a zmatek. Volila bych trpělivost (já za sebe) a vlídnou náruč. Přimlouvám se za toho drobka malýho :-)))