Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jste rády ženami?
Míváte někdy nebo dokonce často pocit, že vás to, že jste ženou, omezuje ve vašem životě? Nebo si naopak své ženství vychutnáváte každým okamžikem?
Napadlo vás už někdy, že by bylo lepší (jednodušší) být muž?
Mailem mi přišel odkaz na projekt Ženy ženám, ve kterém 8 úspěšných žen popisuje, s jakými mýty o ženství se ve svém životě potýkaly a jak se s nimi dokázaly vypořádat.
Tak by mě zajímalo, jak to mají i ostatní?
(Musím přiznat, že ani o jedné z těch uvedených úspěšných žen jsem předtím neslyšela 🙂 …poslechnout si jejich příběhy ale bylo přinejmenším zajímavé)
Jsem ráda ženou, ale vlastně je jen málo každodenních situací, kdy bych s chlapem neměnila 🙂 Např. brala bych vyšší plat jenom proto, že jsem chlap. Přišla bych z práce domů, vzala děti na hodinku ven a sousedi by ještě týden mluvili o tom, jaký jsem úžasný otec a jak se věnuju dětem. Hned po návratu bych zbodla večeři, kterou mi uvařila manželka. Pravidelně bych si vyrazila na večerní sport a pak bych skákla na jedno.
Když bych nedejbože zůstala sama s dětma, všichni by mě poplácávali po ramenech, jak jsem skvělá a jak mě obdivují, že zvládnu chodit do práce a ještě k tomu se starat o děti. Kdyby mé dítě vystupovalo v Talentech, sklidila bych potlesk ve stoje za to, že to skvělé dítě vychovám sama 🙂
Až bych byla stará, našla bych si mladou kočku a každý by mě obdivoval, jaký jsem ve svých letech kanec 🙂
Ale jinak vím, že chlapi to nemají tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá a jsem ráda za svůj život v ženském těle – hlavně kvůli možnosti být matkou.
to je věčné téma :-)) myslím, že jsme si ty chlapy trochu zkazily sami.. Zastáváme jejich práci, to co vždycky dělal chlap uděláme my – protože to přece zvládnem… 🙁 trochu se z nás potom stávají chlapi a proč by ten “náš“ doma pomáhal chlapovi, proč by se mu dvořil…? je to trochu smutný. Myslím , že ženy jsou krásnými bytostmi, jsou citlivější, intuitivnější, a umějí toho chlapa zjemňovat. Jsem ráda že jsem žena….
No, já bych teda občas byla radši chlap. Doma manžel nějak nemám moc čas se zapojovat do chodu domácnosti – plní funkci přesně tak jak psala lien. Já si dle svého nejlepšího vědomí a svědomí plním svou funkci – starám se o děti, domácnost… Nevim, tak nějak mi přijde, že to co dělám já je samozřejmost, ale opačně… Kolikrát jsem slyšela, že je manžel obětavý, jak se chudák dře… To že kvůli tomu, že není příliš doma jsou všechny starosti (i o něj) pouze na mně a tudíž nemám šanci si odpočinout… už nikdo nevidí. Aby to nebylo pochopeno špatně – nejde mi o to jak to vidí manžel, ale okolí. Když si jednou za čas vyjdu s kamarádkami, tak mám strááášně hodného manžela, který mě PUSTÍ. To že chlapi jdou sami do hospody… je normální, ale když se jdou samy bavit ženský je to divné… V neposlední řadě práce – už to zažívám na vlastní kůži – dvě malé děti… tady sehnat práci snad nemožné! Možná to ve městech chodí jinak, ale tady u nás na vesnici je to prostě takto. Dneska už chlap nepodrží skoro ani dveře neb se nechce dotknout emancipovaných žen… No, já nevím – nějak ty výhody nevidím. Kšanda
Peti,zajímavá otázka :-)..já nad tím nikdy nějak nepřemýšlela,mám staršího bráchu,akorát jsem vždycky chtěla mít ségru,abych si měla s kým hrát 😀
Jinak jak píšeš,i já jsem si vychutnala těhotenství a tenhle krásnej pocit nemůžou chlapi zažít,ani když jsou u porodu,to má do těhotenství daleko :-))..prostě nosit v sobě mimčo je úžasnej pocit a já jsem ráda,že jsem “ženská “ 🙂
Ahoj Petro, zajímavé téma – zajímavá otázka :-).
