Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tenhle kluk byl se mnou v dětském domově jako malý chlapeček
Holky, přečetly jste si už zprávy?
Mně to dnes řekly dvě kamarádky z domova. Je to hrozné, co se děje, nevím, jaký k tomu měl důvod, ale nikdy nedopustím, aby mé vlastní dítě skončilo v domově, protože to opravdu není lehký život (což ho neopravňovalo k takovému činu), nechápu, já ho tam znala asi 4roky jako malinkého chlapečka – tichý, znám spíše jeho starší sestry, je jich celově myslím 5. Vím, že se o ně rodiče nezajímali, jeho sestra byla jednu dobu moje hodně velká kamarádka, neměla je ráda, vlastní sourozence! Nechápu! Jí bylo 13, jim 4, 5 a 6. Ta nejstarší odešla z domova už dávno! Nebyla jejich vlastní sestrou. No, nebudu to rozepisovat, je to prostě hrůza, nestudovala jsem blíž, co přesně se mohlo stát, nechápu, jak to mohl udělat, co ho k tomu vedlo. Je nás opravdu malá kapka v moři, kteří po odchodu z domova mají slušnější život…..
Piškotko,máš můj obdiv,že tě život neudolal právě kvůli tomu co tě potkalo..Jsi silná ženská a i když to není jednoduché tak jsi nezatrpkla a proto ti vzdávám hold a přeji krásné dny plné sluníčka i když venku prší:-))
a k tomu,že jsi ho znala..tak to asi otevřelo tvoje vzpomínky,ale každý si svůj kříž neseme sami a za život potkáme spoustu lidí a někdy ani nevíme jestli jsou to ti dobří nebo zlí.
Daruško:-) mám Tě moc ráda,proto jaká jsi:-)
Jsi mladá,úspěšná žena s velkým srdíčkem a s bystrou hlavou. Jsi báječná maminka zaměstnaná v prosperující firmě. Všechno co jsi dokázala a máš-krásné dítě i kariéru je Tvoje zásluha-je to tím jaká jsi uvnitř,víš:-)))
K článku se ani vyjadřovat nechci..jen,prosím moc nad tím nepřemýšlej. Ať se zbytečně netrápíš vzpomínkama. K
Piškotko, to Vás obdivuju a lituju zároven. Já bych z domova odešla hned v den 18. narozenin – na internátě jsem byla 14 dní a stačilo mi to, nedokázala bych dodržovat všechna ta pravidla a nařízení, která v takovýchto zařízeních jsou
At se Vám v životě daří
Jana
Ostatním moc děkuji za milá a povzbudivá slova. Holky, já nevím, jestli bych byla tak silná, kdybych vás tady neměla … ;o)
Pro anonymní Janu: v domově jsem strávila celkem 9 let, od 11 do 20 (kdy jsem zůstávala déle než je běžné kvůli jazykové škole:o)
Piškotko, máš vzácnou schopnost šokovat. Taky jsem neměla tušení o tom,že jsi vyrůstala v DD.Kdyby to někdo nadhodil jako drb, že to někde slyšel,tak bych tomu nikdy neuvěřila.
Teda klobouk dolů před Tebou! Jak si se dokázala poprat se životem a nespadnout do ….. jako mnoho dětí z DD. Od té doby,co jsem viděla film Marián, tak mám o DD svou představu.
Smekám!
Ten kluk byl ve stejné situaci jako ty,ale neuměl se s tím poprat. Zachoval se nejhůř jak mohl.
Už tu v zápisníčcích byla debata o knize Rok kohouta. Dostala jsem se k ní nedávno a potěšilo mě, že autorka opravdu nevyzdvihuje rasu jako problém, nýbrž to, že děti prošly ústavní deprivací v prvním roce. A jde ještě dál, na více místech se vyjadřuje v tom smyslu, že dítě je ovlivněno již v těhotenství, tím, zda jej matka vítá a přijímá, nebo zda je přítěž a komplikace v každém směru. Autorka se domnívá, že již toto je tak obrovským vkladem, který nelze později ovlivnit.
V domovech nachází útočiště děti z nejrůznějších důvodů. Přesto si myslím, že dítě, které prošlo domovem jako kojeně, a třeba problémovým těhotenstvím, nemá skutečnou možnost volby. Ve chvíli, kdy se narodí, je do značné míry rozhodnuto za něj. Pokud svoje polínko přiloží letitá ústavní výchova, je to těžké. Také si nemyslím, že by se tím měl někdo omlouvat, ale systém je možné ještě upravit k lepšímu. A to mě vždycky napadne, když čtu takový odkaz.
Piškotko, každý má volbu. Ty sis vybrala, že nedopustíš, aby tvé děti trpěly, aby se jim přihodilo něco podobného, jako Tobě, staráš se o to, aby rodinka fungovala a tím jsi i Ty sama šťastná. On si vybral takovou možnost, že mu ani nebylo líto toho, co udělal. Chápu, že to určitě není jednoduché, když odejde dítě, byť plnoleté, z domova a má se postarat o sebe a svůj život, ale ta možnost volby je. Moc Ti držím palce, protože jsi šikulka, která se nedá a bojuje! A plakat se neboj, když je smutno na srdíčku, tak je pláč a dcera ten nejlepší lék. Mám pravdu?
