Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Prosím o radu
Mám dvě holky 4roky a 2roky.Ta starší je hodně aktivní,ale problém je v poslouchání.Bydlíme s prarodiči,ale každý má svůj vchod a moje mamka dětí babička bydlí vestejné vesnici.At řeknu co chci tak mě 4letá dcera neposlechne a ta 2letá začíná být to samé.Babičky jim dovolí vše,já když něco zakážu,zakřičím tak je to jen po nich řveš a maminka je špatná,a jak jsi ji učesala a podiv se jaké má boty to ji to neumíš očistit a proč jí dáváš mikynu dej jí svetr…Když řeknu dej si čepku tak starší řekne ne a babička když nechce at si jí nedává..A tak to chodí dál.Upozornuji v klidu a domlouvám,ale nakonec to skončí křikem,který mě pak mrzí,ale taky mi už starší dcera řekla,že nejsem její matka a co po ní řvu což mě úplně dorazilo a obrečela jsem to.Dokáže dojít a pomazlit se,ale neposlechne,mladší na vás zakřičí dupne si a ještě do mě kopne,ale na zadek jí dám.Pokud jsem někde mezi lidma sama s nima tak je to děs,mladší si dupne a starší mi řekne,že ju to nezajímá a všichni se na mě dívají,poslechnou jen manžela.Moje mamka má jít do důchodu a že by je hlídala at můžu jít do práce,ale mám z toho strach.Posadí je na kuchynskou linku,nechá je rozhazovat dvd,o poličkách ani nemluvím,dá jim můj lesk na rty….no a to třeba stihnou než dojedu od doktora.Prostě je to samé co prababička.Děcka mě prostě nepovažují snad za nic.Zkoušela jsem už babičkám říct,že já jsem jejich matka a mě budou poslouchat,ale marněPokud můžete někdo poradit na můj problém budu ráda a předem moc děkuji.anonym
anonym
Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, kolik času trávíte s holkama Vy osobně – bez prarodičů. Ono mně třeba trvá hodinku, než Terezku „srovnám“ po příjezdu od prarodičů – a nemyslím tím nějakých pár na zadek, to na tu naší vůbec nefunguje. Stačí trvat na slušném chováním, na pravedlech, které se budou doma dodržovat a na povinnostech – u starší.
Tam bych začala – a postupně bych přidávala další pravidla. Za každou cenu bych se snažila vyhnout nějakou dobu společných chvílím s dětmi a zároveň prarodiči. Ok – když je chtějí hlídat, tak bez Vás to také jde. Můžete si odpočinout a pak za zavřenými dveřmi budete mít víc energie prosazovat svá pravidla.
Moje mamka mi hlídala jak Terezku, tak i Honzíčka, chodím do práce. Pokud jsme u našich, tak přenechávám organizaci na nich. Bohužel Terka je také vůbec neposlouchá, ale je lepší nechat babičku, aby si to vyřešila sama – ono jí také nakonec nezbyde nic jiného než se přestat tvářit jako medový hrníček – a najednou nejsem už ta nejhorší já…. Odjezdem od našich přebírám velení já.
Řešila jsem to dlouho, taky bylo poučování, hádky, dokonce moje mamka brečela, když Terka denně tropila hysterické scény (má ADHD) a já jí v tom prostě táhla po smyku do auta… Pokud mají prarodiče vliv na výchovu větší než jednou za týden víkend, tak podle mého by měl poznat důsledek svého chování na vlastní kůži.
Milý anonyme, co takhle se zamyslet nad tím, jak jsi byla vychovávána ty sama? Co sis mohla dovolit k rodičům? Jak reagovali na nějaký tvůj výbuch vzteku? Zkus popřemýšlet a uvidíš, že hned budeš vědět, za který konec tu výchovu vzít. A taky s tím argumentuj u prarodičů, že kdybys tohle udělala ty jim, že by tě třeba „přerazili“. A buď důsledná, vysvětli jim, že chceš jenom, aby byly děti vychované a nemusela ses stydět s nimi někam jít.
Držím pěsti a hlavně – pevné nervy.
