Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dávejme si před dětmi pozor na pusu 🙂
Rozhodla jsem se sem napsat taky něco pozitivního a určené k pobavení, páč těch špatných zpráv už bylo myslím dost 🙂 Původně jsem to chtěla hodit do perliček, ale tam se to nedá prezentovat 🙂
Jako maminky to znáte asi všechny. Nastane období, kdy vaše dítko, ač nenápadně, odposlouchává to co říkáte doma, co slyší venku, nebo kdekoli jinde. To co uslyší z jiných úst než vašich, moc ovlivnit nejde a pak nezbývá než vysvětlovat, že to “fakt není hezký“ 🙂 Většinou to ale opakují bez toho, aniž by chápaly pravý význam slov. Sice to pak přivodí řadu trapasů, ale tak ti kteří mají děti, to většinou chápou.
Pak ale nastane bod zlomu a vy si uvědomíte, že to co dítko říká (opakuje), tak začíná používat v nějaké souvislosti, i když ne úplně rozumí tomu, co to znamená.
Fakt se snažíme si na tu pusinu pozor dávat, takže doma je v tomto ohledu ovzduší nejčistší. Horší to je s mluvou větších dětí venku nebo u manželových rodičů, kde se to občas hemží peprnými výrazy, i když většinou mířených na zvířecí osazenstvo domu 🙂
Přidávám proto první, jedinou a doufám že poslední opravdovou perlu s velkým P.
Já, taťka i dcerka se chystáme ven a na chodbě se obouváme. Dcerka už stojí na venkovní chodbě, zatím co my ještě uvnitř mezi dveřmi. Já se obouvám a manžel využívá privilégia “kde je vyšpulíno, tam je dovolíno“. Dostanu takovou štípavou na pozadí, až se neubráním výroku “ty blbečku z domečku“ (samozřejmě mínila jsem to v dobrém). Dcerka stojící na chodbě nahodí tázavý ksichtík směrem k taťkovi a ptá se: “Tatííí, ty si blbečeek?“. Obouvající zasažený tatík se ohrazuje: “No to teda nejsem“. Dcerka se k němu nakloní a s typickou dětskou bezelstností mu odpovídá : “Tak to di do pdele“. V tu ránu padám za dveře, aby mě neviděla se smát a tatínek ještě hodně dlouho lapá po čerstvém vzduchu 😀
Jak říkám doufám, že to bylo poprvé a snad i naposledy, představa této prezentace před cizím obecenstvem mě přivádí do mdlob 🙂
Horempádem,
ta tvoje malá je fakt číslo,krásně jsem se zasmála.
Tak to je dobrý. Nejlepší je, že to příjde člověku v tu chvíli tak vtipné, že se neubrání se tomu zasmát, ale z výchovného hlediska to je nepřijatelné:-)))
Mám také příhodu, kde bylo užito mnohem peprnějšího výroku. Když můj bratr, který už nebyl až tak malé dítě, ale bylo mu něco kolem deseti až dvanácti let, už přesně nevím, začal chodit víc mezi starší děti, pochytil tam jeden ne zrovna pěkný výraz. Dopadlo to tak, že když taťka při nějaké práci, kterou jsme dělali v sadu, něco zkazil, tak bratr mu na to řekl:
“ty jsi kokot“. To jste měli vidět. Táta všechno zahodil. V tu chvíli bratr pochopil, že tímto výrazem, který při podobné situaci slyšel u svých starších kamarádů, není asi vhodno používat při oslovování otce. Bratr začal ihned prchat a táta s klackem v ruce ho začal honit po sadě. Při tom se mu bratr snažil vysvětlit, že neví co tento výraz úplně přesně znamená. Nakonec táta bratra nechytil a postupně trochu vychladl. Dál už si to nepamatuju,ale zřejmě si bratr nechal tento výraz někde vysvětlit, jestli od táty, nebo od někoho jiného to už nevím. Ale náš táta je tak stydlivý, že by nám něco takového asi nevysvětloval. Na choulostivá témata byla vždy spíš mamka.
Další takový zážitek jsme měli už s našimi dětmi, respektive s Vládíkem. Bývalý manžel totiž vždycky nadával při jízdě autem na ty , co jezdí příliš pomalu a zdržují ho tím v jeho rychlé, plynulé jízděl. Říkal, že nesnáší tyto pomalé debily. Jednou umyl auto a protože bylo mokré, jel pomalu, aby si ho hned nezaprášil, aby se jako nevýřil prach. Vládík se ho náhle zeptal. “Tati, ty jsi debil?“ Otec se samozřejmě začal hned na Vládíka strašně zlobit, já ale tušila odkud vítr vane. Samozřejmě, že Vládík na otcovo podrážděnou odpověď, že není debil, reagoval slovy: “Tak proč jedeš tak pomalu?“. Musela jsem se v duchu taky smát a říkala jsem si, patří ti to.
S těmi nadávkami je ale opravdu třeba před dětmi šetřit. Pak se může člověk dostat i do dost nepříjemné situace. Můj ex nadával na lidi kolem sebe dost často a vůbec mu nevadilo, že je to před dětmi. Když se pak Vládík ve škole učil podstatná jména, bylo to snad druhá třída, už nevím, tak měli třeba na určité písmeno vymýšlet názvy osob. Tak jsme to doma zkoušeli a on na písmeno “Z“ kromě zedníka napsal také podstatné jméno zmrd, které slyšel u svého otce dost často. Ještě že jsem to včas zachytila a chudinkovi vysvětlila, jak je to ošklivé slovo. Měla jsem s tím dost práce dětem vysvětlovat, že to co říká otec, nemůžou všechno povídat.
Ježiši, to jsem se zasmála… !! Dobrý !!
Horempádem, super! Já toho teď s malou zažívám taky dost a taky peprné, ani se to sem nehodí, takže to nenapíšu, někdy je to fakt na ostudu:o))))
:)))) Tak to je super 🙂
Hlavně si to někam piš, ať pak máte na co vzpomínat 🙂
Jo, a peprnější výrazy na zvířecí osazenstvo – tomu rozumím a neměj to rodičům za zlé 😉
Horempádem, děkuji, bezvadně jsem se zasmála :-))