Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je zdraveni slusnosti nebo pouhym prezitkem dnesni doby?
V jiné diskusi se začalo probírat zdravení.Musím říct, že některé názory byly pro mě velkým překvapením.
Asi je to dané výchovou,ale pozdravit,poprosit nebo poděkovat jsem musela vždycky. Vůči dospělému to byla slušnost,ve školce/škole se to bralo jako projevení “ úcty“.
Když mě někdo pozdravím, tak mu také odpovím. Pozdravím také člověka kterého neznám sice osobně,ale potkávám ho často.
A totéž očekávám i od svých děti.Je přeci slušné pozdravit když vejdu např do restaurace nebo u lékaře.
Jaký máte názor na zdraveni Vy? A je jedno jestli jde o dítě nebo o dospělého. /b]
Mě teda překvapilo jak paní učitelka ve školce i ve škole říká, jak s tím děti mají problém.Bohuzel musím říct, že i plno dospělých na pozdrav neodpovídá:-( .
Diskuze týdne 16/2013
Já se vždycky musím smát, způsobu jakým zdraví nejmladší syn (2). Ještě nemluví, ale tou svojí “ dětskou řeči“ zdraví tak, že je všem jasné, že jde o pozdrav.
Zdravíme, děkujeme , prosíme – a jako bonus přidáváme úsměv.
Dceři trvalo dlouho, než ztratila před “cizíma“ zábrany – nikdy jsem jí nenutila, že teď zrovna musí pozdravit, jen jsem jí vysvětlovala, že jí to nic neudělá a druhého to potěší.
Podle reakcí známých vím, že je dcera hlasitě zdraví, i když u toho nejsem já, což mě mile překvapilo.
Když potkám známé s malým dítětem, které dítě nutí mě pozdravit (a že jich je), tak mi to vadí a dítěti říkám, že to není problém, že se pozdravíme někdy příště, když bude chtít.
Když jde naproti mě dítě, které mě obvykle zdraví (když jde s maminkou) a najednou nic, klidně ho pozdravím první a nikdy se nestalo, že by mi někdo neodpověděl.
Některé děti mají prostě zábrany a nevím, proč bych z toho měla dělat bůhvíco…
Teď mě přestala zdravit 15letá dvojčata (dcery mé známé). Nijak to neřeším a nezdravím je a ani si o nich nemyslím nic špatného + jejich mámě to určitě žalovat nebudu. Prostě jsou ve věku, kdy se hledají a až se najdou, třeba zase zdravit začnou a když ne – nic se neděje.
Jinak v práci, co nastupují mladí na brigádu, tak zdravit neumí, ale těm to teda sežrat s chutí dáváme a neporadíme jim dřív, dokud se nás nenaučí z dálky hlasitě zdravit.
To jste mi připomněly, jak jsem šla tenhle týden venku s kočárem, naproti na chodníku šly děti z družiny na vycházku a najednou začaly jedno přes druhý halekat Dobrý den! Koukala jsem, koho zdraví, protože ty děti vůbec neznám, a ony zdravily mě. Moc jsem se smála, bylo to hodně roztomilý. Sice tu bydlíme už 4 roky, ale nikdy jsem je nepotkala, asi že jsem byla tou dobou, kdy chodí ven, v práci. Takže to s tou výchovou asi nebude tak špatný. 🙂
Zdravení považuji za samozřejmost, patří to prostě ke slušnému vychování. Dceři to vštěpuji odmalička do hlavy, dobrý den, děkuji, prosím apod.. I když je fakt, že i dnes (bude jí 6 let) ji musím někdy popostrčit a upozornit. Většinou zdraví automaticky. Kolikrát je těžké vysvětlit nevychovanost ostatních, především muži mě stále překvapují, s prominutím na člověka “čumí“, ale nepozdraví (mluvím třeba o rodičích dětí ze školky, takže se samozřejmě známe od vidění).
Prcka jsem myslím nenásilně učila používat pozdrav,prosím, promiň atd. vlastním příkladem, asi kolem 2 let věku. A stopy to v něm zanechalo, neb při nástupu do mš ve 3l z něj byla p.u.odvázaná, jak to pěkně umí – jako jedno z mála dětí. Později to vylepšil, neb už 2m od dveří třídy haleká Dobrý deeeen a Nashledanouuuu, takže přeslechnout fakt nejde :-).
U cizích lidí mu říkám, že když pozdravím já, měl by taky.
A rodinu, kamarády jeho, moje..jak kdy, nenutím ho násilím.
Ale v práci mi pár lidí přijde..horší jak ty malý děti..nadřízení odpoví bez problémů, ale i když chápu, že nás je v práci hodně…tak radši pozdravím 2x jednu osobu než vůbec. Některé paní, i stejně staré, jen koukají a nic,a pánové taky. Takže zdravím 100% ty, co se známe a bavíme se a sůvičky z nudlí holt někdy přejdu beze slova, ale to už musí být.