Jarka
Ahoj,já jsem měla s babičkami úplně stejný problém jako Ty. Musela jsem to začít řešit rázně. S babičkami si napřed rozumně promluv, vysvětli jim, že se snažíš děti vychovávat, že jim nechceš ubližovat,ale že se spolu musíte domluvit na určitých pravidlech. Hlavní slovo musíš mít TY, babičky se musí podřídit, U mě to dopadlo tak, že jedna babička si říct dala, bohužel ta druhá si myslela, že rozumí dětem líp a tak dělala problémy dál. Když to nešlo po dobrém, omezila jsem kontakt babičky s dětmi. Prostě jsme k nim nechodily a jasně jsme jí dala najevo, že pokud se nezmění, tak se nedá nic dělat. Je to běh na dlouhou trať, ale svůj účinek to mělo. Je to tedy až úplně poslední řešení. Teď je u nás situace taková, že pokud děti něco chtějí, tak se napřed zeptají mě nebo manžela. A i babičky si nedovolí něco podnikat bez mého souhlasu nebo dokonce o mě před dětmi špatně mluvit. Pokud Ti babička chce něco říct, co se týče výchovy, tak jedině když u toho není Tvé dítě. Já sama nemám ráda, když se děti trestají,ale jsou věci,které si děti k rodičům nesmí dovolit, je důležitá důslednost a nějaké to plácnutí přes zadeček vůbec neublíží, spíš má větší efekt, než křičení. Já sama mám 3 děti( 9,4 a 2 roky)a vím, že vychovávat není vůbec jednoduché, ale ze zkušenosti s tou mojí nejstarší dcerou vím, že čím je dítě starší, tím je to horší, takže u té dvouleté to mám nastavené už trochu přísněji než měla ta nejstarší.Doufám, že jsem Ti alespoň trošku poradila, problém rozdílných generačních názorů je asi v každé rodině. Tak držím palce, a vydrž!
Lucienta
Tak tohle ti holka nezávidím, protože první co bys měla udělat je, že se domluvíš s rodiči, že před dětmi ti nebudou nic vytýkat a nebudou ti radit. Že si to řeknete pak někde bez nich. Druhá věc je chování děvčat.Na tak nízký věk jsou dost, ale opravdu dost oražené. Já bych zvolila větší přísnost, i třeba zvýšila počet plácnutí přes zadek i třeba přes pusu. V tomhle věku, a vlastně v žádném, si nemohou dovolit na tebe křičet, kopat do tebe atpod. A co se týče situací mimo domov, tak to už vůbec ne. Protože dělat ostudu mi nebudou. Pokud nechtěly poslechnout, dostaly na zadek i před veřejností. Nikdy jsem na ně ale v tom momentě nekřičela, ale naopak napůl tiše, ale o to důrazněji jsem tomu kterému řekla, že jestli nepřestane, tak ho přede všemi vymáchám v kašně, ať každý vidí, jak neposlušné dítě máme. I se stalo, že jsme se vydali přes náměstí k té kašně (asi 60 m vzdálené), ale na půl cestě si to dítko rozmyslelo. Příště už stačilo se jenom podívat přísným zrakem a bylo po vztekání.
Domluv se s manželem, jestli za tebou bude stát a opravdu přidej na přísnosti.
Mému dědovi, když se mi pletl do výchovy (to se ale stávalo výjímečně, jenže jsem v takových případech už byla dost vytočená), jsem říkala, že já se mu do výchovy jeho dětí taky nepletla, tak ať se neplete on do mé. Sama jsem byla vychovaná docela přísně, ale přitom nám rodiče dávali na vědomí, že jsme jejich všechno. Tak jsem si to přinesla i do svého rodinného života a tohle, co prožíváš ty, bych v žádném případě nestrpěla. Úcta dětí k rodičům i prarodičům MUSÍ být, o tom není diskuze. Co se týče zákazů, tak to jsme řešili tak, že když byli děti (3) u prarodičů, tak babičky a dědové si to řídili sami, ale taky jsme nikdy neslyšeli, že dělaly to či ono.
Byla to nakonec jejich domácnost, a když jim povolili třeba hraní s pokličkami, tak ten rámus museli poslouchat oni. Ale pokud chtěly děti něco z toho praktikovat doma, cco my nechtěli, tak jsem jim řekla, že to se u nás dělat nebude, že my jsme ti, kdo o tom rozhodují a nebude se diskutovat. To víš, že se to neobešlo občas bez brblání, že u babičky můžou to či ono, ale neustálým hovořením o tom všem dokolečka jsme se dopracovali toho, že dneska jsou z nich dospělí lidé, myslím, že snad i bez „následků“naší výchovy a dcera praktikuje naši výchovu na svém synovi.
Proč „následků“? Protože když bylo našim dětem tolik co tvým, tak to je 25 let zpátky a neřešilo se, jestli dítě dostane na zadek nebo přes pusu. Nemusela jsem mít strach, že za to na mě někdo pošle sociálku.
Normální člověk dítě bezdůvodně netluče a dítě moc dobře ví od útlého věku, proč na ten zadeček dostalo a proč rodiče zvyšují hlas. Dneska mám pocit, že když plácnu dítě, tak má trauma na celý život. Ale jak v tom případě vyrostly všechny ty generace dětí před námi bůh ví.
Držím ti pěsti, ať máš pevné nervy a výdrž.
Qinty