Dřív jsem nad tím dost “dumala“…. necítila jsem se “dobře“ v těle ženy… asi jsem “dřív“ napáchala nějaké nekaloty, že mě takhle “potrestali“ 🙂 😀 😉 – míněno s humorem a nadsázkou…
Přesto – musím se přiznat, že jsem si vždycky přála být kluk, už jako malá holka jsem “záviděla“ staršímu bráchovi… že může sekat trávu, že může štípat dříví, že může lézt po skalách, po stromech… a já to “musím“ dělat tajně ;-). Celý ten “klukovský“ svět se mi líbil a líbí pořád. Vztahy jsou “rovnější“, přímočařejší, upřímnější. Kluci si “rozbijou nos“ a jede se dál, pořád jsou kamarádi. Holky nadělají spoustu “rámusu“ pro nic, poškorpí se, pak spolu nemluví… takové “bla bla bla“ o ničem… tomuhle jsem nikdy nerozuměla a asi už tomu neporozumím ;-).
Možná je to všechno dané tím, že mám staršího bratra a tím, že měl báječné kamarády a spolužáky.
Pokud bych si mohla vybrat – tzn. sama volit – chtěla bych být “muž“ (a asi bych nezaváhala ani na vteřinu!).
Pravdou je, že v okamžiku, kdy jsem otěhotněla a stala jsem se “maminkou“, mě všechny tyhle myšlenky “opustily“. Od té doby se tak nějak změnil celý můj život a naučila jsem se brát věci tak, jak jsou. Teď už nad tím “nedumám“, ani nepřemýšlím. V tomto životě jsem ženou a nic na tom nezměním. A je fakt, že být “máma“ je moc krásná záležitost a asi bych nenašla příměr – tzn. něco, co by bylo srovnatelné… Být matkou – to prostě bere dech – je to nepopsatelně úžasné… a v tomto ohledu bych neměnila…
Je to jako se vším v životě – všechno má své “pro“ i “proti“… 🙂
Tak já bych chlap být nechtěla, i když myslím, že to umím líp (asi jsem víckrát byla). V ženské roli se učím, ale myslím, že v dnešní době to mají muži těžší. Naše přirozená funkce (rodit děti a dělat domov) nám stále náleží, zatímco muž jako oplodňovatel, živitel a ochránce byl nahrazen ženami či přístroji. Takže je určitě mnohem těžší uchovat si zdravé mužství, než ženství, i když se v každém snoubí oboje.
No a samozřejmě o prožitek mateřství bych se nerada připravila.
tak příběhy žen si přečtu nebo poslechnu jindy…
také jsem se nad tím nikdy nepozatavovala…sice taková ta klasika ženská rodí, zvládne víc věci najednou, zastaví když neví jak a kam dál a zeptá se oproti mužskému…to jsou věci co sedí…vojna sice není ale určitě jsem jí dřív nezáviděla…
já si nemyslím že jedno je lepší jedno horší, já si myslím, že to tak tam je dané a pokud to tak někdo necítí “tak pak je to už jiný problém“
no a také si myslím že pokud doma vše funguje jak má a chlap je do chodu rodiny zapojen tak jak má být tak nemám potřebu být chlapem 😀
kariéristka nejsem tak nevím jestli ženy nějaký problém v tomto mají…
Jééé, to je zajímavé téma 🙂
Ja jsem vyrůstala mezi samýma klukama, většinou mnohem staršíma, věkově k mému bráchovi, takže si myslím, že jsem byla hodně ovlivněna, jak slovníkem, tak láskou k mnoha klučičím sportům, dodnes miluji hokej, fotbal jsem hrávala jako malá holka, kluci mě hodně brali mezi sebe. Znala jsem hokejové týmy mnoha zemí, fandila jsem Švédům, jůů, teď se mi vrátily vzpomínky. Sukně jsem nikdy moc nenosívala, kalhoty a tepláky to jistily, vlasy střižené spíše nakrátko, no hotový kluk 🙂 Je pravdou, že mi to občas chybělo, takové to holčičí čančání, sukýnky a šatičky, a v souvislosti s tím mě napadá věta, kterou mi řekla jedna dávná věštkyně: že děti, které se nám narodí, nám mají něco ukázat, něco nás naučit. Moje dcera je ta typická holčička se vším všudy, má ráda šatičky, sukýnky, holčičí parádu a šperky a neskutečně dobře umí sladit oblečení, barvy, prostě nekecám, ale brzy si od ní nechám i radit 🙂 Třeba mi měla ukázat, že mám více projevit svou ženskost 🙂 Ať je to jakkoliv.