Na druhou stranu jako malá jsem byla stydlín, to si pamatuju dobře, že jsem chtěla být neviditelnou než někoho pozdravit 🙂
Patříme také ke zdravícím typům 🙂 a zjistila jsem,že čím jsem straší tak mi více vadí,pokud někdo kdo přijde do místnosti/třeba v práci a k tomu je mladší,chlap atd., od kterého očekávám v rámci slušnosti pozdrav jako první/tak mi to vadí a začnu hovor až po pozdravu.Funguje to 🙂
co se týče dětí,tak se učí nápodobou,tudíž tam kde bydlíme nebo často jezdíme/panelák u babičky/známé lidi třeba od vidění, zdraví-me automaticky.Ještě mi tak ale vytanulo na mysli,když dcera od známé došla do puberty,přestala zdravit.napřed alespoň kývala hlavou,pak ji raději otočila na druhou stranu.To stejné dělala jednu chvíli i moje mladší sestra vúči mým známým,aby po pár letech zase začaly normálně zdravit 😀 přišlo mi to jako revolta,jsi známá od matky,ne moje tak co 😀
V souvislosti s onou citovanou diskuzí jsem se chtěla zeptat Lien/pokud bude mít čas a myšlenky reagovat :-(/ jak to máte s omluvou?Omlouvají se vaše děti tak nějak automaticky,když třeba něco rozbijí/třeba kamarádovi hračku/bouchnou atd.?
Jsem na rozpacích,když od kamarádky kluk ublíží mému synovi a ona ho de fakto přinutí k omluvě.Ono promiň není to,že by uznal,že ublížil,ale aby to měl z krku a mamka ho nechá být.Má tahle ,,omluva“ smysl?
taky jsem si všimla, že této slušnosti ubývá 🙁 svého syna učím, že zdravit se mají všichni a hlavně dospělí bez toho jestli je znám nebo ne. taktéž zdravím všechny, tak jsem byla naučená. tento problém taky ne minulém rodičáku ve škole probírali, je děs, spousta dospělých prostě nezdraví
Ahoj Nuninko, já jsem ze “staré“ školy, takže Tě asi nepřekvapím – u nás se zdraví, děkuje i poprosí – připadá mi to normální, běžné, přirozené.
S našimi sousedy se známe a zdravíme se. Když jedem okolo nich autem, tak na sebe zamáváme.
V práci se zdravíme všichni, každý s každým. Mně se to líbí a přijde mi to hezké.
Syn zdraví odmala, vedli jsme ho k tomu nejen my, ale i učitelky ve školce.
Takže – za mě a za naši rodinu – zdravení je slušností.
tak já to mám podobně jako Lussy, akorát že já jsem notorický “děkovač“. Děkuju za všechno a furt, nejvíc do telefonu, to děkuju i lidem, co na mě štěkali, i když není za co. Ono mi to vyklouzne vždycky tak nějak samo.
Anička zdravit i děkovat a prosit umí, ale zdravit cizí lidi jí nenutim.Když k nám někdo přijde domů, místo pozdravuju tomu člověku třeba přinese hračku nebo mu řekne něco jinýho, to neřešim. Spíš by mi vadilo, kdyby člověka ignorovala. Cizí lidi na ulici pozdravím nahlas, někdy mě A. následuje, někdy ne. Ale zase když chce třeba hračku od jinýho dítěte, tak to poprosit umí. A ještě u toho dá ručičku na tvář – to nevím proč dělá.
S tím styděním to u nás bylo na začátku tohoto šk. roku.
U nás se taky zdraví. Holky ví, že když někoho zdravím, měly by taky pozdravit.
Ale jak starší roste, tak už tak nějak začíná chápat, že ne každý se zdraví “ahoj“ a ne každému se tyká a najednou přestala některé zdravit. A na dotaz, proč nezdraví, mi odpověděla, že ona neví, jeslti má říct ahoj nebo dobrý den 🙂 Tak jsme si vysvětlily, že tím “dobrým dnem“ rozhodně nic nezkazí a když si není jistá, jestli může tykat, tak to prostě použije 🙂 A bylo po problému. Někdy se ještě stydí, ale už to není tak časté.
Malá (2,5 roku) je teď ve fázi, že se jí zdravení líbí, takže zdraví naprosto každého tím svým “dobý den“. Ale my tady zas tolik lidí na procházce nepotkáváme 😉 Snad jen v obchodě. 🙂
Ale třeba situace dnes – jely jsme svou trasu dopo, obhlídnout zvířátka po dědině a na jedné zahrádce pán zastřihoval hrozny. Malá se zastavila a upřeně ho pozorovala. Pán si nás všiml, tak jsem ho pozdravila. Malá automaticky taky. Takže pán se usmál a odpověděl. Malá zírala dál 🙂 Vyšla z domku paní, tak jsme ji taky pozdravily, když už jsme tam tak čučely 😉 Neznám ty lidi, ale připadlo mi normální je pozdravit.
Nepostrkuju je k tomu, to, že zdraví asi vyplynulo z toho dětského papouškování, u kterého je teď malá. Spíš se teda stávalo, že starší najednou nepozdravila a z toho vylezlo to stydění se. Takže bych řekla, že to prostě bylo učení nápodobou.
Celkově si i doma dávám pořád pozor na to, abych je poprosila, když něco chci, abych jim poděkovala, když mi něco třeba podají a tak. Možná je to úchylka z povolání, aby děti pořád měly na očích ten příklad…