Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Spory a konflikty s cizími dětmi... Jak je řešíte?
Ahoj holky,
tak zakládám nové téma a budu ráda za vaše zkušenosti. Je to něco, co mě vlastně občas dost žere, protože na jednu stranu v sobě mám nekonfliktnost, strašně nerada něco řeším, natož rozdmýchávám, na stranu druhou ale mám potřebu hájit svoje děti a celkově spravedlnost a “správnost“.
Jsou takové dva “problémy“. Aktuální. Do okolí se nám přistěhovala rodinka, která se asi výchovou dětí zrovna nezabývá… Zkrátka, čtyři děti, 2+2 nevlastní, s tím, že to mají promíchané, tedy první třetí dítě jsou sourozenci vlastní, což samo o sobě nechápu. S jednou dvojicí se potkávám častěji, jejich otec i strejda jsou ve vězení (prý za neplacení alimentů). Jsou to děti 5 a 8 let. Za domem máme hřiště, kde se schází děti z okolí a většinou se všichni kamarádí, tudíž i tyto děti normálně vpluly mezi většinu. Včera koukám z okna a ta osmiletá holka čurá zvrchu na skluzavku. V tu chvíli mě to namíchlo, tak jsem na ni z okna zařvala něco jako jestli je normální a ať si to po sobě umyje ( s tím, že jí klidně půjčím kybl a hadr). Měly jsme návštěvu, tak jsem to dál neřešila, děcka si to roznesly mezi sebou, tak ji dnes naháněli a vyhrožovali jí atd. Holka nic neumyla, tak jsem to dnes umyla já, protože se štítím, aby se mi tam válely děti. Holka se mi dnes vyhýbala, asi se bála, co bude.
Nějak nahánět jí nechci, nicméně promluvit bych si s ní asi měla. Nebo ne? Nechci aby to vyznělo zas nějak výhružně, ale mám to nechat jen tak být? Dcera mi pak říkala, že se včera ještě i vykadila a rozpatlala to na nějaký dům.
Taky co se mi teda dost nelíbí, jak se chovají k psovi. Tahají štěně na vodítku tak, že za nimi letí nebo se za ním práší, jak chudák jede po zemi, ale když na ně kdosi zařval, jak se to chovají k psovi, tak odsekla ta holka, že je to jejich pes a nemá se o ně nikdo starat. Vím, že ti druzí dva si půjčují od dětí peníze (v rádu korun) a nevrací. Ale to mi tak přijde, že se děcka poučí samy, dcera přišla o sedm korun a rozhodně už jí nic nepůjčí.
Zas mi nepřipadají jak nějací vyvrhelové, dovedou si celkem hezky hrát, ten pětiletý kluk byl u nás i na návštěvě, vyloženě je teda vděčněj za cokoliv, za jakoukoliv pozornost, rád si povídá, rád se ptá, zdálky mě mává. Přijde mi, že ta holka jakmile už se něco vyhrotí, tak už s ní není řeč, už se jen brání nebo útočí (slovně), takže nějak nadávat se mi jí nechce, spíš říct pár vět k zamyšlení. Nevím no.
Když jdou s babičkou na nákup, tak čekají v garážích, dovnitř nesmí… (asi aby něco nechtěli?). Pořád venku škemrají a půjčují si kola, koloběžky, nemají asi nic.
Druhá situace taková ta klasická, ale stejně často nevím. Dítě, často tak tříleté, otravuje např. mou dceru. Různě. Háže písek, boří ji bábovky, bere jí něco z ruky, příp. něco po ní háže. Dcera už se naučila, že musí říct, když se jí něco nelíbí, taky už je průbojnější v tom, že když jí někdo něco tahá z ruky, tak si to drží pevně, příp. i zakřičí. Většinou pokud se to stane jednou dvakrát, tak zvládne situaci vyřešit jakž takž s klidem, ale když se to donekonečna opakuje, tak toho už má dost a když neuspěje u dítěte, tak se obrací na mě. Tak a já něco řeknu – bez úspěchu…. Jak dál reagujete? Chytnete např. i cizímu dítěti ruku, aby něco nedělalo? Pro mě jsou nejhorší ty situace, kdy rodiče “zlobivého“ dítěte situaci řeší, ale nedostatečně, tzn. “Pepíčku, to nesmíš holčičce házet písek do očí“ a takhle 100x do kola a dítěti je to očividně jedno.