Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jaký je váš orientační smysl?
Můj muž tvrdí, že ženské žádný orientační smysl nemají a mapa jim nic neříká. No, řekněme, že já jsem na tom bledě, ale z místa A se dostanu na místo B vždycky.
Co si myslíte VY?
Co se vám vybaví, když se řekne orientační smysl? A mají ho muži opravdu lepší než my, ženy?
no můj dezorientační smysl je dobrý :-))
Ale jinak když se soustředím na cestu,tak zvládnu trefit kam potřebuji,ale pokud jdu s chlapem tak spoléhám na něj
Dneska u mě zastavilo auto a chtělo poradit cestu. Tak říkám. To musíte zpátky, u školy doprava, kolem hospody kousek rovně. Cesta se stáčí doleva. U křižovatky doleva a jste tam. Chlapy na mě hledí a nic neříkají.
Tak to zkouším znova. Musíte se vrátit, první odbočka vpravo, stále rovně a na další odbočce doleva. To se už tvařily, že to chápou 🙂
Nemám orientační smysl. Ale jak tu psala semelka, kdybych se měla řídit podle obchodů a barev domů, tak bez problémů trefím. Mapa je pro mě katastrofa, většinou dojedu někam úplně jinam.
Přítel orientační smysl má, i bez mapy – stačí mu nakouknout a najde to, tohle nechápu. Ale nikdy se nezeptá na cestu, radši bude bloudit, než by zastavil – to já radši zastavím desetkrát a zeptám se:-)
Jednou jsem se ztratila na náměstí v Jičíně:-) Vedlo z něj x cest a já nevěděla, která je ta, která mě dovede k motýlku, kde jsme byly ubytovaní. Chodila jsem tam s dcerou asi hodinu, až jsem si vzpoměla, že za restaurací byla policejní stanice. Tak jsem tam zašla, byl tam hodný a “chápající“ policista, já byla už vyřízená po celodenním výletu, unavená, zpocená (bylo léto a vedro), takže jsem na vše jen kývala – asi pochopil, že to nenajdu, tak nás posadil do policejního auta a odvezl až k naší chatičce:-)
O mojí mamince jsme z legrace říkali, že je schopná zabloudit i ve vlastním obyvacím pokoji (pravda, měli jsme větší – v bytě ve staré zástavbě…)
😉
Já když jdu s někým, tak cestu nesleduji a jsem pak schopná zabloudit. Když vím, že se pak budu muset orientovat sama, dávám pozor a snad aspoň tuším, kde jsem.
Pamatuji si, že jako puberťák jsem měla problém na novém brněnském sídlišti, kam jsem jezdila za ségrou. Když jsme šli na procházku, tak jsem nikdy nevěděla, kde jsem, až jsme najednou stáli před jejich barákem.
Dneska už se tam orientuji lépe.
Jako navigátora si mě choť docela pochvaluje.
Když jsme kdysi byli partija na dovolené v Pobaltí – několika auty, střídali jsme se u řízení a navigování – tak my s chotěm byli osvědčení navigátoři ve městech a kamarád, lesák, zas někde v přírodě.
Za vrchol své orientace považuji, jak jsem jednou v Brně blbě odbočila a teď mě to buď hnalo na dálnici z města ven, nebo kamsi do nějaké vzdálené čtvrti.
Do Svitav jsem jet nechtěla, tak jsem vyrazila kamsi na periférii. Logicky jsem se držela hlavní cesty, až jsem zase dojela na místo, kde jsem to znala a mohla se vrátit na místo určení.
😉
Ve čtení v mapách jsem lepší rozhodně já, ujímám se vždy dobrovolně funkce navigátora. V terénu jsme na tom asi stejně, někdy je lepší manž., někdy já.
Orientační smysl mám dobrý všude jen ne v lese. Už několikrát se mi osvědčil, ale říct chlapovi že jede špatně je kalamita. To se mi potvrdilo u manžela a v posledních dnech na dovolené s taťkou. Ten aspoň nemá problém s tím zastavit a zeptat se, teda zeptat jsem se musela já.
U manžela jsem už alergicka na větu ,,vytáhni mapu’‘, protože než se samozřejmé zorientuju tak je pozdě a ,,neumím ani čist v mapě’‘, proto vždy říkám ,,zastav na příhodném místě a podívej se sám do mapy, nebo se někoho zeptám“. Věřili by jste tomu, že žadné příhodné místo není, už začínam mít podezření, že v mapě neumí číst on.
tak my jsme asi svetla výjimka,
muj muž se pta kolemjdoucích,
ale jinak zadneho jiného chlapa co to dela neznam.
Tak orientační smysl docela mám. rozhodně lepší než můj muž.
V mapách jsme na tom tak stejně.
Manžel když se ztratí, tak za to zaručeně může špatné značení nebo něco takového. Na cestu se neptá, dokud ho nedonutím zastavit, abych se já mohla jít někoho zeptat.
Co je moje krizovka ohledně navigace, tak když se mě někdo ptá na cestu.
Mám dojem, že v těch chvílích mám naprosté zatmění a zaručeně začnu popisovat tu nejkrkolomější cestu. Pak dotyčný odjede a já to hned vím, jak jsem to měla říct, ale v tu chvíli prostě konec.
lien spolu do lesa rozhodně nemůžem….tohle také nemám, jak jsem psala má to manžel….postavili nový kaufland a potřebovala jsem se pro něco vrátit, no boj ho pak najít 😀
Tak můj názor je, že orientační smysl není dostat se z bodu A do bodu B. To povětšinou dokážu velmi dobře s mapou nebo svými výpisky z mapy v PC, popř. s jinou nápovědou.
Za orientační smysl považuji, když někam půjdu a pořád vím, že tímhle směrem je náš dům, tohle je směr opačný, tudy přijdu tam, ať jsem na silnici, v lese, nebo u barevných domů :-). A ten absolutně postrádám. Dvakrát se otočím okolo domu a už nevím co jakým směrem je.