Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kdy pustit děti samostatně do světa?
Na tuhle otázku mě navedla Danasi, když psala, že jela s dcerou na zkoušky (přijímačky?) na VŠ…
Když mi bylo šestnáct, bylo rodičům zatěžko nechat mě na víkend samotnou doma, když jsem kvůli prodělané nemoci nemohla odjet na bronťárnu.
Ale odhaduji, že je ani nenapadlo jet se mnou v osmnácti na přijímačky (já jela naopak z Olomouce do Prahy…)
Na druhou stranu jsem já označována za příliš opatrného rodiče, když své děti (třetí třída, 9 let) nenechávám samostatně dojíždět (bydlíme mimo město), ale ráno i odpoledne je já nebo manžel vozíme. V kroužkách končí přibližně tak, jak jeden nebo druhý v práci. A navíc – zlobí nás zámek ve dveřích a obzvláště v zimě mám problém odemknout a dostat se domů i já.
Kde je ta hranice? Jak to řešíte vy?
Každou novou situaci vnímám jako výzvu, která buduje sebedůvěru. Proto když dítě vysloví požadavek, podpořím ho.
Já mám zatím děti malé, ale taky o tom občas přemýšlím. Na komunikaci smějí děti sami na kole od 10 let věku, tudíž bych řekla, že to bude zhruba ta hranice, kdy většina dětí bude schopná už samostatně cestovat. Asi by záleželo, jak to bude daleko. My bydlíme ve městě a školu máme kousek, takže cestování do školy asi u nás nebude takový problém..
taky mám pocit,že si ty děti nastaví hranice tak nějak samy 🙂 před rokem jsem řešila,jak bude dcera kličkovat mezi tramvajema,trolejbusema a musela se mi pořád hlásit,vzhledem k tomu,že mi dokázala,že zvládne sama si najít spojení,orientuje se velmi dobře,vím,že je na ni spoleh,tak se ty hranice tak nějak přirozeně posunuly.Když mamka zemřela,tak sestře bylo 11 let.protože jsme bydlely docela daleko od sebe,tak taťka ji v posadil na vlak a já ji vyzvedávala./cesta cca 150 km/samozřejmě jsem klidná nebyla,ale jinak to nešlo.teď,když dělala Bc jela jsem s ní jako morální podpora nikoliv,že by to nezvládnula 😀
jsem sama zvědavá jak bude reagovat až si ty hranice bude posunovat prcek anebo až se mi dcerunka vydá do ,,opravdového“ světa…budu to řešit až to přijde 🙂
Jo, to by mě taky zajímalo… syn (18) se chce letos sám vypravit stopem procestovat Francii… asi záleží na zkušenostech, schopnostech a znalostech každého dítěte. Uvidíme, je to čerstvé, moc se mi ho pouštět nechce…
(Citováno od Zava z 1.7.2014 23:18)
Mladší bratr před lety takto vyrazil, nikomu nic neřekl.
První, kdo se to dozvěděl, byla babička, když jí jednou nad ránem zazvonil u dveří. Ptala se ho, odkud jede – a prý: “Z Francie, babi…“
Jo, to by mě taky zajímalo… syn (18) se chce letos sám vypravit stopem procestovat Francii… asi záleží na zkušenostech, schopnostech a znalostech každého dítěte. Uvidíme, je to čerstvé, moc se mi ho pouštět nechce…
Jarmuschko,
ono to je opravdu hodně individuální a nemělo by se dát na tlak okolí. My to s dcerou (11 let) řešíme tak, že pokud chce, abych s ní někam šla nebo jela a já můžu, tak jí ráda doprovodím. Pokud nemůžu a přesto tam chce, tak jede sama. Ale nejčastější varianta poslední rok je, že chce jet sama rovnou…Ale je fakt, že ona je rozumná a nehrne se do ničeho, co by nezvládla.