Co se týče těch knih o ženách a mapách atd., měla jsem výsledky spíše více k mužským vlastnostem, ale jsou věci, ve kterých jsem prostě typická ženská. No, muži to mají v mnoha ohledech snazší, ale asi bych neměnila. Moc se mi líbil mail, který mi přišel už dříve, byly v něm věty: “Dej ženě dům a udělá ti domov“ a mnoho dalších….. Tohle prostě umí jen ty ženy.
Ne, to si teda nemyslím. A nikdy jsem si neříkala, že bych chtěla být kluk. Spíše mě vždycky štvalo, že mě mamka stříhala na kluka a pak se každý říkal “Vy máte hezkého chlapečka “ 🙁
To bylo hrozné, do toho brýle jak sova, no hrůza.
Teru, teda tebe zase ráda vidím! 🙂 Nechceš napsat zase trošku víc, jak se s mrňouskem máte?
S těma pohybama – já si je taky užívala, přišlo mi to naprosto úžasný a pokaždé když už se to blížilo k porodu, tak jsem si říkala, jak mi tohle bude strašně chybět. No a manžel to vnímal zase podobně jako tvůj přítel – přišlo mu fajn sledovat pohyby mimča zvenčí, ale předstaa, že se mu něco hýbe v břiše pro něj byla taky děsivá 😀
Petruš, pěkný téma. 🙂 Já mám 2 o hodně starší bráchy – o 10 a 7 let. A hned v 1. třídě paní učitelka na rodičáku říkala – Terezka je chytrá, ale je vidět, že vyrůstá se dvěma bratry. Mamka se těšila na holčičku v sukýnce a já chtěla lítat v bráchovo trenkách. Na fotkách ze školky jsem vždycky s autíčkem, nikdy s panenkou. Takže se mnou se to táhlo odmala. Jsem ráda, že jsem žena, ale taky nemám problém v mapách. Můj přítel sestavoval počítač pro kolegu a já mu radila, jak nainstalovat virtuální harddisk. Sport sleduju víc než on, ale mě tak zajímá uplně všechno. Abych pravdu řekla, tak i v kalhotech ale používám celkem hodně úspěšně ženský zbraně. A pracuju v oboru, kde je většina chlapů. Takže poměrně hodně zákazníků i dodavatelů se chytí už jenom na ženskej hlas. Básničky, čokoládky a tak jsou pak příjemný bonus. 🙂 Je ale pravda, že jsem nikdy nebyla na nějaký vyšší managerský pozici, abych zažila ty nepříjemný pocity s tím spojený. Nebo si to možná ani nepřipouštím, že by to nějaký nevýhody mělo. Asi bych to nijak neřešila, ani kdybych byla chlap. Ale je fakt, že zatímco já jsem klidná a spokojená, když cejtím mrňouskovo pohyby, tak příteli se to zdá hrozně divný, že by se mu v břiše mělo “něco“ hejbat. :)))
A ať jen netahám rozumy z vás, tak sama za sebe bych řekla, že to ani nijak neřeším, prostě beru (nebo se snažím brát) věci tak, jak jsou. Rozhodně nejsem takový ten ryze ženský typ, v knihách typu Proč ženy neumějí číst v mapách apod. se najdu spíš v těch mužských charakteristikách 🙂 Ale nemám s tím žádný vnitřní problém 🙂 Jedině jako žena jsem si mohla vychutnat dvě těhotenství (to si teď nedovedu představit, že bych o tento zážitek byla jako muž ochuzená).