Ale souhlasím s Virenkou a Ájíkem. Je neskutečné, jaké zákony, prodlužování, zkoumání a zdržování je u nás při pěstounských záležitostech. Určitě by měla přijít změna a takový zájem, kdy jednou za pár měsíců pošle rodič pohled, to podle mě není zájem o dítě!!! Je to smutné. *
Piškotko, co si myslím o tobě, už dávno víš 🙂 – prostě jsi statečná a šikovná holka, obdivuji tvou houževnatost a snahu zajistit Sárince VŠECHNO podstatné, tvou nezdolnost a sílu. Prostě o tebe strach nemám :)))
A co se týká toho kluka… taky jsem dnes vůbec neviděla neslyšela zprávy (malujem obývák, tak jsem sem jen odskočila 🙂 ) … ale je to hrozné.
Myslím, že Virenka má pravdu v tom, že je asi podstatné, v jakém věku dítko do dětského domova přijde… a taky si myslím, že by se konečně měly trochu poupravit zákony ve prospěch dětí žijících v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Bohužel jsou tady chráněna (jako obvykle v našem státě 🙁 ) práva “rodičů“, kteří o své děti zájem nemají a nikdy mít nebudou. A tolik párů čeká na dítě a nemůže je mít… tahle logika mi jde jaksi mimo “mozkový záběr“.
Těžko říct, co ho k takovému činu vedlo, ale určitě bych věřila, že prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, je velice důležitý faktor. Chápu, že ti to přijde líto… drž se.
Piškotko, jsi šikovná a statečná. A to, jak se staráš o svou dcerku, je moc dobře. Změnila jsi svůj osud. Jsi silná osobnost.
Schvaluji, že se díváš dál… a že věříš 🙂
Škoda, že Tě nemůžu obejmout a líbnout na čelíčko.
Jsi opravdu šikulka šikovná.
Piškotko, tato realita je smutná moc. Je to důvod, proč silně podporuju snahy o umístění malých kojenečků do pěstounské péče, co nejrychleji, aby nepropásaly nejdůležitější první roky života čekáním na soudy, vyjádření rodičů a podobné z jejich pohledu bludy.
Myslím si, že je obrovský rozdíl mezi člověkem, který přišel do domova z fungující rodiny a ve věku školním, než človíkem, který tam trávil první roky nebo došel z domova, kde první roky trávil velmi podobným způsobem – jen nakrmit a obstarat základní potřeby. Z toho, že jsi naznačila, že tento chlapec je ze sourozenecké skupiny mladší a v domově byl jako malý chlapeček, mi to přijde smutně logické. Ústavní výchova je zátěž, kterou téměř nejde překročit, dokáže to jen opravdu silný jedinec a s obrovským úsilím. A pokud v ústavu proběhne i část z prvního, nejdůležitějšího roku, člověku a jeho budoucí rodině se to jako bumerang vrací taky.
Jsem přesvědčená, že ty, Piškotko, jsi úplně jiný případ, protože je to jasné ze všeho, co píšeš. Tvůj citový projev není totožný s obvyklým projevem dětí z domovů. Je to těžký prožitek, ale spíš bych ho přirovnala k dětem z internátní školy – celoroční. ( V Británii stále velmi obvyklé :-((( ) Že tě to žere, bude zřejmě tvůj celoživotní hnací motor to pro své dítě udělat jinak a líp… A tím to bude i k něčemu dobré. Jsi statečná holka a Sárinka bude po tobě.
Piškotko, jak dlouho jste byla v dětském domově?
Jana
Padmé, no právě! Já ho nelituju, to,co udělal, je strašlivé!!! Ale chtěla jsem taky napsat, jaké pozadí za tím může být, jak důležité je věnovat se dětem a naslouchat jim, všichni to bohužel máme v sobě, tu křivdu, když tě dají do domova, když za to nemůžeš, mě to žere dodnes, že jsem nemohla vyrůstat v klidné rodině, a tetička to ještě pozlatí výrokem “Jak strašně dobře jsem se měla, když jsem jezdila do zahraničí“, no nemám k tomu víc slov, jsem sice silná, ale strašně někdy pláču nad svým osudem… Nechci se litovat, to vůbec, ale prostě to nejde přehlížet, vrací se to jako bumerang! (Třeba při nemocích, rodinných oslavách, jakékoliv starosti…) Ale člověk se musí dívat dál… a já věřím :o))))
Piškotko, musím se přiznat, že jsem zprávy nesledovala – já od rána peru a žehlím. Takže jsem opět mimo dění.
Po přečtení tebou napsané zprávy jsem dostala hned dvě pecky najednou: ta první je, že jsem si přečetla, že jsi vyrůstala v dětském domově (asi jsem tu na VD příliš krátce a nevěděla jsem to, promiň).
A ta druhá je osud toho kluka. Moc tomu nerozumím. Jenže já nerozumím nikdy tomu, když někdo někomu cíleně ubližuje. Mé povaze je to na hony vzdálené. Vždycky nad takovou tragédií pociťuji lítost. Zmařený život je vždy velké neštěstí. A ten hoch se bohužel “zamotal“ víc, než si myslel nebo myslí. Život se s ním nemazlil a on tím trpí. Je to smutné. Je to moc smutné.