Já nad tím zatím tolik nepřemýšlela, protože mám děti malé. Ale dnes jsem pracovně něco řešila s jednou paní, jejíž sedmnáctiletá dceri ji odlétá na rok do Brazílie… a to mě teda zamrazilo, jak jí asi musí být.. 🙂
Já, když mi bylo 16, tak jsem jezdila na přechody tater, mobily nebyly, prostě jsme se za dva týdny vrátili domů…. Na přijímačky jsem jela taky sama do jiného města, kde jsem nikdy předtím taky nebyla….jj, to bylo dobrodružství. Zatím si ale neumím představit, že takhle budou jezdit moje děti.. 🙂
Jarmuschko, ta hranice je hodně individuální a záleží na konkrétním místě, konkrétním dítku.
K tomu doprovázení třeba na přijímačky na VŠ, už to myslím není o tom, doprovázet z důvodu opatrnosti apod., ale jela bych tam jako morální podpora. Naopak mi to přijde fajn, když dcera chce, aby ji mamka doprovázela i na ty přijímačky. Udělají si třeba spolu výlet, dojdou na oběd, do cukrárny a když se to pojme jako výlet, může to být super den.
Já jsem letos s dcerou na přijímačky jet nemusela, ale jinak bych jela taky a ráda.
Jinak ta hranice od kdy přijde tak nějak věkem sama. Když dcera cestovala do Asie, taky jsem se bála a dokonce sledovala on-line v noci dráhu letu a šla spát ve dvě ráno, až letadlo dosedlo. 🙂
Ale jela se skupinou studentů, ne tedy úplně sama.
Zkrátka jedou dítko pustíš, zvládne to a pak už o tom moc nepřemýšlíš a najednou zjistíš, že už máš velké dítě, které tě vůbec nepotřebuje. 🙂
Jarmuscho, já jsem jela s holkou pouze do Olomouce. Na přijímačky do Prahy, Brna, Hradce Králové, Pardubic a Plzně jela sama. Nějak mi to přišlo vhod. Neb jsem již dva roky nemohla kvůli nepřízni osudu dojet na sraz VD a tak jsem spojila příjemné s užitečným.
Omlouvám se jestli jsem tě uvedla v omyl, že jsem jezdila na všechny přijímačky. Ani na střední jsem s ní nejela.
Sotva jsem to odeslala, tak jsem si vzpomněla – Majda jela tento školní rok poprvé sama autobusem k babičce (asi 5 km), to jsem teda byla taky napnutá,jak to zvládne, protože autobusem tam jezníme jen hodně výjimečně, navíc neměla v autobuse nikoho, koho by znala. Ale sama si to přála zkusit, tak jsem jen poprosila řidiče, aby ji zkontroloval, že vystoupí na správné zastávce. Zvládla to v pohodě 😉
Jarmuschko, já moc vlastní zkušeností nepřispěju, protože jak známo pracuju z domu a školu máme kousek od baráku, takže dojíždění vůbec řešit nemusíme.
Čistě teoreticky – ve třetí třídě bych z dojíždění obavy nejspíš neměla, tady jezdívají běžně autobusem i prvňáci. Ti teda nejdřív pod dohledem někoho staršího (tj. klidně i druháka). Na druhou stranu pokud jezdíte tak jako tak a není to pro nikoho z vás komplikace rovnou vzít i holky, tak by mi zase přišlo zbytečný posílat je autobusem, jen proto, aby to někdo nekomentoval jako zbytečnou opatrnost.
K těm přijímačkám – taky jsem tenkrát jezdila všude sama, i jsem se sama stěhovala na koleje a na konci školního roku z kolejí. Přišlo mi to naprosto normální, ale bylo to taky dané okolnostmi – naši neměli auto, takže by se stejně museli se mnou kodrcat autobusem nebo vlakem a nijak by mi tu cestu neulehčili. Když ta možnost je, tak mi přijde škoda ji nevyužít.